Na tři osmistovky Žďárských vrchů

Za třemi zápisy do www.vrcholovka.cz

Auto necháváme na okraji malé obce Cikháj u kapličky sv. Anny, jejíž překvapivou součástí jsou tři apartmány. Ves byla německy pjmenován Zieg(en)hain, tedy Kozí háj. První historická zmínka o ní pochází z roku 1662. Dnes má kolem stovky obyvatel. Brněnská Masarykova univerzita zde měla svůj penzion, kde se pravidelně konaly různé schůze učitelů a studentů, ale v roce 2019 jej prodala. Žije zde Rudolf Hegenbart (*1935), bývalý politik KSČ. V letech 1968–1969 vystudoval Vysokou školu KSČ v Praze, lidově zbanou Vokovická Sorbonna, takže obdržel titul RSDr., který se uděloval pouze v období komunistického režimu. Za normalizace byl místopředsedou vlády České socialistické republiky. Četné spekulace o svém podílu na zásahu proti demontrantům 17. listopadu 1989 vytrvale odmítal.

Soudobé dějiny obce v průběhu druhé světové války jsou spjaty s odbojovou činností a aktivitami partyzánských skupin. V obci a okolních lesích operovaly skupiny „Zarevo“, „Mistr Jan Hus“, „Kirov“ a „Vpřed“. Po vyzrazení udavači byli pro spolupráci s partyzány někteří cikhájští občané zatčeni gestapem a odvezeni do koncentračních táborů, jiní odesláni na nucené práce do německé Říše. Pět občanů bylo odsouzeno k smrti, domy dvou rodin ukrývajících partyzány byly vypáleny a obec byla určena k likvidaci – čekal ji stejný osud jako Lidice a Ležáky. Před likvidací i popravami obec zachránil rychlý spád událostí v závěru války a osvobození partyzánskou skupinou 5. května 1945. V následujícím období v obci krátký čas pobývala skupina sovětských vojáků a rumunská a maďarská vojska (1 200 vojáků), která odzbrojovala ustupující německé vojáky. Po odsunu německých obyvatel z Československa se někteří občané Cikháje odstěhovali do uvolněných usedlostí v pohraničí.

V rámci úpravy obce bylo rozhodnuto o vytvoření dřevěné sochy čerta ze starého stromu vedle dětského hřiště. Byl osloven Petr Takacs ze Světnova a v konečné podobě byla ze stromu vytesána abstraktní socha, pod kterou na lavičce sedí čert.

Pověst, která se tu vypráví, je podobná mnohým jiným. V nedalekém Světnově chtěli místní postavit kostel, aby nemuseli chodit na mši do kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Zapomněli ale, že kostel mohou stavět jen zbožní lidé. A tak co postavili, do rána zmizelo. Marně si s tím lámali hlavu. Přitom byl problém v tom, že po práci neřekli Pánbůh rač práci požehnat. To nikdy neudělali, a tak jim čert do rána kamení na stavbu odnesl. Ukládal je na vrchu Tisůvka, kde je dodnes rozštípená skála, které se říká Čertův kámen. A tam my máme namířeno...

Pokračujeme po modré turistické značce kolem penzionu a restaurace Tisůvka k památníku partyzánů:

Památník má podobu velkého kamene vážícího 24 tun z lesů u obce Křižánky. Je doplněný dvěma stožáry na vlajky a třemi mísami pro ohně (za minulého režimu zde probíhaly každoroční oslavy). Na kameni je pěticípá hvězda s kalichem, znak partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Památník byl odhalen 8. května 1975.

Trasa pokračuje po bývalé úzkokolejní železnici vybudované po sněhové kalamitě, která postihla Vysočinu na podzim roku 1930. Pro odklizení zdevastovaných lesů byly v roce 1931 vybudovány tři účelové železnice, po nichž bylo dřevo odváženo na zpracování do pil. Po odklizení popadaných stromů byly v roce 1934 dráhy zrušeny a dnes po nich vedou lesní cesty. 

Nejdeme až na křižovatku s červenou turistickou značkou, ale zhruba v polovině cesty odbočujeme doprava přímo k vrcholu Tisůvky (800 m). Její vrcholový skalní útvar vznikl v období čtvrtohor při ústupu kontinentálního ledovce mrazovým zvětráváním odkrytých skalních výchozů:

Skalní rulová hradba je dlouhá 58 metrů, 15 metrů vysoká a je prohlášena za přírodní památku. Je typickým prvkem krajiny Žďárských vrchů a dokladem geomorfologického vývoje krajiny.

Pokračujeme po červené turistické značce, k níž se půl kilometru před vrcholem Žákovy hory (810 m), připojuje naučná stezka Okolo Žákovy hory. Má deset zastavení, která se věnují zdejšímuchráněnému  pralesu, živočichům, rostlinám a houbám. Zdejší prales je jedním z nejcennějších a nejstarších chráněných území v Kraji Vysočina.

V místě, kde naučná stezka opouští červené turistické značení, stojí památník zakladatelům Národní přírodní rezervace Žákova hora:

Na pamětní desce odhalené 14. června 2009 je text: „Národní přírodní rezervaci Žákova hora založili v roce 1929 Zdenko Radslav hrabě Kinský s chotí Eleonorou roz. hraběnka Clam–Gallas. Jejich následovníkem byl syn Radslav hrabě Kinský 14. 6. 1928–12. 10. 2008“.

Přicházíme ke Stříbrné studánce, jejíž voda prý měla léčivý účinek:

Turisticky atraktivní místo se 27. června 1970 stalo i dějištěm vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Ustanovující výnos zde na pařezu podepsal prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda. Slavnostního aktu se zúčastnili občané Cikháje i širokého okolí. Soubor Horáček z Rokytna předvedl skladbu Bohuslava Martinů a M. Bureše „Otvírání studánek“. Později byl postaven v blízkosti studánky památník:

Záhy opouštíme trasu naučné stezky a pokračujeme po zelené značce na rozcestí Pod Fryšavským kopcem (787 m), po souběhu zelené a modré značky na rozcestí Fryšavský kopec (799 m) a odtud necelých 150 metrů po modré značce na Fryšavský kopec (800 m). Vrchol je zalesněný a tudíž bez výhledů, je tu však památník z roku 1975 a bunkr členů partyzánské skupiny Mistr Jan Hus:

Vracíme se na rozcestí Pod Fryšavským kopcem a pokračujeme po modré turistické značce asi 400 metrů ke značené odbočce k pramenu Svratky (772 m). Nemá podobu studánky s trubkou, ze které teče voda. Je to tůňka. Protože je zde tmavé podloží, říkalo se tady tomu také Švarcava, jako Černá řeka:

Po necelém kilometru přicházíme k zajímavému místu, kterému se říká Sražená voda. Protože v Cikháji byly mlýny a sklárna, bylo tam potřeba tam hodně vody. Proto právě byla v tomto místě Svratka umělým kanálem svedena do Stržského potoka a tak se její voda nepřirozeně dostala z povodí Černého do povodí Baltského moře. V kronice se psalo, že Morava byla ošizená o vodu, která tekla do Sázavy. Ještě před nškolika lety byla na místě Sražené vody dřevěná lávka a pozůstatky umělého kanálu, dnes už tu není nic a voda ze Svratky teče volně dál na Moravu.

Přicházíme na rozcestí označované jako U panáka. Stojí zde dvě dřevěné figuríny myslivců s nataženou ruku a ukazují dvěma směry. Jedna k Cikháji a druhá k Fryšavě. Vzdálenost nám neukazuje, ale máme to k autu půl druhého kilometru.