Setkání příznivců časopisu NaCestu

Uspořádané společně s turistickým pochodem v Hlízově

V rámci 5. ročníku poznávacího pochodu a cyklovýletu Jarní putování se sv. Jakubem (letos s dodatekem unikátně na podzim), které pořádal Hlízovský unikátní spolek (s mnoha spolupořadateli), probíhalo také 1. setkání příznivců časopisu NaCestu. Původně se měly obě akce konat 23. května, ale z důvodu pandemie koronaviru byly přeloženy na podzim. Koncem prázdnin sice počty nakažených začaly opět stoupat, přesto se akce uskutečnila a jak napsala Svatava Pátková, šéfredaktorka zmíněného časopisu: „Zřejmě při nás stál jak sv. Jakub, tak sv. Petr a vše proběhlo na jedničku“. Prezencí na startu v Hlízově a v Malešově prošlo 484 účastníků! Byli zde turisté z Ostravy, Opavy, Brna, Znojma i z druhého konce republiky z Karlových Varů, Mariánských Lázní či z Ústí nad Labem! Časopis NaCestu reprezentovali kromě šéfradaktorky autoři článků Dagmar Šumberová, Roman Šulc, Břetislav Koč, Vladimír Havlíček a moje maličkost, za produkční firmu Litera Plzeň tu byl Vít Pátek a dva zástupci přijeli z Rádia Blaník.

Vítejte v Hlízově!

Na trasách připravili pořadatelé pro účastníky pochodu doslova nepřeberné množství výjimečně zpřístupněných památek, jimiž zasvěceně provázeli místní znalci. My jsme tak absolvovali (z časových nikoli pěšky, ale za použití dvou aut) prohlídky kostela v Gruntě a tvrze v Nebovidech.

Grunta je ves založená pravděpodobně německými havíři v polovině 13. století za vlády krále Přemysla Otakara II., když byla v okolí objevena stříbrná ruda. První písemná zmínka ale pochází až z roku 1305, kdy se také poprvé vzpomíná zdejší gotický kostel. Později byl mnohokrát přestavován, ale v průběhu 18. století natolik zchátral, že musel být na počátku 19. století zbořen. Protože ale po něm zbyl poměrně bohatý zádušní fond, hned se přistoupilo ke stavbě kostela nového.

V letech 1905–1908 postavil kolínský stavitel Jan Sklenář podle plánu pražských architektů Rudolfa a Jaroslava Vomáčkových velkolepou pseudorománskou baziliku z hořického pískovce. Bez zajímavosti jistě není, že jako kamenický učeň zde u něj pracoval pozdější prezident Antonín Zápotocký (1884–1957)!

Zastavujeme se hned v předsíni kostela u tří druhotně zazděných renesančních náhrobků z konce 16. století. Patří Libenickým z Vrchovišť, jsou z bílého mramoru a každému obíhá po obvodu český nápis gotickou minuskulí:

Vlevo je náhrobník Viléma Všebora (†1591) s erbem Libenických z Vrchovišť (jednorožec ve skoku), uprostřed náhrobník Anny Kamýcké z Libenic a Lstiboře (†1594) s reliéfem ženské postavy v dlouhých šatech, která má na pravé noze položený erb Kamýckých ze Lstiboře (dělený štít se štípenou horní částí) a vpravo je náhrobník Jana Archleba Libenického z Vrchovišť a Libenic (†1589) s vousatou mužskou postavou v brnění, jejíž hlava spočívá na polštáři se čtyřmi střapci, v levém dolním rohu je podstavec s erbem Libenických z Vrchovišť a přilbicí, které se dotýkají prsty pravé ruky.

Secesní výmalba interiéru kostela nemá svou velkolepostí v českém venkovském prostředí počátku 20. století obdoby. Práce na ní se ujal v roce 1912 akademický malíř František Urban, žák Františka Ženíška, a se svou manželkou Marií ji dokončili za neuvěřitelné čtyři měsíce. Úžasné jsou zejména secesní obrazy na stěnách presbytáře (Klanění tří králů a Narození Krista) ovlivněné dílem Alfonse Muchy a andělé na severní straně kruchty:

Od stejných autorů jsou i barevné secesní vitráže v oknech presbytáře. Severní okno s obrazem Zvěstování Páně věnoval patron kostela Jan Kubelík, známý český houslista a skladatel, a jižní okno kolínský stavitel Jan Sklenář:

Než se vydáme do Nebovid, odváží nás Roman jakožto místní znalec do zatáček nad Gruntou, odkud je nejkrásnější výhled na kostel:

Ves Nebovidy se poprvé připomíná v roce 1268 (Augustin Sedláček uvádí rok 1235). V průběhu 14. století byla ves rozdělena na dvě části a v každé z nich vznikla tvrz. Majitelé se střídali, za Hanykéřů byla původní malá gotická tvrz přestavěna a rozšířena v renesančním stylu. Vznikla výrazná jednopatrová budova trojkřídlého půdorysu opevněná příkopy a valy.

V roce 1713 byla tvrz tehdejším majitelem panství Karlem Jáchymem Bredou upravena na sýpku a sklady, a tomuto účelu sloužila až do 90. let 20. století. Při této přestavbě došlo k zabílení sgrafit, zrušení pavlačí, vybourání příček místností v prvním patře a k zazdění velkých renesančních oken, která nahradila malá sýpková okna, patrná dodnes. Tvrz od roku 1948, kdy ji zabavilo místní zemědělské družstvo, chátrala bez sebemenší údržby a situace došla až tak daleko, že na ní byl v roce 2000 vydán demoliční výměr. Tomu na poslední chvíli zabránilo zahájení řízení na zápis nemovité mezi kulturní památky, ke kterému nakonec došlo o rok později. Tvrze se chopili místní nadšenci, vytvořili spolek „Nebovidská tvrz“, začali shánět peníze a organizovat opravy s cílem záchrany této unikátní stavby.

Tvrz není pro veřejnost otevřená pravidelně, ale pouze v rámci pořádání kulturních akcí nebo na základě individuální dohody pro organizované skupiny návštěvníků. V opravených prostorách přízemí nalezla místo kovárna, svíčkárna a apatyka, celé první patro pak zabírá originální muzeum, kde se lze na desítkách exponátů seznámit s životem v Nebovidech v průběhu minulého století.

Prohlédnout si lze také středověké sklepení vyhloubené v délce 40 metrů asi sedm metrů pod nádvořím v pískovcovém podloží, v němž jsou patrné až 10 cm velké lastury mořských ústřic. Ty pocházejí z doby před 90 miliony let, kdy zdejší kraj pokrývalo mělké moře.