Putování za Santinim______________ ____________ východními Čechami (I)

Stejně jako při dubnovém Putování za Santinim po severním Plzeňsku, jsme i tentokrát pojali akci jako vícedenní

Noclehy za přijatelnou cenu jsme si zajistili v Rychnově nad Kněžnou z ubytovně Š+Š. Cestou jsme si naplánovali pár zastávek, tou první byla dlouho zamýšlená návštěva Památníku Dr. Emila Holuba v Holicích. 

Od úmrtí slavného cestovatele (*1847) v roce 1902 se v Holicích udržovala myšlenka založit mu v rodném městě muzeum. Přišly však dvě světové války a doba nebyla jednoduchá, ale myšlenka zůstávala. První pamětní síň byla založena na místní faře v roce 1956. O deset let později byl otevřen Památník Dr. Emila Holuba, v roce 2012 – po kompletní rekonstrukci – přejmenovaný na Africké muzeum Dr. Emila Holuba.

Během studií na lékařské fakultě Univezity Karlovy se Holub seznámil mimo jiné s Vojtou Náprstkem, který se stal nejen jeho přítelem, ale také mecenášem. V roce 1872, krátce po ukončení studií, odjel na svou první cestu do Afriky. Za velmi nepříznivých podmínek, kdy mnohdy málem přišel o život, si splnil svůj velký sen – došel až k Viktoriiným vodopádům, které jej navždy okouzlily. Za sedm let pobytu v Africe nashromáždil na 30 000 sbírkových předmětů. V roce 1879 se vrátil do Prahy jako zralý muž a slavný cestovatel. Napsal rozsáhlý cestopis Sedm let v jižní Africe, publikoval v odborných časopisech a pořádal četné přednášky a výstavy. V listopadu 1883 se oženil s Rosou Hoffovou (*1865), která přijala české jméno Růžena Holubová, a již tři měsíce po svatbě odjel s manželkou a šesti průvodci znovu do Afriky. Chtěl si splnit další velký sen – projít jako první člověk na světě africký kontinent z jihu na sever až do Káhiry. Výpravu provázely obrovské potíže počínaje nespolehlivostí místních nosičů přes extrémní podnebí, onemocnění všech členů malárií, podlomené zdraví až po napadení výpravy bojovným kmenem Mašukulumbů, kdy manželé Holubovi přišli o všechny své zásoby a jen díky duchapřítomnosti Růženy, která se postavila domorodcům se zbraní v ruce, zachránili alespoň holý život. Se zbylými dvěma průvodci se po několikaměsíčním vysilujícím putování vrátili na jih a odpluli zpět do Evropy. Holub napsal knihu Druhá cesta po jižní Africe, psal odborné články, přednášel a v roce 1891 otevřel ve Vídni největší etnografickou výstavu. O rok pozfěji ji přesunul do Prahy, k čemuž potřeboval 72 železničních vagonů! Po jejím skončení nabídl všechny exponáty Národnímu muzeu, které však tento velkorysý dar z různých důvodů odmítlo. Holub tedy tuto velkolepou sbírku po částech rozdal, takže dodnes jsou součástí expozic velkých muzeí např. ve Vídni, Petrohradě, Londýně či Paříži. Dne 21. února 1902 Dr. Emil Holub ve Vídni zemřel na následky nemocí prodělaných v Africe a je pohřben na čestném místě ústředního vídeňského muzea.

*  *  *

Prohlídka začíná zhlédnutím desetiminutového filmu o životě Dr. Holuba a poté si už muzeum procházíme sami. Expozice je zaměřena především na život, expedice a práci Dr. Emila Holuba a jeho manželky Růženy Holubové:

Během svého prvního pobytu v Africe měl Dr. Holub na malém dvorku malou ZOO, v níž choval šakaly, opice, drobnější savce, některé druhy ptáků, ale především lva Prince, jemuž vlastnoručně zhotovil klec. Když vinou sluhů pošel, Holub jeho kůži vyčinil, ve Vídni ji nechal vycpat a dnes je Princ v Holicích jedním z nejkrásnějších exponátů:

Kromě mnoha exponátů z afrických výprav...

... jsou tu k vidění i vzácné osobní předměty manželů Holubových:

Své místo tu mají též následovníci Dr. Holuba, kteří se stejně jako on vydali do Afriky:

Hanzelka a Zikmund

V expozici naleznete také interaktivní prvky – tři dotykové obrazovky, kde si můžete vyzkoušet své znalosti o Dr. Holubovi nebo Africe. 

*  *  *

Už po pěti kilometrech znovu zastavujeme. Ve vsi Veliny totiž stojí roubený kostel sv. Mikuláše se šindelovou střechou, s trojboce uzavřeným presbytářem. Pochází z roku 1752 a spolu se zvonicí osmiúhelníkového půdorysu a márnicí s valbovou střechou tvoří památkově chráněný soubor lidového barokního stavitelství: 

Kolem roku 1900 hrozilo kostelu spadnutí, byl proto opraven, bohužel velmi neodborně – byl omítnut a opatřen běžnými taškami, kamenná zeď kolem hřbitova nahrazena pilíři z cihel. Těžká tašková krytina však stavbu vážně poškodila, proto v roce 1929, již pod dohledem památkářů, byla omítka ze stěn kostela odstraněna a trámy osekány, střechu opět pokryly šindele. Plot kolem hřbitova byl nahrazen roubenou hradbou se šindelovou stříškou a tato vnější úprava zůstala zachována do dnešních dnů. Nynější vzhled vnitřku kostela je z roku 1983, kdy byly stěny nově upraveny. V letech 2008 až 2013 proběhla rozsáhlá rekonstrukce celého areálu za podpory MKČR z Programu záchrany architektonického dědictví. Na opravu movitých věcí, například původních varhan Josefa Jirušky z roku 1849, přispěl též Pardubický kraj. Novorenesanční oltář se sochou svatého Mikuláše pochází z roku 1903, stejně jako kazatelna s vyobrazením čtyř evangelistů. Do interiéru nahlížíme jen skrz kovanou mříž,...

... vracíme se k autu a pokračujeme do Potštejna. Jeho historie začíná ve 13. století, kdy byl založen zdejší hrad. Dějiny městečka a hradu jsou těsně spjaté. Hrad byl natolik rozlehlý, že zabíral celý hradní kopec, proto hospodářské budovy vznikly dole v městečku. Silné zdi ukazují, že zde zřejmě stála tvrz a dnešní sklepy byly jejím přízemím. Již v roce 1558 je zmiňován poplužní dvůr, který zakoupil Václav Hrzán z Harasova a s ním jsou spojeny i renesanční úpravy. V 17. století přišel hospodářský úpadek, při němž spolu s hradem pustl i dvůr a potažmo celé městečko. Další přestavba je připisována novým majitelům, rodu Zárubů z Hustířan. V roce 1746 koupil potštejnské panství za 70 000 zlatých Jan Ludvík Harbuval Chamaré. Důstojné sídlo však potřeboval přímo v městečku. 

Základem pozdně barokní čtyřkřídlé jednopatrové stavby kolem nevelkého čtvercového nádvoří byla přestavba budov hospodářského dvora. Všechna křídla budov byla výškově sjednocena a završena mansardovou střechou. V západním křídle byl vybudován převýšený hlavní sál a uprostřed jižního křídla vznikla kaple v půlkruhovém rizalitu. Vstupní průčelí ozdobil portál rámovaný balkonem na sloupech a erby majitele panství, jeho manželky a letopočtem dokončení tohoto křídla. Zámek byl hotov roku 1755, dále se prováděly úpravy okolí a parku. 

Rod Chamaré v polovině 19. století vymřel po meči a dědička panství Alžběta Chamaré se vdala za Prokopa Jana Dobřenského z Dobřenic a Dobřenští drželi Potštejn až do roku 1945, kdy jim byl na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše veškerý majetek zabaven. V letech 1945–1946 byl zámek pronajímán velvyslanectví Velké Británie za účelem dovolené britského velvyslance. Roku 1949 zámek získalo Revoluční odborové hnutí, konala se tu školení funkcionářů a pracovníků. Zámek byl během této doby významně poškozen. Původní šlechtické pokoje byly změněny na posluchárny či ubytovací místnosti, nábytek byl z části odvezen do různých depozitářů, z části rozkraden či zničen. ROH působilo na zámku do roku 1989, poté se vystřídalo několik soukromých majitelů, ale žádný z nich objekt neudržoval. Situace se změnila až v roce 2004, kdy poničený zámek koupili manželé Nováčkovi a pustili se do oprav.

*  *  *

Čas do začátku komentované prohlídky chceme strávit v zámeckém parku, který v minulých letech prošel rozsáhlou revitalizací. Je koncipovaný jako kombinace francouzské zahrady a anglického parku, momentálně je však z technických důvodů uzavřen a přístupná je jenom Růžová zahrada. 

Prohlídka zámeckých interiérů začíná v jídelně, která byla zároveň rodovou portrétní galerií. Nachází se ve středu vstupního východního zámeckého křídla. 

Následují pánská pracovna, zlatý salónek,...

... dámská ložnice, dětský pokoj, modrý salónek, hudební salónek, knihovna a koupelna s nástěnnými malbami. Nejzajímavější částí zámku je reprezentativní Mramorový sál se vzácným stropem s rokokovou štukovou výzdobou. Veřejnosti byl zpřístupněn roku 2007, v současné době se v něm pořádají svatby, koncerty, divadla, konference nebo také tzv. Páteční salóny:

Na závěr si prohlížíme kapli Nejsvětější Trojice, jež byla 1. 7. 2010 znovu slavnostně vysvěcena. 

Odjíždíme od zámku, po pár minutách zastavujeme na malém parkovišti na okraji lesa a po modré turistické značce stoupáme ke zřícenině hradu Potštejn:

Jeho staviteli byli příslušníci rodu Drslaviců. První doložená písemná zmínka pochází z roku 1259 z listiny privilegií města Litomyšle. Jedná se o svědectví Půty z Potštejna. Další písemná zmínka je z roku 1312 a zmiňuje Procka z Potštejna se synem Mikulášem. Ten se později pro neshody s Janem Lucemburským stal loupeživým rytířem. Přepadával kupecké karavany na zdejší obchodní stezce a jeho činy byly natolik závažné, že markrabě Karel zorganizoval trestnou výpravu. Tehdy nedobytný hrad Karel IV. roku 1339 dobyl a pod strženou věží zemřel i Mikuláš z Potštejna. 

Další majitelé se často střídali, králové totiž hrad zastavovali. Nejslavnější období hradu nadchází rokem 1495, kdy Potštejn koupil Vilém z Pernštejna a pustil se do mohutné přestavby hradu. V držení Pernštejnů byl do roku 1556, následovalo několik dalších majitelů včetně již zmíněných rodů Chamaré a Dobřenských.

Když přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost, zůstal opuštěný a neudržovaný, pozvolna chátral a v roce 1673 je uváděn jako pustý. 

Zkázu dovršil v letech 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic.

Ve sklepení je výstava útrpného práva

V letech 1762–1766 dala v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval de Chamaré postavit kapli Svatých schodů. 

Takováto schodiště jsou kopiemi původních mramorových schodů o 28 stupních, po kterých dle legend kráčel v Jeruzalémě Ježíš Kristus k Pilátu Pontskému. Originál byl během křížových výprav převezen do Evropy a dnes je uctíván v bazilice sv. Jana v Lateráně (San Giovanni in Laterno) v Římě. Dle tohoto vzoru byly pak stavěny kopie. Podmínkou však bylo, že každý schod musel ukrývat ostatky svatých, či jinou významnou relikvii, jejichž pravost musel potvrdit papež. 

V roce 1831 byla tato kaple opravena a nově zasvěcena sv. Janovi Nepomuckému, neboť původní kaple na horním hradě byla již značně zchátralá. V kapli se nyní nachází oltář se sochou patrona – sv. Jana Nepomuckého: 

Tato socha byla přenesena do kaple Svatých schodů z kaple původní, protože ta trpěla poddolováním celého kopce v důsledku zmíněného hledání pokladu. Hraběnka Anna Barbora nabídla kapli k obývání kapucínským mnichům doufaje, že se kaple stane poutním místem. Když však jeden z nich místo opustil i s ostatky svatých umístěných ve schodech a odebral se do kláštera v Hedči, hraběnka na svůj úmysl rezignovala. Kaple byla restaurována na přelomu let 1993 a 1994. Tehdy byl také celý hrad po dlouhých dvaceti letech znovu zpřístupněn návštěvníkům.

Za zmínku snad také stojí pamětní deska umístěná ve zdi nedaleko kaple:

*  *  *

Vracíme se k autu, popojíždíme jen dva kilometry a z malého parkoviště stoupáme na poměrně strmý kopec Velešov (475 m), kde se nacházejí skrovné zbytky zříceniny stejnojmenného hradu. Když kolem roku 1339 markrabě Karel oblehl a dobyl Potštejn, zakázal jeho obnovu a Drslavicové, páni z Potštejna, si na sousedním vrchu založili hrad Velešov. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1346, kdy král Karel IV. nechal Potštejn obnovit a přikoupil k němu panství, do kterého spadal i Velešov. Ten tak ztratil na významu a byl opuštěn. Také tady hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré neúspěšně hledal poklad a hrad v letech 1771–1773 výrazně poškodil. Kámen z rozebraných zdí se tehdy lanovkou dopravoval do Potštejna, kde byl použit na stavbu zdi okolo zámeckého parku.

Památku i s pozemkem dnes vlastní Lesy ČR, které financovaly vznik naučné stezky Velešov. Cílem bylo přispět k záchraně památky, upozornit veřejnost na tuto lokalitu a usměrnit návštěvnost. U parkoviště je altán a na trase jsou rozmístěny stojany s informačními panely a lavičky.

Následuje článek Putování za Santinim východními Čechami (II)