Toulka NMNM

... neboli Novým Městem na Moravě

Vznik města úzce souvisí se založením cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Klášter založil v roce 1252 znojemský purkrabí Boček z Obřan a ještě než v roce 1255 zemřel, založil ještě v místě dnešního Nového Města na Moravě osadu. Ta se rychle a zdárně vyvíjela, protože již v roce 1293 je v listině krále Václava II. nazývána městečkem s latinským názvem Nova civitas. Majiteli novoměstského panství byli páni z Lipé a později Pernštejnové, kteří je v roce 1588 prodali Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten byl pro účast na stavovském povstání odsouzen ke ztrátě jmění, takže v roce 1624 bylo zkonfiskované panství prodáno kardinálu Františkovi z Dietrichsteina, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské.

Kardinál Dietrichstein obnovil a rozmnožil Novému Městu výsady a povýšil ho na město. Současně byl městu obnoven znak. Je nakoso půlený, horní polovina je zlatá, dolní červená. Dva vinařské nože stojí vedle sebe, jeden na zlatém poli a druhý na červeném poli. Nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole na červeném poli zlatý lev. Leopold Ditrichštejn postoupil novoměstské panství v roce 1699 Nadačnímu ústavu šlechtičen „Mariánská škola“ v Brně, které zůstalo při této instituci až do roku 1945. 

Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.

*  *  *

Mým cílem je především obejít pokud možno všechny domy se sgrafity zdejšího rodáka Karla Němce, ale nebudu se samozřejmě vyhýbat ani dalším zajímavostem města. K prvním sgrafitům přicházím už cestou od nádraží do centra. Jsou na místě, kde před více než sto lety vyrobil truhlář Adolf Slonek z nedalekého Rokytna podle norského vzoru první lyže a založil tím v Novém Městě tradici, v které pak pokračoval národní podnik Sport, později Artis a dnes Sporten.

Další sgrafita s námětem dobové hospodské zábavy mají názvy „Hodování“ a „Muzika“ a jsou na hotelu Musil stojícím šikmo naproti. V roce 1927 si je objednal jeho majitel Josef Musil:

Před další cestou se nechávám zlákat nápisem na stojce před Kafé 133: No coffee, no life. Byl to dobrý nápad, rustikální interiér, ochotná obsluha, výborné espresso. Po kafíčku se jdu podívat k takřka sousedícímu novorenesančnímu českobratrskému evangelickému kostelu z roku 1898. Stavba vznikla podle plánů vídeňského architekta Hanse Glasera a dohled nad ní měl místní stavitel a starosta Josef Sadílek.

V parku před kostelem stojí socha Mistra Jana Husa...

... a nedaleko, na místě bývalé toleranční evangelické modlitebny, busta Jana Ámose Komenského vytvořená v roce 1920 Juliem Pelikánem:

Míjím budovu základní školy z roku 1879, která půl století sloužila jako radnice a krátkodobě v ní sídlilo gymnázium:

Před školou stojí busta T. G. Masaryka od novoměstského rodáka sochaře Jana Štursy. Byla pořízena k 10. výročí vzniku republiky a jde o odlitek polopostavy, určené pro výzdobu zasedací síně první Československé poslanecké sněmovny. Tomáš Garrigue Masaryk, který navštívil Nové Město na Moravě v letech 1906 a 1928, byl v roce 1935 jmenován čestným občanem města.

Naproti, na okraji parku, stojí kašna se sloupem postaveným v roce 1727 na památku požáru a z vděčnosti, že město bylo uchráněno před morem:

Socha sv. Anny na jeho vrcholu byla pro velké poškození nahrazena roku 1992 kopií a originál byl zapůjčen do Horácké galerie. Postavy ve spodní části sloupu, které podle starších soch nově vytvořil roku 1875 sochař Karel Dvořák, představují sv. Jana Nepomuckého, Karla Boromejského, Jana Sarkandera a Šebestiána. 

Pokračuji v cestě do historického jádra, které tvoří značně protáhlé, poněkud nepravidelné obdélníkové Vratislavovo náměstí. Uprostřed něho stojí kostel sv. Kunhuty, jehož fasáda je největší galerií sgrafit Karla Němce z let 1928–1929.

Inspirací mu byly biblické postavy, příběhy z jejich života nebo milénium výročí smrti sv. Václava. Karel Němec vyzdobil i vnitřní prostory kostela, kde upoutá pozornost návštěvníků sgrafito České nebe. Nejstarší částí kostela je gotický presbytář z konce 14. století. Ve věži kostela jsou čtyři zvony, z nichž ten největší nese jméno Kunhuta.

Jinou dominantou náměstí je budova zámku, v němž sídlí Horácká galerie se stálou expozicí věnovanou českému sochařství 20. století, krajinářství a škrdlovickému hutnímu sklu. 

Další zastávkou procházky je kašna na Vratislavově náměstí. Socha představuje majitele novoměstského panství Vratislava z Pernštejna se svitkem významných výsad, které roku 1580 udělil Novému Městu na Moravě. Sochu vytvořil pražský sochař Karel Dvořák na zakázku obce roku 1871 a o rok později byla osazena na kašnu. Nápis na podstavci připomíná autora a restaurování kašny v roce 1902 Janem Štursou.

Jedním z nejstarších domů na Vratislavově náměstí je hotel Panský dům. Již od poloviny 17. století sloužila budova jako hostinec. Roku 1801 byl zasažen velkým požárem, který zničil větší část města. Panský dům byl však znovu vystavěn a v jeho prostorách byl provozován zájezdní hostinec „U Zlatého jelena“. Později byl hotel přestavěn a vyzdoben Karlem Němcem sgrafity nejen na průčelí, ale i v interiéru, ve vstupu do vinárny.

V sousedním domě měl řeznický krámek otec národního umělce Vincence Makovského, který se narodil ve vedlejším domě čp. 11. Je znám hlavně jako sochař, ale byl to i malíř, designér a profesor na Akademii výtvarných umění v Praze. Je považován za čelního představitele naší meziválečné avantgardy. Na ojedinělé fasádě s prvky české novorenesance je od roku 1985 umístěna pamětní deska s umělcovou bustou, kterou navrhl jeho žák a asistent Miloš Axman.

Naproti, v jihovýchodním rohu náměstí se nachází Horácké muzeum. Již v roce 1555 tu sídlila radnice, což dokládá kámen s letopočtem a pernštejnským znakem v průčelí budovy. V průběhu času zde byl mimo jiné obecní sklad a prodej soli, vrchnostenský výčep vína a kořalky. Pořádaly se zde taneční zábavy a provizorně tu sídlila i školní třída. Sgrafitová výzdoba se znakem města je dílem Karla Němce z 30. let 20. století.

Od roku 1907 je v budově muzeum s expozicí Historie výroby lyží a lyžování na Novoměstsku a expozicemi lidové kultury, sklářství a železářství na Novoměstsku a také mineralogie. 

Nové Město na Moravě je označováno za sochařskou galerii pod širým nebem. Většina soch, které na procházce vidíme, pochází z dílny novoměstských rodáků. Sochu Františka Palackého vytvořil v roce 1902 Jan Štursa za svých studií na pražské Akademii výtvarných umění. Financoval ji bývalý starosta Josef Jelínek, Štursův poručník a velký ctitel Františka Palackého. Pomník vysekal sochař podle modelu korigovaného J. V. Myslbekem za pomoci spolužáka Jaroslava Krepčíka ve starostově domě.

Naproti stojí kamenná kašna, známá pod názvem Píseň hor, která pochází z roku 1891. Chlapce s ovečkou, který představuje alegorii rodného kraje, vytvořil v roce 1905 Jan Štursa na náklady obce.

Dnes je tu však pouze kopie, která byla vytesána ve Škole umění ve Zlíně pod vedením Vincence Makovského roku 1942. Originál je umístěn ve vstupní síni Horáckého muzea.

Žďárskou ulicí přicházím k domu s číslem popisným 40, kde se narodil již mnohokrát zmíněný malíř Karel Němec.

Na průčelí jeho rodného domu je dřevořezba Karla Němce zobrazující svatého Lukáše, patrona malířů...

... a vlevo od vchodu je umístěna pamětní deska z dílny dalšího novoměstského rodáka – Jiřího Plieštika, která byla odhalena v roce 2010 k 50. výročí umělcova úmrtí. 

Na desce je znázorněna ruka držící škrabku na sgrafita, kterými Karel Němec více jak čtvrt století zdobil své rodiště.

Karel Němec (1879–1960) nejprve pracoval čtyři roky jako sedlářský učeň. Z této doby se datuje přátelství s o rok mladším rodákem sochařem Janem Štursou, malířem Oldřichem Blažíčkem a s Petrem a Jaroslavem Křičkovými. Roku 1903, přes odpor otce, odjel do Prahy a začal studovat na soukromé malířské škole Aloise Kalvody v Praze. Roku 1907 byl přijat do SVU Mánes a v roce 1910 na Akademii výtvarných umění k profesoru Hanuši Schwaigerovi. Téhož roku se však vrací do Nového Města, protože jeho otec umírá. Z existenčních důvodů se musel ujmout práce v hospodářství, ale byl pevně rozhodnut věnovat se i nadále výtvarné tvorbě. Pomáhal při rozvoji Horáckého muzea, později se stal jeho kustodem a dlouholetým členem muzejní rady. Své práce posílal na výstavy Mánesa a později i na výstavy Jednoty umělců výtvarných do Prahy. Jeho výtvarný záběr byl nesmírně široký, nejprve se věnoval olejomalbám, později přešel k perokresbám, grafice, dřevorytům a linorytům, zabýval se také tvorbou exlibris, knižními ilustracemi a sgrafity. Na sgrafitové výzdobě pracoval převážně v letních měsících, po zbytek roku se věnoval grafice a malbě.

Za dalšími sgrafity Karla Němce musím do nedaleké vilové čtvrti. Ve Štursově ulici na vile čp. 439 je sgrafito z roku 1934 zachycující českého knížete Břetislava, který ze svinibrodského kláštera unáší sličnou kněžnu Jitku. Břetislav se podle pověsti do Jitky zamiloval, a protože byl nemanželského původu, nezbývalo mu nic jiného, než Jitku unést.

Také na dalším domě čp. 438, který patřil řezníku Josefu Hlouškovi, je sgrafito s námětem pověsti, tentokrát o Bivojovi. Je zobrazen s kancem na zádech, kterého chytil holýma rukama, za což si zasloužil za ženu Kazi, sestru české kněžny Libuše.

Na domě čp. 430 v nedaleké ulici Leandra Čecha je sgrafito z roku 1928 znázorňující Horymíra, vladyku z Neumětel. Ten byl odsouzen k trestu smrti knížetem Křesomyslem, ale jeho kůň Šemík jej zachránil odvážným skokem přes hradby Vyšehradu do Vltavy:

V téže ulici naproti je budova Gymnázia Vincence Makovského...

... a před ní busta již zmíněného Leandera Čecha. Ptáte se kdo to byl? Ani já to nevěděl, a musel požádat tetu Wiki. Tak tedy Leander Čech (1854–1911) byl národní buditel, středoškolský profesor, literární historik, kritik a teoretik. Po studiích působil jako profesor jazýků na reálce v Telči, odkud přešel jako ředitel na reálku v Novém Městě na Moravě, kde působil od roku 1894 až do své smrti. Pomník je sílem Vincence Makovského a byl odhalen 26. července1931 v roce 20. výročí Leanderovy smrti:

Posledním místem spojeným se sgrafity Karla Němce je katolický hřbitov. Na přání faráře Matěje Müllera vyzdobil v roce 1930 zdejší jednolodní hřbitovní kostelík Nanebevzetí Panny Marie sgrafitem svého oblíbeného českého patrona sv. Václava ve zbroji, je tu také náhrobek z roku 1934 na hrobě rodiny Fialových se sgrafitem Panny Marie...

... a Němcův hrob:

Je čas oběda, a tak vyrážím do nedalekých Maršovic, podívat se po dlouhých letech do Maršovské rychty. Při návratech ze služební cesty do Olomouce, kam jsem coby nákupčí jezdil poměrně často do firmy Sigma Ústřední prodej, jsem se téměř vždy zastavoval na Horácký špíz, naprosto bezkonkurenční mňamku.

Maršovice byly samostatnou obcí až do roku 1960, kdy se staly místní částí Nového Města na Moravě. Dominantním objektem je tamější rychta, v písemných historických pramenech připomínaná již v roce 1550. Původně renesanční stavba prošla během věků řadou úprav a přestaveb – barokní, empírovou i klasicistní. Poslední významnou změnou byla přestavba v roce 1960 na stylový hotel Maršovská rychta.

Část svého dětství zde prožili sourozenci Jaroslav, Petr a Pavla Křičkovi. Narodili se sice v Kelči na Valašsku, kde jejich otec František učil a působil jako regenschori, ale když v roce 1891 zemřel, matka Františka se s nimi vrátila na svoji rodnou rychtu. Tehdy zde žila ještě i její matka, pro kterou bratři složili písničku Bábinčin maršovský valčík, poprvé uvedený roku 1919 v opeře Ogaři. Zážitky z dětství v Maršovicích ostatně ovlivnily i mnoho dalších děl sourozenců Křičkových.

Na hlavním průčelí byla 19. září 2014 odhalena pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Jiří Plieštik. Málo se ví o starší pamětní desce bratrů Křičkových, umístěné v prvním patře budovy, neboť tam nemají běžní návštěvníci restaurace přístup.

Usedám v restauraci a s napětím otevírám jídelní lístek. Je na něm i Horácký špíz, takže není o čem přemýšlet! Jenže – darmo se neříká: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky!“ Špíz to sice byl, nikoli tak velký a nikoli podávaný s tatarkou, kterou se polila vrstva strouhaného sýru, jímž byl posypán. A to nejdůležitější – masíčko se nerozplývalo na jazyku jako kdysi (zřejmě bývalo marinované), ale musel jsem poctivě kousat... Lhal bych ovšem, kdybych řekl, že jsem si nepochutnal...

Vracím na Vratislavovo náměstí, míjím dům čp. 122, v němž se narodil Jan Štursa (1880–1925), považovaný za jednoho ze zakladatelů moderního českého sochařství. Štursův rodný dům je označen pamětní deskou s bustou, která je odlitá podle návrhu akademického sochaře profesora Václava Žaluda. Odhalena byla v roce 1927.

Již zdálky upoutává pohled nejvýznamnější socha Nového Města na Moravě – vrcholné protiválečné dílo českého sochařství Raněný, které vzniklo na základě frontových zážitků Jana Štursy. Bronzová plastika byla odhalena až roku 1965 jako památník obětem druhé světové války. Sádrový originál z roku 1921 je vystaven v Horácké galerii.

Úzkou uličkou podél jihozápadního křídla zámku se dostávám k autobusovému nádraží a pokračuji po chodníku podél silnice č. 150 ve směru na Bystřici nad Pernštejnem. Odbočka na konci města vede k evangelickému hřbitovu a na Kalvárii. Na evangelickém hřbitově je pochován učitel a spisovatel Josef Věromír Pleva (*1899 v Moravské Svratce), autor autobiografické knihy pro děti Malý Bobeš. Zemřel právě před 35 lety 7. září 1985. Plastiku umístěnou na náhrobku navrhl brněnský akademický sochař Josef Kubíček (1890–1972), žák J. V. Myslbeka.

Hrob zde má i akademický sochař Vincenc Makovský, na náhrobku je použit reliéf z výzdoby budovy úpravny vody ve Vítkově-Podhradí z obsáhlého umělcova cyklu „Voda v našem životě“, komponovaný na slova písně „Proč, kalino, v struze stojíš“.

Vpravo od cesty je místo posledního odpočinku ThDr. Josefa Křenka, synodního seniora evangelické církve a spolupracovníka T. G. Masaryka v Americe za první světové války. Náhrobek navrhl národní umělec Vincenc Makovský:

V roce 1928 byla od evangelického hřbitova ke Třem křížům vysázena javorová Alej smíření, kde za každého mrtvého obyvatele z 1. světové války byl vysazen jeden strom. Od hřbitova pokračuji v cestě na kopec Kalvárie (675 m), označovaný také jako Tři kříže nebo Kaplisko:

Na jeho vrcholu stávaly tři dřevěné kříže vztyčené jako poděkování Bohu za odvrácení morové epidemie. I v roce 1831, kdy se celou zemí šířily neblahé zvěsti o blížící se epidemii cholera a moru, bylo Nové Město ušetřeno nákazy, takže cholera ani mor si nevybraly žádné oběti. Jako poděkování za Boží ochranu pak byly z iniciativy novoměstského faráře a děkana Leopolda Pausy postaveny namísto dřevěných křížů kříže kamenné. Vztyčeny bylly postupně 5., 6. a 7. července 1832. Slavnostní svěcení křížů zahájené mohutným procesím proběhlo 23. září 1832.

Původně zalesněný a zarostlý vrch byl upraven vykáceným pruhem (který už pomalu zase zarůstá), takže je od křížů vidět na Nové Město, ale nakonec byl kopec upraven do dnešní podoby – se stezkou a odpočinkovou lavicí.

Když se dosyta vynadívám...

... a najdu hodně dobře ukrytou kešku, pokračuji v okružní naučné cestě zpátky do Nového Města na Moravě. Ani se mi nechce vlastním očím věřit, když v mapě vidím, že se blížím do lokality Zasranec. Místní se prý nad tím nijak nepohoršují, existuje ostatně pověst (respektive několik verzí), které tento poněkud hanlivý název objasňují.

Zdejší Janská ulička byla bydlištěm chudých tkalců. Jedna chaloupka vedle druhé a z každé z nich koukal jen hlad a bída. Dětí tu bylo jako smetí a tak se tkalci měli co ohánět. A když bylo zboží dost, zabalili utkanou látku do rance a šli s ní k faktorovi. Ti ostatní z oken viděli jen pochodující ranec a pokaždé řekli. „Zas ranec“. No a zanedlouho uličce nikdo jinak neřekl.