Hudební kritik, publicista a redaktor, velký popularizátor rockové hudby (*1936)
Od šedesátých let spolupracoval s hudebním časopisem Melodie a spolu se svou manželkou Miroslavou moderoval hudební pořady včetně první československé hitparády Dvanáct na houpačce, později Třináct a nakonec Čtrnáct na houpačce. Ta se vysílala se v letech 1964 až 1969.
Za nápadem vytvořit první československou rozhlasovou hitparádu stál podle Jiřího Černého tehdejší šéfredaktor časopisu Mladý svět Josef Holler. Inspiroval jej údajně dopis manželů z Pardubic, kteří poslali hlas do ankety Zlatý slavík a zároveň navrhli redakci Mladého světa, jež tehdy přicházela se spoustou novinek, aby připravovala i hitparádu. Holler s tím nápadem přišel za Černým a ten spolu s manželkou a ještě několika dalšími spolupracovníky vymyslel systém nasazení dvanácti českých a dvanácti zahraničních písniček, přičemž poslední čtyři byly na základě hlasování posluchačů korespondenčními lístky vždy nahrazeny novými. To znamená, že o zařazení novinek nerozhodoval komerční úspěch, ale autoři, stejně tak pořadí nebylo výsledkem prodeje, ale hlasování posluchačů. Autorský diktát učinil z relace neselhávající výtah talentů, díky nim se objevily domácí nahrávky Petra Nováka a George & Beatovens, Karla Černocha, Petra Ulrycha a skupiny Vulkán či dua Paleček–Janík, sezpívaného na Karlově mostě. Zahraniční část pořadu byla přehlídkou jinak nedostupných nahrávek. A nejen z dominantní anglo-americké scény. Vysoké preference měly u posluchačů třeba písně francouzské, které díky Houpačce zakořenily i v repertoáru domácích interpretů.
Po čtyřleté existenci a zařazení písně Běž domů, Ivane zadusila Houpačku v roce 1969 počínající normalizace. Zákaz se sice týkal jen její domácí části, leč manželé Černí logicky odmítli pokračovat i v té zahraniční. Ostatně – i to by byla otázka jen krátkého času. Po zákazu Houpačky ještě nějakou dobu zůstal v Československém rozhlase přiměřený prostor pro nějakou náhražku. Tou první byl hodinový (snad sobotní) hudební magazín s názvem Kotouče slávy. Zkušený diskžokej a někdejší zpěvák legendárních Donaldů Pavel Černocký byl poměrně zasvěceným průvodcem po tehdejší britské a americké rockové scéně a jeho tak trochu „anglický“ témbr dodával pořadům, v nichž zněli kupříkladu Free či Ten Years After, jistou „světovost“. Posluchači sedávali jednou týdně u svých magnetofonů s nastraženými prsty, aby zachytili nějaký cenný úlovek. Bohužel, ani Kotouče slávy neměly kvůli přituhujícímu normalizačnímu procesu dlouhé trvání. Další pokusy o pokračování v podobě Top Twenty, Top 20 či 60 pro 20 už měly jen jepičí život.
Když byl Jiří Černý z rozhlasu vyhozen, začal pořádat poslechové večery, takzvané Antidiskotéky, při nichž pouštěl nahrávky různých žánrů s primárním akcentem na rock. Spolupracoval také s vydavatelstvím Supraphon, pro které sestavil několik antologií zahraničních skupin a interpretů. Po sametové revoluci stál krátce v čele časopisu Rock & pop, vrátil se také ke spolupráci s Československým (a později Českým) rozhlasem, pro který moderoval například pořady Samomluvy s hudbou (1991–2006), Klub osamělých srdcí seržanta Pepře (2003–2018) nebo Sedmé nebe (2019–2022). Poslední měsíce svého života trpěl vážnými zdravotními problémy, zemřel v domově pro seniory v pražských Dejvicích.
Žádné komentáře:
Okomentovat