Jarda Vála: DP Za posledním puchýřem 2022 (II)

Předchozí článek DP Za posledním puchýřem 2022 (I)

Po včerejším nepříznivém počasí nás překvapuje modrá obloha s podzimním sluníčkem

Na startu pochodu si vyzvedáváme propozice na trasu 24 km s tím, že si ji mírně prodloužíme dvěma odbočkami na vrcholy Mravenčí vrch a Loupežník. Modrá turistická značka nás Hálkovou stezkou vede okrajem Krupky k areálu postavenému ve 20. letech 20. století jako ozdravovna pro dětí havířů. Sloužila také jako ubytovna pro děti řeckých emigrantů a pro korejské děti během války. Později objekt připadl ministerstvu vnitra a dnes je v soukromém vlastnictví.

Cestou zvanou Poštovka stoupáme lesem proti toku Unčínského potoka ke zřícenině hradu Kyšperk, kde je první kontrola:

Hrad na staré obchodní cestě z Čech do Saska byl pravděpodobně založen z pověření krále Jana Lucemburského Otou z Bergova, který se připomíná jako držitel hradu roku 1319. Roku 1330 prodali páni z Bergova Kyšperk pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic, za nějž zde byly provedeny první významnější stavební úpravy, archeologicky doložené. Až na konci 14. století za arcibiskupa Jana z Jenštejna, který se sem roku 1393 uchýlil do ústraní před hněvem krále Václava IV., došlo k velké přestavbě hradu, při níž vznikla východní velká obytná věž, dosud blíže nelokalizovaná kaple a bylo také upraveno jádro hradu.

Ve 20. letech 15. století se hrad stal šlechtickým majetkem a roku 1428 se jej neúspěšně pokusilo dobýt husitské vojko. O pět let později jej dobyl pověstný husitský válečník Jakoubek z Vřesovic, který za husitských válek značně zbohatl a získal rozsáhlý majetek. On i jeho potomci si zvolili hrad Kyšperk jako hlavní sídlo a dokonce se začali psát z Kyšperka. Albrecht z Kyšperka prodal kolem roku 1520 hrad i s celým panstvím krupské pošlechtěné měšťanské rodině Glatz von Althof a když o šest let později hrad za Jana Glatze prý kvůli neopatrnému výstřelu z jeho pušky do základů vyhořel, byl posléze ponechán svému osudu a pomalu pustl. Poslední dobrodužnou epizodou v jeho historii byl rok 1632, kdy se ve starých zříceninách bránili Sasové proti vojsku císaře Ferdinanda.

* * *

Ke zřícenině jsme se dostali odbočku z modré značky, takže se vracíme a pokračujeme ještě asi čtvrt kilometru. Vlastní značení, pečlivě připravené pořadateli, nás přivádí na cyklotrasu č. 3009, kterou postupně stoupáme do sedla mezi kótou 552 a Mravenčím vrchem (558 m). Na ten šlapeme lesem bez znatelné pěšinky, máme tu kešku a chceme mít další zápis do Vrcholovky.cz.

Pod Mravenčím vrchem přicházíme na zelenou turistickou značku, která nás přivádí ke klasicistní Chlumecké kapli, jež bývá spojována s významnou bitvou u Chlumce roku 1126 a kterou podle místní legendy postavil habartický farář:

Odbočujeme na neznačenou cestu vzhůru lesem, kde má být nejen smírčí kříž (už dlouho povalený), ale také keška. Oboje jsme našli,...

... a tak pokračujeme lesní cestou, abychom se znovu napojili na zelenou značku. Záhy se dostáváme z lesa...

... a vlevo vidíme proti obzoru rýsující se Komáří vížku, vzdálenou asi tři kilometry. Přicházíme do míst, kde stávala vesnice Habartice, německy Ebersdorf. Podle sčítání z roku 1843 zde žilo ve 203 domech 1226 obyvatel. Později jejich počet mírně klesl, ovšem po druhé světové válce, po odsunu německých obyvatel, zůstala vesnice z velké části neobydlená. Přistěhovalo se sem sice několik českých rodin, ale v 50. letech bylo rozhodnuto o jejich násilném vystěhování a celá ves byla následně spolu s okolními obcemi československou armádou zbořena. V současnosti je zde jen několik chalup.

Přehlédli jsme, že značka odbočuje doleva a chvíli trvá, než si svoji chybu uvědomíme. Vracíme a potkáváme skupinku třebíčských turistů, kteří rovněž zapomněli odbočit, a tak je otáčíme a pokračujeme společně. Míjíme pomníček zhotovený patrně ze soklu zničeného křížku, na němž je umístěna deska s nápisy „Vzpomínka“ a „Zur Erinenrung“, starou fotografií a nápisem „*1/2 13. století Ebersdorf †1/2 20. století Habartice“.

Přecházíme Fojtovickou pláň, za níž se terén začíná zdvíhat a Komáří hůrka už je co by kamenem dohodil (a zbytek doběhl). Zároveň přibývá turistů, neboť se zde schází několik tras:

Vrchol Komáří hůrka (808 m), německy Mückentürmchen, je významná dominanta hřebenu Krušných hor. Původně na vrcholu stávala zvonice, která sloužila ke svolávání horníků z nedaleké Krupky do práce. Teď tu stojí hotel s charakteristickou dnes nepřístupnou vyhlídkovou věží postavenou v roce 1857, díky které je též zaběhlý alternativní název Komáří vížka. Za jasného počasí a dobré viditelnosti lze z terasy dohlédnout až na vrcholky Krkonoš a jako na dlani je České středohoří a Doupovské hory. Na vrchol vede sedačková lanovka z nedalekého Bohosudova, která v době svého vzniku v roce 1952 byla nejdelší lanovou dráhou bez zastávky ve střední Evropě. Na jihovýchodních svazích je lyžařský areál se stanicí Horské služby.

Necháváme si potvrdit kontrolu a pokračujeme klesáním k barokní kapli sv. Wolfganga. Původní kaple byla postavena již ve 14. století v gotickém slohu. Za třicetileté války, roku 1634 byla srovnána se zemí švédským vojskem, zachován byl pouze oltářní kámen zvaný menza. Obnovili ji v barokním slohu v letech 1692–1700 na popud tehdejšího majitele krupského panství Vojtěcha Václava Šternberka zednický mistr Hans Gradisch a tesař Hans Georg Prüchel:

Na hřbitově za kaplí jsou pochováni většinou obyvatelé Horní Krupky, např. i rodina hoteliérů Schreinerů. Po roce 1945 byl interiér kaple zcela zničen a stavba zpustla. Opravena byla poprvé v 70. letech, důkladně až v letech 1999–2000 v rámci projektu hornické naučné stezky. Zasvěcena je sv. Wolfgangovi, patronu horníků. Wolfgang von Regensburg byl řezenským biskupem a v roce 973 se zasloužil o založení pražského biskupství. Mezi lidem se tradovalo, že kdysi pobýval na Komáří hůrce, požehnal zdejším borůvkám a ony pak dorůstaly do nevídané velikosti!

Další krátkou zastávku máme o pár stovek metrů dál, kde se ukrývá keška nazvaná Rowan wood, česky Jeřabinové dřevo. Je nejstarší v Ústeckém kraji, byla založena už v roce 2003.

Po Sedmihůrské cestě pokračujeme na Sedmihůrskou vyhlídku...

... a dál na rozcestí Pod Loupežníkem, jehož jméno je odvozeno od nedalekého kopce a zříceniny hrádku. Samozřejmě, že tam odbočujeme... Nachází se tu pozůstatek systému opevnění vybudovaného v období pozdního středověku. Památkově chráněný areál na svahové kupě se vyznačuje oválným půdorysem, který je lemován nepříliš hlubokým příkopem. Jeho existence je spjata s tehdy probíhající těžkou cínu, kdy opevnění sloužilo k ochraně sídla zdejších horníků.

Z vrchu Loupežník (757 m) se vracíme na modrou značku, s níž za stálého klesání přicházíme na naučnou stezku Po stopách horníků k prohlídkové štole Starý Martin, která patří mezi nejvýznamnější důlní díla Krušných Hor. Otevírala žílu Lukáš, nejdelší cínovou rudní žílu České republiky i střední Evropy.

V roce 2000 byla štola zpřístupněna široké veřejnosti v rámci komentovaných prohlídek, my jsme si ji prohlédli v lednu 2004 při VIII. Zimním srazu turistů v Litvínově.

Podél Horského potoka přicházíme do Krupky a jdeme se podívat na hrad (který jsme před lety rovněž navštívili) stojící na skalním ostrohu vybíhajícím nad jedním z mnoha krušnohorských údolí. Hrad je přístupný zdarma a vstupuje do něj dvěma branami, které se dochovaly z konce 15. století.

Jeho zakladatelem byl patrně sám král Jan Lucemburský, a to nejspíš už kolem roku 1320. O tom, že dnes již zaniklé panské sídlo mělo ve středověku strategický význam, svědčí fakt, že mezi jeho majiteli se postupně vystřídala dlouhá řada pánů, kteří se psali z Koldic, z Vřesovic, ze Šumburka, ze Starschedlu, ze Šlejnic, z Kolovrat, z Valdštejna, z Maltzanu, z Rožmitálu, z Vartenberka a ze Šternberka. Ti poslední jej opustili kolem roku 1621, načež chátrající hrad ještě využila různá vojska během třicetileté války. V letech 1695–1697 nechali Šternberkové ve zřícenině postavit s využitím materiálu z trosek úřední dům zvaný Horský zámek, v němž sídlil vrchnostenský horní úřad. Později byl přestavěn na výletní restauraci, která funguje do dnešních dnů pod názvem Růžový hrádek: