Je dominantou Pardubic a spolu s nedalekým zámkem vévodí historickému centru města. Ve skutečnosti jde o dva objekty – bránu a zhruba 60 metrů vysokou věž. Jejich vznik souvisí s opevněním města vybudovaném za Viléma z Pernštejna, který zdejší panství koupil v roce 1491. Předchůdkyni dnešní Zelené brány se tehdy neříkalo Zelená, nýbrž Pražská, protože od ní vedla cesta směrem na Přelouč a dále přes Kutnou Horu k Praze. Po velkém požáru, který v roce 1538 Pardubice postihl, došlo k velkorysé přestavbě města, která se týkala i Pražské brány. Střechu věže pokryl měděný plech, který vlivem oxidace časem zezelenal, což bylo příčinou dodnes užívaného pojmenování.
Když v roce 1653 vyhořela nedaleko stojící zvonice, městská rada se usnesla zvony zavěsit na věž. Statickému stavu věže zvonění neprospělo, a tak po dvaceti letech se zvony vrátily do mezitím obnovené zvonice. Po roce 1760 se na věži objevily hodiny a v roce 1843 byl odstraněn dřevěný ochoz a věž byla nově opatřena omítkou. Pozdější návrhy na její zbourání kvůli lepší dopravní obslužnosti náměstí naštěstí neuspěly. Zásluha patří architektu, staviteli a restaurátorovi Františku Schmoranzovi st., který dal podnět vídeňské centrální komisi pro ochranu památek a pak zde roku 1886 prováděl menší úpravy. V roce 1903 se po opravě brány zaskvěl na její čelní stěně reliéf s výjevem z erbovní pověsti pánů z Pardubic „Ješek z Pardubic před Milánem,“ představující vznik městského znaku s půlkoněm. Jako předloha posloužil sochaři Bohumilu Vlčkovi barevný karton Mikoláše Alše, znázorňující výjev bojů před Milánem: Není bez zajímavosti rozdíl mezi Alšovou předlohou a Vlčkovým dílem spočívající v nestejném letopočtu na gotickém erbovním štítu v pravém horním rohu výjevu. Na Alšově předloze je totiž letopočet 1159, na reliéfu 1158. Původně byl i na něm uveden rok 1159, protože se však pověst váže na pomoc Vladislava II. německému císaři Fridrichu I. Barbarossovi při vojenském tažení do Itálie a dobývání Milána v roce 1158, byl letopočet dodatečně opraven.
V roce 1912 zmizela z pláště věže omítka a byl obnoven dřevěný ochoz, z něhož se naskytá zajímavý pohled nejen na zámek a Pernštýnské náměstí,... ... ale na celé Pardubice a daleké okolí: Přímo pod Zelenou bránou se nachází kavárna Čokoláda Bajer, otevřená v roce 2009. Jedná se o sesterský podnik Cafe Bajer na pardubickém korzu, třídě Míru. Vybudoval je Milan Bajer, původně číšník, absolvent hotelové školy s letitou praxí v Rakousku. Protože věděl, že základem dobré kavárny je kvalitní káva, pár dobrých moučníků, hbitý personál a hlavně přívětivá atmosféra, lehce pozměnil svého letitého koníčka, sbírání starých smaltovaných reklamních cedulí pojišťoven, a postupně zaplnil stěny nádhernými dobovými reklamami, velkými plechovkami a spoustou dalších předmětů. Stolky s mramorovými deskami a také pianino, které je nedílnou součástí kavárny jakožto místa pro odpočinek, příjemná setkání či pracovní schůzky. * * *
 |
| Bohumil Vlček kolem r. 1925 |
A kdo byl Bohumil Vlček? Narodil se 8. listopadu 1862 ve Světlé nad Sázavou, studoval na vídeňské akademii, na odborné škole pro dřevořezbu v Bolzanu a na pražské UMPRUM. Tvořil převážně ve svém ateliéru v Praze-Břevnově, krátce byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Upozornil na sebe na pražské Národopisné výstavě v roce 1905 jak pracemi řezbářskými a sochařskými, tak podobiznami a národopisnými typy ze Slovenska. Na začátku 20. století se na čas usadil s rodinou v Pardubicích a v roce 1903 zde na objednávku radních vytvořil na Zelené bráně zmíněný reliéf. Největší galerii Vlčkových děl představuje Panteon Národního muzea v Praze, v němž je umístěno jeho sedm bronzových byst českých velikánů z celkových dvaačtyřiceti. (např. Karla Škréty, Karla Jaromíra Erbena, Jána Kollára). Foyer Národního divadla zase zdobí Vlčkovy bronzové bysty osobností českého divadla a hudby Františka Kolára, Zdeňka Fibicha a Jiřího Lva. Na sklonku života žil ve Světlé, kde si postavil si domek. 16. prosince 1928 jej přemohla zákeřná choroba.
Žádné komentáře:
Okomentovat