Češtině, našemu rodnému jazyku, se také říká jazyk mateřský, neboť jím na dítě od samého počátku mluvila jeho matka. Otázkou je, jak kdo z nás češtinu ovládá.
Čeština je těžká řeč a čím dál více mi připadá, že nejen pro cizince. To, co slýcháme v projevech, televizních besedách a reportážích, je někdy až neuvěřitelné. Pomíjím přeřeknutí a zakoktání, těm se nevyhne nikdo – důvodem bývá stres před mikrofonem a kamerou, strach z nezdaru a nedostatek času na formulování odpovědi. Jde mi o množství jazykových neobratností, krkolomností, ba dokonce primitivních gramatických a slohových chyb. Na pováženou je, že v neztenčené míře se s przněním češtiny setkáváme i v tištěné podobě – a to nemám na mysli reklamní letáky a podobné tiskoviny, ale noviny, časopisy a mnohdy bohužel i knihy.
Krásný příklad neznalosti slovního významu jsem v poslední době našel při čtení článku o Svatováclavské pouti v listopadovém Světelském zpravodaji:
„... při vyznačování míst pro stánkaře se udělalo zhruba 2257 dřepů.“
Pominu spojení se udělalo (Ono samo se udělalo? Nebo ty dřepy udělal někdo konkrétní? Například autorka článku?), ale zaujalo mě zhruba 2257 dřepů. Zhruba? A kolik jich tedy bylo přesně? 2257 a půl?
Autorka zřejmě význam slova „zhruba“ nezná. A to ani přibližně neboli zhruba. Toto slovo totiž znamená kolem, asi nebo přibližně, případně zastaralé cirka, tedy cca.
* * *
Vševědoucí a neomylní nejsme nikdo. Nepochybuji, že opravdový znalec češtiny by v mých článcích nějakou nepřístojnost občas také objevil. Jde o to, co nás ve škole naučili učitelé češtiny a zda máme chuť tyto vědomosti doplňovat a dále rozvíjet.
Žádné komentáře:
Okomentovat