DP Za posledním puchýřem 2022 (I)

Jubilejní 50. ročník „největšího svátku turistů“ na zakončení turistické sezóny, letos v jedné z turisticky nejatraktivnějších oblastí Krušných hor. Po půl století své existence se tato akce symbolicky vrací tam, kde vznikla, do hornického města Krupky, které bylo pro svou zachovalost a unikátní historickou hodnotu zařazeno na seznam UNESCO pod názvem Hornická krajina Krupka.

Zakladatelem pochodu „Za posledním puchýřem“ je Josef Bursík z Krupky. Tehdejší zaměstnanec učiliště Severočeské armaturky rád chodil s kamarády z celé republiky na dálkové pochody. Koncem roku 1972 pozval do Krupky příznivce této turistické aktivity a vznikl pochod, který se stal akcí, která oficiálně zakončuje hlavní turistickou sezónu. První čtyři ročníky proběhly v Krupce a šlo se většinou na Milešovku a zpět. Aby bylo možno zvládnout stoupající počet účastníků, byl pochod další tři roky pořádán v Ústí nad Labem, opět hlavně s trasou na Milešovku a zpět. Počet dálkoplazů záhy překročil tisícovku a posléze pochodníci navrhovali, aby se pochod stal putovním. Organizátoři tomuto přání vyhověli a od roku 1979 se akce „Za posledním puchýřem“ koná vždy v jiném městě.

*  *  *

V květnu jsem se přihlásil a zaplatil – a nyní přišel čas vydat se na cestu do Krušných hor. Meteorologové předpovídají nízké teploty, trvalý déšť, ve vyšších polohách se sněhem a v neděli přeháňky – zkrátka nic pěkného... Ve čtvrtek při příjezdu do Krupky skutečně prší, naštěstí lze čekat ve vestibulu Sportovní haly než pořadatelé ve 14 hodin otevřou prezenci. Pro každého účastníka je tradičně připraven pamětní list a účastnický balíček, který obsahuje upomínkové předměty včetně turistické známky a turistických vizitek (absolventské a výroční), odznak, propozice a řadu propagačních materiálů.

Po ubytování, samozřejmě na podlaze ve Sportovní hale, je čas už jen na krátkou procházku po Krupce. V 18 hodin se v sále restaurace Na Střelnici koná slavnostní zahájení s několika krátkými proslovy funkcionářů a o hodinu později večeře.

Na pátek jsou zajištěny čtyři autobusové výlety do okolí, já mám zaplacenou cestu do Německa, jejímž cílem je poznat část Přeshraničního hornického regionu Erzgebnirge/Krušnohoří, který byl 6. července 2019 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Má 22 součástí, z nichž je 17 na saské a 5 na české straně.

*  *  *

Na radu organizátorů už o půl osmé stepujeme na parkovišti u Biskupského gymnázia. Nepříjemně mrholí, ale postupně přijíždějí autobusy a po osmé se vydáváme na cestu. Po celý den budeme mít k dispozici průvodce, který s námi bude absolvovat prohlídku dolu i pěší túru. Vystupujeme na parkovišti na severním okraji obce Zinnwald a pěšky pokračujeme k bývalé kovárně, z níž je vstup do dolu:

Besucherbergwerk Zinnwald neboli Prohlídkový důl Cínovec je významný důlní revír s přeshraničním ložiskem na hřebeni Krušných hor. Od 15. století se cínová ruda těžila nejprve na české straně a o něco později na straně saské. Od 19. století získala na významu také těžba wolframových a lithiových rud. V roce 1990 byla těžba na přeshraničním ložisku ukončena.

Odkládáme batohy do skříněk a fasujeme helmy, svítilny a krátké pláštěnky. Prohlídka trvá zhruba půl druhé hodiny, teplota v podzemí se celoročně pohybuje kolem 8 °C.

Trasa dlouhá dva kilometry nás provádí působivými podzemními prostorami dokládajícími historii hornictví v této těžební lokalitě. Místy jsou chodby nízké a je nutné jít v předklonu, proto je nutná alespoň mírná fyzická kondice.

 

Po prohlídce se vracíme k autobusu, který s námi popojíždí na okraj města Altenberg. Nejstarší popis erbu je v jeho kronice od Christopha Meißnera z roku 1747, k oficiálnímu schválení okresním úřadem Dippoldiswalde však došlo až 1. prosince 1994. Znak Altenbergu se nápadně podobá znaku Krupky, která se významně podílela na rozvoji altenbergského hornictví. Erbovní štít se skládá ze tří polí, která zobrazují vzpřímeně stojícího sv. Mikuláše, napůl stříbrného a napůl červeného lva s dvojitým ocasem na modrém pozadí a pracujícího horníka.

Míjíme Bergbaumuseum Altenberg, Hornické muzeum Altenberg, a krátce se zastavujeme nedaleko Altenberger Pinge, Altenberské pinky. Cínová ruda se zde začala těžit již kolem roku 1440. Jednoho chladného lednového rána v roce 1620 však došlo k masivnímu propadu tehdy už hojně poddolované oblasti, což následně vedlo k dočasnému pozastavení těžby. Značná část dolu Altenberg byla tehdy zničena a na povrchu se vytvořila velá trychtýřovitá propadlina, kterou horníci nazvali „pinka“. Dnes má průměr asi 400 metrů, hloubku 160 metrů a rozlohu dvanácti hektarů. Z bezpečnostních důvodů není volně přístupná, ale od května do října je prý možné v rámci komentované vycházky s průvodcem nahlédnout do ní z vyhlídkové plošiny. My kvůli husté mlze nevidíme ani vyhlídkovou plošinu...

Mírně stoupající Rathausstrasse přicházíme k Bergarbeiterbrunnen, Hornické kašně. Zdejší pevná zeď, která musela odolat intenzivnímu tlaku vody a zeminy ze stoupajícího terénu za ní, je rozpoznatelná již na staré fresce z roku 1667. V srpnu 1942 byl při její rekonstrukci realizován zkrášlovací plán – instalace Hornické kašny podle návrhu drážďanského sochaře Trögera za účasti francouzských válečných zajatců. 

Po těžkém poškození zdi v květnu 1945 v důsledku nedalekého bombardování došlo v následujícím roce k rekonstrukci červeným porfyrem, fontána tryskala až do poloviny 60. let. Velké opravy se v roce 1987 dočkala zejména západní část zdi. Po restaurování, které se dotklo i celé zdi, byla kašna slavnostně předána veřejnosti 14. září 1998.

Další zastávka patří novodobému Altenberskému kostelu, jehož stavba byla realizována ze státních prostředků v letech 1989–1991:

Zajímavé je velké oltářní okno z barevného skla a varhany, které byly instalovány a vysvěceny v roce 1994.

Od kostela pokračujeme k vlakovému a autobusovému nádraží. Na prostranství před ním se nachází Weihnachtspyramide, Vánoční pyramida, a jen pár metrů od ní stojí Skiläuferdenkmal, Lyžařský památník. Navrhl jej drážďanský sochař Rudolf Löhner, modelem byl populární atlet z Altenbergu Max Liebisch. Bronzová postava odlitá drážďanským uměleckým slévačem Oswaldem Zinkem je ze slitiny mědi (86 %), zinku a jemného altenberského cínu. Památník byl vysvěcen v říjnu 1931 a původně stál vedle základní školy s přímým výhledem na lyžařský a sáňkařský svah na Raupennestbergu. Před nádraží byl přemístěn v roce 1966 v rámci přípravy na Mistrovství světa v biatlonu 1967 v Altenbergu. Kvůli sílícímu studenému dešti se u něj nezdržujeme a rychle se uchylujeme do turistického infocentra.

Čekání na příjezd druhého autobusu s účastníky následné vycházky se neúměrně prodlužuje, nervozita stoupá zejména poté, co nás z „íčka“ vyhostili s poznámkou, že to není čekárna...

Když s více než hodinovým zpožděním autobus přijíždí, nastává trochu zmatek kolem dohadů, kdo vyrazí na túru a kdo – podle čerstvého návrhu – využije možnosti svézt se rovnou do Krupky. Druhý autobus bude na „pěšáky“ čekat na Cínovci. Dopadlo to tak, že z autobusu, na jehož příjezd jsme tak dlouho čekali, se k nám přidali pouze dva!

Konečně tedy můžeme vyrazit! Altenberg opouštíme po modré turistické značce a zhruba po čtvrthodině chůze diskutujeme o tom, zda pokračovat v cestě rovně, nebo odbočit doleva do kopce k lesní restauraci Waldschänke „Altes Raupennest“ (826 m). Většina rozhodla pro odbočku, protože chvilka posezení v teple přijde vhod: 

Někteří si objednávají dýňovou polévku a něco k pití, my jsme utvořili čtyřčlennou skupinku keškařů, objednáváme si německé pivo Radeberger a jeho konzumaci přerušujeme odbočkou ke dvěma keškám vzdáleným asi čtvrt kilometru. Jsou označeny jako Palindrom. Pro vysvětlení dodávám, že z řečtiny převzatý název znamená slovo, větu nebo číslo, které mají tu vlastnost, že je lze číst zleva doprava i zprava doleva a vždy mají stejný význam (např. radar či Kobyla má malý bok).

Vracíme se na trasu a postupně navštěvujeme dva vrcholy – Kahleberg (905 m) a skalnatý Grosser Lugstein (899 m), pro hustou mlhu však nejde o nějaký zvláštní zážitek... S uspokojením konstatujeme, že posledních pár set metrů vede po silnici. Fouká nepříjemný vítr a valem se stmívá – rádi usedáme do vyhřátého autobusu a necháváme se odvézt do Krupky.

Následuje článek DP Za posledním puchýřem 2022 (II)