Rozhodli jsme se zúčastnit se dvoudenní akce Putování za Santinim, ale ještě než jsme začali pátrat po noclehu za přijatelném cenu, měli jsme jasno, že vyrazíme na více dní.
Jedeme přes Tábor, Milevsko a kvůli objížďce přes Mirotice a Mirovice. Dle pečlivě připraveného itináře zastavujeme v Rožmitálu pod Třemšínem. Naše první kroky vedou tradičně do „íčka“, kde si necháváme poradit kam zajít na oběd a jak je to s otevírací dobou zdejšího muzea a rozhledny.
Rožmitál leží na úpatí brdských lesů – kam máme v úmyslu se vypravit – a svoje německé jméno Rosenthal získal snad podle šípkových růží planě rostoucích v malebném údolí. Páni vládnoucí kraji pod Třemšínem odvozovali svůj původ od proslulého rodu Buziců, jimž Rožmitál vděčí za svůj znak. Z rodu pánů Lvů z Rožmitálu se v českých dějinách nejvíce proslavil Jaroslav Lev a jeho syn Zdeněk. Jaroslav podnikl v letech 1465–1467 ve službách svého švagra, českého krále Jiřího z Poděbrad diplomatickou cestu po zemích starého kontinentu, kterou popsal ve svém deníku její účastník rytíř Václav Šašek z Bířkova a podle tohoto deníku sepsal Alois Jirásek vyprávění pod názvem Z Čech až na konec světa.
Jdeme se podívat k zámku, který po Lvech z Rožmitálu vlastnili rytíři Gryspekové z Gryspachu a od roku 1623 až do roku 1948 pražské arcibiskupství. Poté zde byly zřízeny byty a kanceláře a objekt chátral. V 90. letech 20. století jej opět získalo pražské arcibiskupství, ale nyní je v soukromých rukou a veřejnosti je zpřístupňován v sezoně o sobotách a při vybraných akcích.
Vracíme se na náměstí a kolem kostela sv. Jana Nepomuckého...
... pokračujeme v toulce městem po několika „stejdžích“ multikešky Rožmitálské náměstí: Od července roku 2010 se Rožmitál chlubí novým Podbrdským muzeem, a tak je jdeme navštívit. Jeho vybudování stálo přes 70 milionů korun a bylo spolufinancováno Evropskou unií z Fondu pro regionální rozvoj. Nachází se pod náměstím v areálu bývalého Agrostroje. Jeho součástí je Automuzeum, soukromá sbírka dvaatřiceti většinou pojízdných historických automobilů převážně značky Aero,...
... včetně tří karoserií od firmy Sodomka: Kromě toho je zde Tatra 12 z roku 1931, Jawa Minor z roku 1939 a Škoda Felicie 701 z roku 1960: Expozice pánů z Rožmitála mapuje historii rodu, jehož kořeny sahají až do 12. století, a seznamuje s osudy jeho nejslavnějších příslušníků, kterými byli královna Johana a již zmínění Jaroslav Lev a jeho syn Zdeněk. Královna Johana z Rožmitála vládla Českému království po boku svého manžela Jiřího z Poděbrad po několik desetiletí. K vytvoření představy o životě této pozoruhodné ženy byla sestavena „Komnata královny Johany“, navozující atmosféru vrcholného středověku: Expozice Jak se žilo na Podbrdsku provází návštěvníky krásnou brdskou krajinou, přírodou a seznamuje je s tradičními řemesly. Dokumentuje každodenní život podbrdské domácnosti, typické výrobky, zvyky a tradice. Nechybí ani galerie osobností, které se zde narodily, jako Václav Hudeček, Miloš Nedbal, profesor Emanuel Vlček, i těch, které zde po část svého života působily. Jsou zde k vidění i unikátní práce lidové umělecké tvořivosti, jako pražský chrám sv. Víta v měřítku 1:60 ze stébel žitné slámy... ... a největší sbírka šlechtických erbů a městských vyřezávaných z habrového dřeva v Čechách: Název další expozice Jan Jakub Ryba napovídá, že seznamuje s neobyčejným životním příběhem a tragickým osudem kantora a hudebního skladatele, jehož jméno je nerozlučně spjato s Rožmitálem. Proslavila jej jedna skladba, avšak muzeum představuje jeho velmi početné a rozmanité dílo, a to nejen hudební, ale i literární (zachovalo se více než tisíc skladeb). Rozsáhlá expozice ukazuje také poměry, jaké panovaly v tehdejších školách, a nesnadné počátky jejich učitelů. Velkoryse pojatý životopis zahrnuje období od předků až po potomky, k dispozici jsou tři videa k tématu a možnost poslechu Rybovy hudby.
Na závěr se jdeme podívat do Stodoly plné řemesel. Velkým specifikem Rožmitálska a dalších oblastí Podbrdska bývalo cvočkařství. Díky potřebě železného drátu bylo příhodné domáckou ruční výrobu hřebíků koncentrovat kolem železářských hutí, a to oblast Brd dokonale splňovala. Cvočkařský veřtat, doplněný o expozici věnovanou cvočkařství, tomuto dnes již zapomenutému řemeslu. Muzejní truhlárna představuje návštěvníkům celý soubor truhlářských nástrojů a náčiní, které používali naši předkové ještě na konci 20. století. Kromě dlát, hoblíků a pil je součástí dílny také funkční napařovací válec na ohýbání dřeva. K významným průmyslovým odvětvím na Podbrdsku patřila výroba litiny. Slévárnu, v níž se odlily tisíce křížů a další umělecká díla, ale i užitková litina, dnes připomíná kromě této expozice také více než 20 metrů vysoký cihelný komín.
Součástí muzea je také rozhledna stojící na břehu rybníka Kuchyňka. Je to přebudovaná trafostanice, zpřístupněná v roce 2010:
Přejíždíme autem do Starého Rožmitálu, abychom navštívili hrob Jana Jakuba Ryba. Zastavujeme se u farního kostela Povýšení sv. Kříže, který je dominantou Starého Rožmitála a spolu s bránou, farou a kaplankou také chráněnou kulturní památkou. Největším skvostem kostela jsou historické varhany, pořízené díky úsilí faráře Antonína Platnýře v roce 1750, na nichž v letech 1788–1815 hrával starorožmitálský regenschori Jakub Jan Ryba (1765–1815), hudební skladatel, kantor, národní buditel a autor slavné České mše vánoční z roku 1796, uváděné také jako mše „Hej mistře“. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. Česká mše vánoční má ryze pastorální ráz, je zasazená do českého prostředí a pro svou prostotu i radostnou a svěží atmosféru byla a stále je srozumitelná a přístupná širokému obecenstvu. Hned za zdí sousedního hřbitova se nachází Rybův hrob. Ryba předčasně ukončil svůj život v lese na Štěrbině nad obcí Voltuš, kde je jeho kamenná mohyla (viz na tomto blogu zde). Jako sebevrah byl původně pohřben na nedalekém morovém hřbitově u Nového rybníka a sem byly přeneseny v roce 1855: Vracíme se k autu a popojíždíme jen pár kilometrů do malé obce Nepomuk. Modrá turistická značka nás vede po široké lesní cestě poměrně strmým stoupáním na silničku, která se jmenuje Tocká. To proto, že směřuje k vrchu Malý Tok (843 m), který je třetím nejvyšším vrchem v Brdské vrchovině. Tak jako řada zdejších vrchů je poměrně málo výrazný a samotný vrchol je identifikovatelný v terénu jen nivelační tyčí: Vracíme se stejnou cestou až k místu, kde zleva přichází žlutá turistická značka. Dříve zde stávala hájovna U sv. Jána, nyní je tu jen malý zbytek zdiva a na stromě pověšený obrázek s připomenutím: Pokračujeme k vrchu Praha (862 m), který se donedávna nacházel na území vojenského újezdu Brdy, a proto nebyl přístupný pro veřejnost. Od 1. 1. 2016 však nově vznikla CHKO Brdy a po dlouhou dobu uzavřený vojenský prostor se otevřel veřejnosti. Název vrchu pravděpodobně pochází z období národního obrození, kdy byl místními vlastenci pojmenován podle hlavního města Prahy (podobně byl pojmenován i druhý nejvyšší bod hřebene Radče, spadajícího pod geomorfologický celek Křivoklátská vrchovina, Brno, 718 m).
Za druhé světové války byla na vrcholu Praha postavena vojenská radarová ústředna, určená pro navádění německých nočních stíhačů. Bylo zde také odposlouchávací zařízení. Radary byly umístěny na několika dřevěných věžích. Po válce pak zde radarovou stanici provozovala i čs. armáda, vojenský radiolokátor byl umístěn na vyšší věži ocelové konstrukce. V roce 2000 byla vybudována nová téměř šedesát metrů vysoká věž, na které je umístěn meteorologický radar, televizní vysílač, pasivní přijímače pro letecký provoz, distance-odpovídač pro letadla, UHF převaděč Hradní stráže a některá další zařízení vojenského charakteru. Věž tvoří válcový skelet ze železobetonových skruží se třemi vnějšími ochozy, na nějž je posazen řídící prostor osmihranného tvaru (s dvěma dalšími ochozy) a celá věž je zakončena bílou kulovitou kopulí – meteorologickým radarem: Meteorologický radar, který provozuje ČHMÚ, slouží k detekci srážkové oblačnosti. Při maximálním dosahu 256 km pokrývá celé území ČR. Signál je vysílán v krátkých pulsech na frekvenci 5660 MHz, interval měření je 10 minut. Digitální zpracování přijatého signálu umožňuje vytvářet aktuální mapy srážkového pole o vysokém prostorovém rozlišení 1 km. Po krátké žlutě značené odbočce se jedeme podívat na vrchol Prahy😀,...
... vracíme se zpátky na žlutou značku a jdeme až na její konec. Souřadnice kešky nás přivádějí na západní okraj náhorní plošiny, kde stojí neobvyklá kamenná stavba bez střechy a se zalomeným vchodem, nesoucí stopy po masivní, ale spěšné betonáži. Stavební sloh neznající okna a kombinující poněkud chaoticky kamenné zdivo s betonem litým do nedokonalého bednění ukazuje, že máme co do činění s klasickou ochrannou zdí okolo pozice německého radiomajáku. Šlo o co nejpevnější rychle zbudovanou ochranu stojanu a kabiny obsluhy, takže nad věnec zdi čněl pouze nosník se zářiči antén.
Zaměřovač Freya byl součástí impozantního radiolokačního zařízení, jehož výstavba byla zahájena nacisty v roce 1941 a ve své době představovala vrchol technologických možností na poli vysokofrekvenční elektroniky. Přírodní podmínky tedy přímo nahrávaly výstavbě jedné ze stanic takzvané „linie Y“, tedy sítě zaměřovacích stanovišť sloužících k navigaci denních a především nočních stíhačů. O vhodnosti zvoleného místa ostatně svědčí to, že po válce se československá armáda pokoušela, byť marně, uvést poškozené kořistní zařízení znovu do provozu a později využívala alespoň infrastrukturu základny. Hodně zajímavého a rozsáhlého čtení s bohatou fotodokumentací o tomto radiolokalizačním zařízení najdete třeba zde. Další kešku máme nedaleko tzv. Čákovy vyhlídky. Jan Čáka (1929–2018) byl spisovatel, výrvarník a skaut, významná regionální osobnost. Jeho knihy o Brdech – s vlastními ilustracemi – jsou zpracovány s respektem k historickým faktům a dodnes jsou zdrojem informací pro milovníky Brd.
Nedaleko vyhlídky se nacházejí zbytky betonových patek německých pilířů:
Čas kvapí, a tak se už dlouho nezdržujeme a vracíme se k autu. Do Manětína, kde máme zajištěné ubytování, to máme ještě asi osmdesát kilometrů. Oproti původnímu předpokladu přijíždíme o pár hodin později, konkrétně kolem půl deváté večer. Následovat bude článek Na severním Plzeňsku
Žádné komentáře:
Okomentovat