Další ročník našich tradičních prosincových návštěv Prahy
Z metra vystupujeme na stanici Vltavská a míříme na Strossmayerovo náměstí, kterému Pražáci neřeknou jinak než Štrosmajerák. Jeho jméno samozřejmě nemá nic společného s národem milovaným dr. Štrosmajerem z televizního seriálu Nemocnice na kraji města; ve skutečnosti jde o připomínku chorvatského buiskupa Josipa Juraje Strossmayera (1815–1905), jenž se přátelil s našimi vlastenci Janem Kollárem a Františkem Palackým a usiloval o vzájemnou slovanskou spolupráci.
Na náměstí stojí novogotický kostel sv. Antonína Paduánského. Pochází z let 1908–1911 a jeho průčelí dominuje dvojice věží po vzoru Týnského chrámu.
Vlevo od kostela je sídlo GSA, Agentury pro evropský globální navigační družicový systém GNSS. O přesunu sídla této agentury z Bruselu do Prahy rozhodla mezivládní konference členských států EU v prosinci 2010, slavnostní otevření proběhlo 6. září 2012 za účasti klíčových osobností oblasti kosmických aktivit a družicové navigace.
Ulicí Milady Horákové míříme na Letnou k Národnímu technickému muzeu. Muzeum má čtrnáct expozic, takže po zakoupení vstupenek se na dvě hodiny rozcházíme, každý podle vlastních zájmů. Pár nás míří do suterénu, kde se právě nachází výstava Civitas Carolina aneb Stavitelství doby Karla IV. Je součástí oslav 700. výročí narození císaře a krále Karla IV. a zachycuje atmosféru středověkého staveniště. Jejím hlavním tématem je stavba opevnění Nového Města pražského, důležité části města, protože bez fortifikace zajišťující bezpečnost by existence tehdejšího města nebyla možná. Hradba Nového Města byla dlouhá 3,5 km a byla postavena za 23 měsíců. Ve výstavním sále je vztyčena část rozestavěné hradby, která je postavena podle původní technologie a za pomoci autentického materiálu. Zmapována je zde celá technologie stavby a její fáze od lámání kamene, přes jeho zpracování, dopravu a samotnou stavbu hradby.
Jsou zde dokumentována jednotlivá stavební řemesla, přičemž výtvarné pojetí aranžovaných dílen je inspirováno zobrazeními z doby vrcholné gotiky a pomáhá přiblížit tehdejší život a práci tesařů, kameníků, zedníků a kovářů. Návštěvník si může osahat jednotlivé materiály a seznámit se s dobovými nástroji jako jsou originály středověkých seker a řada dalších. Prezentovány jsou dobové technologie zpracování vápna a přípravy malty. Stavitelské úspěchy doby Karla IV. ve výstavě přibližují v neposlední řadě vzácné dobové předměty. Procházíme například obloukem sestaveným z fragmentů středověké brány z hradu Bečova, vystavena je část pískovcové okenní kružby z hradu Karlštejna a gotický klenební svorník z chrámu sv. Víta na Pražském hradě s původní polychromií, středověké cihlářské výrobky a další dobové unikáty.
Na náměstí stojí novogotický kostel sv. Antonína Paduánského. Pochází z let 1908–1911 a jeho průčelí dominuje dvojice věží po vzoru Týnského chrámu.
Jsou zde dokumentována jednotlivá stavební řemesla, přičemž výtvarné pojetí aranžovaných dílen je inspirováno zobrazeními z doby vrcholné gotiky a pomáhá přiblížit tehdejší život a práci tesařů, kameníků, zedníků a kovářů. Návštěvník si může osahat jednotlivé materiály a seznámit se s dobovými nástroji jako jsou originály středověkých seker a řada dalších. Prezentovány jsou dobové technologie zpracování vápna a přípravy malty. Stavitelské úspěchy doby Karla IV. ve výstavě přibližují v neposlední řadě vzácné dobové předměty. Procházíme například obloukem sestaveným z fragmentů středověké brány z hradu Bečova, vystavena je část pískovcové okenní kružby z hradu Karlštejna a gotický klenební svorník z chrámu sv. Víta na Pražském hradě s původní polychromií, středověké cihlářské výrobky a další dobové unikáty.
Je zřejmé, že dvě hodiny na prohlídku muzea nestačí, ostatně projít si všechny expozice najednou by ani nebylo rozumné. Aniž bychom se domlouvali, celkem logicky jsme se postupně potkávali v expozici historie dopravy v tzv. „dopravní hale“. Expozice v samostatných příbězích ukazuje celý historický vývoj automobilové, motocyklové, cyklistické, letecké a lodní dopravy a v kratších exkurzech pak i úseky z dějin železniční dopravy a vývoje hasičské techniky na území České republiky, a to jak stroji u nás vyrobenými, tak i dovezenými ze zahraniční a na našem území provozovanými. Domácí výroba dopravních prostředků je velmi dlouhá, mimořádně barvitá a v mnoha svých epizodách pozoruhodná i z celosvětového hlediska. Vzpomeňme vůz NW President z roku 1898, první automobil vyrobený na našem území, nebo letoun Kašpar JK z roku 1911, na kterém Ing. Jan Kašpar vykonal historicky první dálkový let vdějinách českého letectví. Za pozornost stojí automobil Tatra 80 z roku 1935, užívaný prezidentem T. G. Masarykem a z letecké sbírky stíhací letoun Supermarine Spitfire LF Mk.IXE z roku 1945, se kterým se do osvobozené vlasti vrátili českoslovenští letci, bojující za svobodu země ve Velké Británii. To vše vytváří bizarní a neopakovatelnou atmosféru jakéhosi chrámu techniky, v němž mají své slovo jak proslulé a dokonalé stroje, které se osvědčily, tak i mechanismy dokumentující omyly či slepé uličky techniky.
Z muzea jdeme do Letenských sadů. Míjíme dřevěný kolotoč z roku 1892 nebo 1893, přesně se to neví, ale každopádně jde o nejstarší kolotoč v Evropě. Dílo řezbáře Matěje Bílka bylo označeno jako dřevěná provizorní stavba a jako takové nepotřebovalo stavební povolení. Z Vinohrad se na své současné místo, tedy na samý okraj Letenské pláně, kolotoč přestěhoval v roce 1894. Původně byl kolotoč poháněn silou jednoho člověka, který chodil kolem dokola a otáčel vzpěrou podlahy. Síla „jednoho obíhajícího sluhy“, jak bylo oficiálně zaneseno v dokumentech, byla postupně nahrazena systémem ozubených kol a ve 30. letech elektromotorem.
Neorenesanční dřevěný pavilon na půdorysu pravidelného dvanáctiúhelníku je původní, stejně jako vnitřní vybavení kolotoče. Na točně je umístěno 19 různě velkých koní a čtyři autíčka, která ve třicátých letech nahradila původně instalovanou čtveřici lavic. Autíčka jsou plechová a svým vzhledem odpovídají právě třicátým létům, koně mají železnou konstrukci, hlava a nohy jsou vyřezány ze dřeva. Každý z nich je potažen pravou koňskou kůží bez jediného švu, je plněný slámou a má skleněné oči. Otočný sloup zdobí postavy tří rytířů, jejichž brnění není z plechu, ale z papírmaše, podobně jako třeba u divadelních kulis. Od roku 1991 je kolotoč uveden v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek, v roce 1994 byl ukraden orchestrion a zvon, o rok později proběhla kompletní oprava dřevěného pavilonu, nicméně rekonstrukce interiéru – včetně všech koňů – byla kvůli nedostatku finančních prostředků ponechána na dobu pozdější. V roce 2004 kolotoč koupilo Národní technické muzeum.
Jen o pár desítek metrů dál procházíme kolem Letenského zámečku postaveného v roce 1863 podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna jako výletní restaurace. Nádherná novorenesanční stavba se tehdy rázem stala velice oblíbeným místem k posezení.
Původně se na Letenských svazích rozprostíraly staré církevní vinice, které se v první polovině 19. století zásluhou obce Pražské proměnily na Letenské sady. Obec si totiž dala za cíl vytvořit místo, kam budou Pražané a návštěvníci Prahy chodit na výlety či na příjemné procházky. V historii Letenského zámečku se vystřídalo několik majitelů, z nichž každý provedl nějaké stavební úpravy, a to jak interiéru, tak venkovní části restaurace. V roce 2001 prošel zámeček významnou rekonstrukcí, která mu vrátila původní podobu. Konají se zde významné společenské akce, galavečery, recepce, bankety a svatby. Kromě stylových salonků a kavárny čeká na hosty příjemné posezení ve čtyřech restauracích různých stylů.
Pokračujeme k budově Expo 58, jednomu z největších úspěchů našeho státu ve světové konkurenci. Na světové výstavě, která se konala v Bruselu, získal československý pavilon v celkovém hodnocení v mezinárodní soutěži zcela mimořádně a nečekaně nejvyšší cenu Zlatou hvězdu a dalších třináct významných ocenění. Nejvyšší ocenění bylo uděleno na základě vysokého hodnocení nejen použité nové techniky v konstrukci demontovatelných pavilónů (ocelová kostra) v kombinaci skla s plastickými hmotami, ale také pro dokonalý interiér tvořený originálním nábytkem, uměleckými díly a užitkovými předměty.
Neorenesanční dřevěný pavilon na půdorysu pravidelného dvanáctiúhelníku je původní, stejně jako vnitřní vybavení kolotoče. Na točně je umístěno 19 různě velkých koní a čtyři autíčka, která ve třicátých letech nahradila původně instalovanou čtveřici lavic. Autíčka jsou plechová a svým vzhledem odpovídají právě třicátým létům, koně mají železnou konstrukci, hlava a nohy jsou vyřezány ze dřeva. Každý z nich je potažen pravou koňskou kůží bez jediného švu, je plněný slámou a má skleněné oči. Otočný sloup zdobí postavy tří rytířů, jejichž brnění není z plechu, ale z papírmaše, podobně jako třeba u divadelních kulis. Od roku 1991 je kolotoč uveden v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek, v roce 1994 byl ukraden orchestrion a zvon, o rok později proběhla kompletní oprava dřevěného pavilonu, nicméně rekonstrukce interiéru – včetně všech koňů – byla kvůli nedostatku finančních prostředků ponechána na dobu pozdější. V roce 2004 kolotoč koupilo Národní technické muzeum. Jen o pár desítek metrů dál procházíme kolem Letenského zámečku postaveného v roce 1863 podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna jako výletní restaurace. Nádherná novorenesanční stavba se tehdy rázem stala velice oblíbeným místem k posezení.
Pokračujeme k budově Expo 58, jednomu z největších úspěchů našeho státu ve světové konkurenci. Na světové výstavě, která se konala v Bruselu, získal československý pavilon v celkovém hodnocení v mezinárodní soutěži zcela mimořádně a nečekaně nejvyšší cenu Zlatou hvězdu a dalších třináct významných ocenění. Nejvyšší ocenění bylo uděleno na základě vysokého hodnocení nejen použité nové techniky v konstrukci demontovatelných pavilónů (ocelová kostra) v kombinaci skla s plastickými hmotami, ale také pro dokonalý interiér tvořený originálním nábytkem, uměleckými díly a užitkovými předměty.
Pavilon se skládal ze dvou částí – kubické vstupní haly a zakřivené restaurace v prostoru vnitřního nádvoří. O výstavbu obou budov se zasloužili projektanti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný. Projekt měl na výstavě mezi všemi expozicemi veliký úspěch, a proto československá vláda v roce 1959 rozhodla, aby byly obě stavby v Bruselu demontovány a přemístěny do Prahy.
Byly vybrány atraktivní parcely – hlavní pavilon byl sestaven v areálu výstaviště v Královské oboře, restaurace pak na ještě lepší parcele přímo na hraně Letenských sadů v Holešovicích, takže se ihned stala jednou z dominant města při pohledu z centra. V roce 1991 pavilon na výstavišti do základů vyhořel a poté už nebyl o jeho obnovení zájem. Restaurace pod názvem Expo 58 sloužila ještě v 70. letech, poté byla postupně zanedbávána a v 90. letech se v tzv. malé privatizaci dostala do rukou spekulantů, několikrát změnila majitele a nějaký čas v ní dokonce přebývali bezdomovci. Současným vlastníkem je společnost A. I. V., která budovu získala v roce 1997, v roce 2000 byla rekonstruována a slouží jako kancelář reklamní agentury Euro RSCG.
Z terasy obdivujeme vyhlídku s žižkovskou televizní věží v pozadí...
... a na Vltavu s vodní elektrárnou na špici ostrova Štvanice. Budova byla postavena v letech 1903–1914 pro provoz nízkotlaké jezové průtočné vodní elektrárny. Architekt Alois Dlabač se při jejím návrhu inspiroval motivy francouzské zámecké architektury. Dominantu této technické památky tvoří čtyřhranná 22 metrů vysoká věž završená kruhovou kopulí. 
Cestou z Letenských sadů uděláme společné foto a přemýšlíme, kam zajít na oběd dříve, než se vydáme do centra.
Zastavuji náhodného protijdoucího chodce, zda mi nám poradil, což sice ochotně učinil, avšak jím doporučená restaurace má dnes zavřeno. Pokračujeme tedy dál, až znovu přicházíme na Strossmayerovo náměstí k Domažlické jizbě, kolem které jsme před pár hodinami šli. Vcházíme dovnitř a nelitujeme: příjemné prostředí, vstřícná a rychlá obsluha, hovězí guláš na černém pivě a plzeňské pivo, zkrátka naprostá spokojenost.
Cestou na nábřeží kpt. Jaroše míjíme budovu bývalých veřejných lázní. Na přelomu 19. a 20. století to nebylo s každodenní hygienou nikterak slavné. V Praze se již stavěly čtyřpatrové činžovní domy, ale koupelna s umyvadlem, vanou a kotlem na horkou vodu bývala stále vzácností. Mít se kde mýt bylo výsadou měšťanských rodin, kterých na levém břehu Vltavy v Holešovicích právě moc nežilo. Dělníci zde převažovali a město se proto rozhodlo zbudovat tu veřejné lázně. Projekt zpracoval František Velich, který zastával funkci přednosty městského stavebního úřadu a sám projektoval hned několik obecních staveb, například tunel ve skále pod Vyšehradem nebo velkou školu ve Vojtěšské ulici za Národním divadlem.
Lázně otevřené v roce 1904 navrhl Velich ve svém oblíbeném novorenesančním stylu. Historizující prvky měl rád a proto je často používal. Střední trakt lázní je patrový a portál nad vchodem zdobí reliéf městského znaku. Na obě strany se symetricky rozbíhají dvě nízká přízemní křídla. Jako veřejné lázně fungoval Velichův dům ještě v osmdesátých letech minulého století, nyní zde sídlí soukromá lékařská poliklinika. Socha labutě, která po celou dobu zdobí střechu bývalých lázní, jako by na svých čistých bílých křídlech přinášela poselství, že hygieny se není třeba bát.
Z nostalgie se jdu podívat do Kaprovy ulice, odkud se po mnoha letech stěhuje proslulé Knihkupectví Fišer. Jeho majitelka a šéfka Nakladatelství Paseka Anna Rezková Horáčková se nedohodla s bytovým družstvem Rovnost a po vypršení současné nájemní smlouvy musí k 31. prosinci skončit. Podle serveru Lidovky.cz dává družstvo přednost tajemnému investorovi, který chce prostory moderně zrekonstruovat a udělat z knihkupectví Fišer moderní literární kavárnu. Ta však ponese jiné jméno.
Knihkupectví Fišer v Kaprově ulici fungovalo od roku 1933, kdy ho založil nakladatel Josef Hokr. Jeho strategická poloha poblíž Filozofické fakulty UK z něj učinila oblíbené centrum studentů a milovníků náročné literatury. V posledních letech sloužilo i jako reprezentační prostory Nakladatelství Paseka. Během komunistického režimu se slavnému knihkupectví neřeklo jinak, než „U Fišera“. Po revoluci Bohumil Fišer podnik odkoupil a téměř ihned slavnostně znovuotevřel. Sám Fišer pak zemřel v roce 2007 v 66 letech po těžké nemoci. V roce 2008 se stal nájemníkem nakladatel Ladislav Horáček a knihkupectví se zároveň stalo reprezentační prodejnou Nakladatelství Paseka. Znají ji také milovníci filmů, neboť posloužila jako kulisy ve snímku Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni! a prodával v ní falešný vrchní Dalibor Vrána, jehož hrál Josef Abrhám. Kdoví, zda existovalo tajemné červené tlačítko, kterým šlo ve filmu náhle zavřít dveře do obchodu, což využíval Dalibor Vrána, když sváděl ženy?
Články z našich minulých povánočně-předsilvestrovských návštěv Prahy naleznete zde:
Povánočně-předsilvestrovskou Prahou 2014Povánočně-předsilvestrovskou Prahou 2013
Povánočně-předsilvestrovskou Prahou 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat