Na běžkách v Božím Daru

Dvěma auty odjíždí naše osmičlenná skupina s běžkami do Božího Daru. Přímo v jeho centru máme dlouho předem zajištěné ubytování v penzionu Sabina disponujícím sedmi pokoji s celkovou kapacitou 24 lůžek a vlastním sociálním zařízením. Pro potřeby hostů má kompletně vybavenou kuchyň a společenskou místnost s krbem a televizí.

Boží Dar leží na náhorní planině v centru Krušných hor a patří k našim významným střediskům zimních sportů. Nachází se v nadmořské výšce 1028 m, což z něj činí nejvýše položené městečko ve střední Evropě. Jeho půdorys nechal vyměřit saský kurfiřt Johann Friedrich a roku 1546 mu udělil privilegium svobodného horního města. K těžbě stříbra záhy přibylo rýžování a dolování cínu, takže městečko jen vzkvétalo. Pak ale vypukla třicetiletá válka a následná rekatolizace a obyvatelé, věrni reformaci, odcházeli do ciziny a hornictví upadalo. Už předtím si ale horalové přivydělávali těžbou rašeliny, vyšíváním a paličkováním. Definitivně byly zdejší doly uzavřeny v roce 1820 a oblast se stala jednou z nejchudších u nás. Během druhé světové války se městečko téměř vylidnilo a teprve po roce 1971, kdy zde byl otevřen hraniční přechod do NDR, se situace začala obracet k lepšímu. Dnes je z nevzhledného městečka s oprýskanými omítkami horské letovisko překypující životem. Díky dvěma místním ski-areálům Novako a Neklid, a také blízkému Klínovci, je zde živo hlavně v zimě.

Většina starších památek shořela při velkém požáru v roce 1808. Pozdně barokní kostel sv. Anny byl založen roku 1771. Po odsunu Němců místní farnost zanikla, kostel se přestal používat a vinou drsného horského klimatu rychle chátral. 

Koncem 60. let musel být kvůli propadající se střeše úředně uzavřen. Své obnovy se dočkal díky velké obětavosti místních věřících, mnohým sbírkám a darům v roce 1990, kdy byl za účasti nejvyšších církevních představitelů znovu vysvěcen.

Pozdně klasicistní radnice z let 1844–1845

Poté, co jsme se ubytovali, vydáváme se na krátkou seznamovací vyjížďku částí populární Ježíškovy cesty, která byla otevřena v prosinci 2007. Má dva okruhy, malý je dlouhý šest kilometrů a velký třináct. 

Vychází se od turistického informačního centra, kde si děti vyzvednou Ježíškův zápisníček, do něhož si zapisují své odpovědi na úkoly, které na ně čekají v průběhu celé cesty v roztomilých zastřešených zastávkách.

V neděli vyrážíme po přeshraničním okruhu Lukáš Bauer Tour, pojmenovaném po zdejším obyvateli, stříbrném olympijském medailistovi v běhu na lyžích z roku 2006 v Turínu, vítězi Světového poháru 2008, držiteli dvou bronzových medailí ze ZOH 2010 ve Vancouveru a úplně čerstvé stříbrné medaile z klasické padesátky na mistrovství světa ve Falunu. Lukáš Bauer (*1977) sice pochází z Ostrova nad Ohří, ale před pár lety si zde postavil dům.

Míjíme Sachsenbaude, Saskou boudu, a stoupáme na Fichtelberg, který je svou výškou 1215 metrů nejvyšší horou německé části Krušných hor, spolkové země Sasko i celé bývalé NDR. 

Na vrcholu stojí meteorologická stanice...

... a Fichtelberghaus s 31 metrů vysokou rozhlednou. Původní turistická chata zde byla postavena v letech 1888–1889, ale v únoru 1963 celá do základů vyhořela. K požáru bylo sice povoláno 180 hasičů, ale vedení spojené z hasičských hadic kvůli patnáctistupňovému mrazu  neustále zamrzalo. Základní kámen nové chaty byl položen 22. června 1965 a do roku 1967 zde vyrostla betonová horská chata, do které byla integrována 42 metrů vysoká rozhledna. Koncem devadesátých let proběhla demolice chaty i rozhledny a byla postavena nová budova v původním stylu, otevřená 18. července 1999.

Naproti Fichtelbergdausu stojí Památník sjednocení Německa. Na podzim 1989 došlo k politickému převratu a 3. října se uskutečnilo znovusjednocení Německa. Té noci se po celé zemi rozezněly zvony jako poděkování za pokojnou revoluci a jako prosba za svobodu, spravedlnost a pokoj. Když na jaře 2009 probíhala v médiích diskuze, na kterých místech by mohly stát památníky pokojné revoluce a sjednocení Německa, napadlo zvoníka ze Schwarzenbergu zavěsit na nejvyšším vrcholu nových spolkových zemí zvon. Díky firmě Reinwarth a Pohl, mnoha dobrovolným dárcům a pomocníkům byla postavena zvonová stolice. Zvon samotný byl odlit v roce 1920 a pro iniciátory projektu bylo důležité, že byl z materiálu, který se používal pro odlévání zvonů po světových válkách. Mnoho bronzových zvonů bylo zabaveno pro válečné účely a byly nahrazovány zvony z ocele nebo železa. Zvony z těchto materiálů zvonily v dobách míru a jsou tedy posly míru.

Z Fichtelbergu sjíždíme cestou, kterou jsme předtím stoupali, ale pak z ní odbočujeme směrem na Tellerhaäuser. Posledních pár desítek metrů je klesání prudké a povrch cesty zledovatělý, takže k hospůdce Erzgebirgsstübel přicházíme s běžkami na ramenou. Pro posilnění si objednáváme soljanku, pro doplnění tekutin pivo, nějakou dobu posedíme a popovídáme.

Přecházíme silnici, vystoupáme strmým svahem nahoru a už na běžkách pokračujeme na Ježíškovu trasu a do Božího Daru.

V pondělí vyrážíme přes Božídarské rašeliniště, které je svojí rozlohou 930 hektarů největší v západních Čechách. Je chráněno jako národní přírodní rezervace a od roku 1942 jím prochází naučná stezka, kterou zpočátku kopírujeme. Objíždíme Božídarský Špičák, nejvyšší bývalou sopku ve střední Evropě. Jeho vrchol ve výšce 1115 m není přístupný, neboť je součástí zmíněné přírodní rezervace.
Sjíždíme na Myslivny a asi dva kilometry pak šlapeme po silnici. Přicházíme na Ryžovnu, což bývala obec německy nazývaná Seifen, česky Sejfy. Vznikla z hornické samoty založené počátkem 16. století na bohatých rýžovištích krupek cínové rudy ze štěrkových naplavenin. V místních dolech se také těžilo stříbro a kobalt, po druhé světové válce i uran. Až do 2. světové války stálo v Ryžovně 70 domů, škola a kostel a žilo zde přes čtyři sta obyvatel. Po poválečném odsunu obyvatel byla obec až na několik budov srovnána se zemí. V letech 2005 a 2006 provedlo město Boží Dar s finančním přispěním Evropské unie a Karlovarského kraje rekonstrukci objektu salaše, ve které je dnes výrobna sýrů, penzion a restaurace. Je možnost ochutnat krajové speciality z mléka ovcí a krav, které se pasou na okolních bylinných loukách, my ovšem dáváme přednost běžným jídlům. 

Pokračujeme po neudržované silnici do kopce, na němž stával kostel sv. Václava vybudovaný až na začátku 19. století a jako chátrající zbořený na konci šedesátých let 20. století. Dnes je zde pietní křížek, miniatura kostela a mohyla s pamětní deskou.

Projíždíme bývalým vojenským prostorem, kde je vidět několik pozůstatků vojenských budov, ke křižovatce Maringotka, kde opravdu stojí stará vojenská maringotka, a kolem Mrtvého rybníka se vracíme do Božího Daru.

Ve středu odjíždíme kyvadlovou dopravou na Klínovec, nejvyšší krušnohorskou horu dosahující nadmořské výšky 1244 metrů. Na jejím vrcholu stojí od roku 1884 kamenná rozhledna, ale dlužno říci, že ve skutečnosti je to už čtvrtá, respektive pátá vyhlídková stavba zbudovaná na tomto místě. Nejprve zde stála jednoduchá dřevěná pyramida, zřízená v roce 1817. V letech 1838 až 1868 zaujal její místo vyhlídkový gloriet navštěvovaný především hosty u Karlových Varů, pro něž byl výlet kočárem na nejvyšší horu Rudohoří (Erzgebirge) vítaným zpestřením lázeňského pobytu. Krušnohorský spolek, založený v roce 1880 v Jáchymově, zde postavil nejprve provizorní dřevěnou věž, a teprve když se mu podařilo sehnat dostatek financí a vyřídit všechny pozemkové záležitosti, postavil kamennou osmibokou rozhlednu, pokřtěnou jménem císaře Františka Josefa I. 

Sedmnáct metrů vysoká vyhlídková věž stála na vrcholu osamoceně až do roku 1893, kdy si vzrůstající počet návštěvníků vynutil stavbu hostince. Ten se během času několikrát rozšiřoval až nabyl podoby rozsáhlého komplexu několika budov. Za druhé světové války sloužil vojenským účelům, po válce byl využíván armádou jako rekreační středisko. Po celou dobu nebyla prováděna žádná údržba, jen zdivo rozhledny bylo v 70. letech 20. století zpevněno betonovým pláštěm, takzvanou torkretáží, která však jen urychlila postupnou destrukci zdiva. Po roce 1990 celý areál několikrát změnil majitele a hotel i rozhledna dále chátraly. Až v roce 2009 odkoupilo rozhlednu město Boží Dar a díky Programu Cíl 3 / Ziel 3 na podporu přeshraniční spolupráce mohla být uskutečněna její rekonstrukce.
Repliku původní vyhlídkové věže tvoří železobetonový skelet opláštěný novými žulovými bloky, protože původní kamenné zdivo již znovu použít nešlo. Zachováno ale zůstalo kamenné schodiště a římsy, které stavbaři po zrestaurování vrátili zpět. A stejně tak původní krov věže s měděnou střešní krytinou, která byla opravena o něco dříve, a byla proto technicky v pořádku. Rekonstrukce trvala od června 2012 do listopadu 2013, celkové náklady činily více než 15 mil. Kč.

V šedesátých letech minulého století vyrostla na vrcholu Klínovce 80 m vysoká železobetonová věž televizního vysílače.

Obcházíme opuštěný hotel kolem dokola a obdivujeme nádherný výhled. Ale jen přiměřenou dobu, protože fouká dost silný vítr, před nímž se záhy schováváme v restauraci vlevo od silnice. 
Počátek návratu do Božího Daru vede po silnici, pak pokračujeme na běžkách... 

... a nakonec sjíždíme mírně nakloněnou sjezdovkou Neklid do Božího Daru. 

Po krátkém odpočinku v penzionu se vydáváme směrem na Tellerhäuser a absolvujeme čerstvě upravený okruh na veliké, ze tří stran lesem ohraničené louce. Sjíždíme na Ježíškovu trasu a zastavujeme se v Krmelci, občerstvovacím zařízení stejně svérázném jako jeho název. Dřevěná bouda s připojeným stanem poskytuje jen pár míst k sezení, ale přijeli jsme ve vhodnou dobu.

Ve středu sjíždíme na Myslivny, překračujeme silnici a podle oranžových směrovek míříme po takzvané Mílovské silnici ke kapli sv. Jana Nepomuckého. 

Kolem roku 1546 byla v těchto místech horníky založena osada Mílov. V 18. století stávaly na německé straně tři obytné domy a na české straně čtyři domy. Kolem roku 1830 nechal Christoph Glaser postavit v českém Mílově kapličku zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému, která sloužila k modlitbám českých i německých obyvatel, ale i pocestným. Po 2. světové válce byly obyvatelé tehdejších devíti domů na české straně vysídleni, v roce 1953 byly domy včetně kapličky srovnány se zemí a vzniklo zde hraniční pásmo se strážními věžemi. Když v roce 2013 uplynulo 60 let od zničení kapličky, zrodila se myšlenka na její obnovu. Při stavbě byly použity původní kameny a žulové obložení oken i dveří a jako připomínka zaniklého osídlení Mílov byl na podlahu použit z každého popisného čísla původních devíti domů jeden žulový kámen. 17. května 2014 byla kaplička vysvěcena českým i německým farářem za účasti posledních dvou mílovských rodáků a zájmu širokého veřejnosti.

Po krátké zastávce pokračujeme v cestě. Na okraji lesa nás tabule s nabídkou nedalekého hotelu U Červené lišky snadno odvádí od původní myšlenky jet po německé straně směrem na Rabenberg a přes Johanngeorgenstadt se dostat do Potůčků na autobus. Sjíždíme do osady Podlesí, cesta je široká, ale poslední úsek je rozježděný a rozšlapaný, takže je třeba být stále ve střehu. U Červené lišky si nadšeně objednáváme boršč, což je po česnečkách a vývarech vítaná změna. Zaráží mě, že v nabídce jsou kromě běžných jídel také pelmeně a vareniky, ale jak se po chvíli ukazuje, je to proto, že kuchařka pochází z východu Ukrajiny a tímto způsobem se snaží zpestřit hostům jídelní lístek.

Až k silnici sjíždíme na běžkách, dál už nezbývá nic jiného, než je vzít na ramena a zbývající kilometr do Potůčků dojít pěšky. Dříve zde lišky dávaly dobrou noc, v provozu byla jedna hospoda a dominantou obce kostel Navštívení Panny Marie, ale otevření hraničního přechodu pro pěší v roce 1991 přineslo zdejším obyvatelům dosud nepoznané. Do poklidných končin, kterými zřídkakdy projelo auto, začaly proudit tisíce návštěvníků z Německa. Zasloužilo se o to tehdejší obecní zastupitelstvo, které přišlo s nápadem vzkřísit obec pozváním vietnamských podnikatelů. Netrvalo dlouho a vyrostlo zde jedno z největších a nejživějších tržišť západních Čech. Obec o třech stovkách obyvatel se rozrostla o téměř dva tisíce vietnamských obchodníků a díky příjmům, které od nich z pronájmů prodejních míst plynuly do obecní pokladny, Potůčky nesmírně zbohatly: vedle obchodní zóny tu vznikla kompletně nová infrastruktura, přibylo dvacet restaurací, fotbalové hřiště, tenisové kurty či luxusní krytý bazén. Na konci devadesátých let se o Potůčkách psalo jako o nejbohatší české obci, jejíž proslulost přitáhla dokonce reportéry britské BBC a New York Times.

V současné době je největší rozkvět potůčkovské tržnice tentam, počet vietnamských prodavačů se tu snížil více než o polovinu. Důvodem je jednak opadnutí zájmu ze strany německých zákazníků, jednak stále častější celní razie a následná zabavování zboží.

Autobusem, s přesedáním v Abertamské zatáčce, se vracíme do Božího Daru.

Ve čtvrtek opět jedeme přes rašeliniště a po Krušnohorské lyžařské magistrále (KLM)... 

... do Perninku. Současná obec, německy zvaná Bärringen, je bývalým královským horním městem, které však v průběhu let práva i statut města ztratilo. Obcházíme hospody a nakonec bereme zavděk restaurací Tina, kam se nám původně nechtělo, protože čepují budvar. 

Po obědě se vracíme na horní konec a prakticky stejnou trasou se vydáváme na cestu zpět. Obdivujeme výhled na Plešivec a přemýšlíme, že bychom k němu směrovali zítřejší túru.

Zastavujeme se v bufíku Červená jáma, postaveném před rokem formou krčkové stavby, to znamená z dřevěných špalíků spojených maltou. 

Pokračujeme kolem Myslivny a pak podél lesa s úžasným výhledem na pásmo hor s Fichtelbergem a Klínovcem. Míjíme Krmelec a vracíme se do Božího Daru.

V pátek jedeme opět přes rašeliniště a bruslařskou cestou se dostáváme na Krušnohorskou lyžařskou magistrálu. U rozcestníku odbočujeme vlevo a po žluté značce pokračujeme směrem k bývalému dolu Barbora. Odbočku k restauraci čtyři sta metrů vzdálené nenecháváme bez povšimnutí, byť jsme si vědomi, že nemusí být otevřeno. A také že není, až v jedenáct, což je za dvacet minut a to se nám čekat nechce. Přecházíme silnici a žlutá značka nás po chvíli přivádí na lyžařskou stopu, po které stoupáme na Plešivec. Míjíme Švýcarskou boudu, která je již delší dobu mimo provoz, a posledních pár desítek metrů před vrcholem bereme běžky na ramena. 

Rozhlednu na Plešivci postavila parta nadšenců z abertamského Spolku přátel přírody roku 1895. Tehdy zde stála šestnáctimetrová vyhlídková věž, vedle níž se krčila malá zděná chata. Postupně v letech 1908, 1926 a 1939 docházelo k jejímu postupnému rozšiřování, takže se z chaty stal rozsáhlý horský hotel, v jehož komplexu se věž rozhledny téměř ztrácí. Pokud se tedy chcete dostat na rozhlednu, musíte projít jídelnou a zaplatit deset korun. To jsme také učinili, ovšem ze všeho nejdřív jsme si objednali a zkonzumovali špekové knedlíky a pivo. 

Rozhledna nám pak poskytla nádherný výhled na Abertamy, bývalé královské horní město, později po celém světě známé výrobou kvalitních kožených rukavic. 

Stejnou cestou se vracíme kolem Švýcarské boudy k silnici a po jiné lyžařské cestě, která však není strojně upravovaná, ale jen vyšlapaná běžkaři, se dostáváme na KLM a známou cestou do Božího Daru.

V závěru celého pobytu konstatujeme, že Krušné hory jsou rájem běžkařů. Stopy jsou z velké části velice kvalitně strojově upraveny – po krajích vedou stopy pro klasické lyžování a uprostřed si vyznavači bruslení užijí široký pruh „manšestru“. Lyžování není ani nějak fyzicky náročné, trasy jsou zhruba v devítisetmetrové nadmořské výšce, takže jde jen o mírná stoupání či klesání s převýšením kolem sta metrů.