Nabídku zúčastnit se press tripu pořádaného destinační společností Východní Čechy nešlo odmítnout...
Cestuji vlakem s přestupem v Kolíně a před pardubickým nádražím fotím bronzovou sochu projektanta a stavitele železničních tratí Jana Pernera (1815–1845) v mírně nadživotní velikosti, dílo akademického sochaře Jaroslava Brože z roku 2017:
Mám dost času, a tak se na místo ubytování vydávám pěšky. Nově vybudovaný čtyřhvězdičkový hotel Euro stojí v blízkosti historického centra. Překvapením je, že se press tripu účastníme jenom čtyři, z toho tři jsou ženy. Každý máme zajištěné ubytování ve dvoulůžkovém pokoji.
Před polednem odcházíme společně na oběd do Galerie Café Park Restaurant v nově zrekonstruovaném parku. Jmenuje se Tyršovy sady a představuje deset hektarů krásné zelené plochy v centru města. Podnik obnovuje atmosféru 30. let 20. století, kdy v parku fungovala restaurace s tanečním pavilonem, kam Pardubičtí chodili tančit a na odpolední čaj. V horním patře se nachází klubové posezení v barovém stylu, ve spodní části je designová restaurace s otevřenou kuchyní, která je inspirována holandským květinovým designem. V letních měsících lze využít nejen spodní venkovní zahradu, ale také možnost zapůjčit si piknikový košík s dekou, vybrat si do něj, na co má člověk chuť a vyrazit na příjemný piknik do parku.Po krátké procházce parkem míříme na prohlídku zámku. Počátky zdejšího panského sídla lze podle archeologických nálezů datovat do konce 13. století. Původní vodní hrad byl přestavován ve 14. století za pánů z Pardubic a znovu krátce po husitských válkách. V roce 1490 koupil rozlehlé panství Vilém z Pernštejna, který se tehdy stal jednou z předních osobností na dvoře Vladislava Jagellonského. Za centrum moderně budovaného velkostatku si zvolil do té doby málo rozvinuté Pardubice a záhy je přetvořil na českou rezidenci rodu Pernštejnů.
Celý areál původního hradu přestavěl na palác s čtyřkřídlou dispozicí, který již vyhovoval nárokům postupně pronikajícího renesančního stylu života aristokracie. Po Vilémovi z Pernštejna (†1521) pokračovali v úpravách zámku jeho synové Vojtěch (†1534) a Jan (†1548).
Fortifikační systém vybudovaný kolem paláce a dvora s hospodářskými budovami představuje vrchol pozdně gotické opevňovací techniky. Tvoří jej mohutný sypaný hliněný val s nárožními rondely, na němž se dalo umístit těžké dělostřelectvo. Osm takzvaných varhanových děl, která měla celkem 50 hlavní, trvale mířilo na jedinou přístupovou cestu k zámku, vedoucí od Příhrádku. Mohly relativně rychle zahájit účinnou palbu, ale jejich funkce byla především odstrašující a reprezentativní – ukázat moc pánů z Pernštejna a jejich připravenost hájit svůj ohromný majetek.
V srpnu 2017 byly na valech slavnostně odhaleny repliky děl, která vyrobil puškař Miloš Skrbek z Vysoké nad Labem. Jejich podoba byla převzata z dobových vyobrazení, počet hlavní a jejich ráže odpovídají popisům dvou zbraní z inventářů pernštejnské zbrojnice z roku 1560. Na úpatí chránila val hradba se střílnami pro střelce z ručních palných zbraní...
... a před hradbou se nacházel široký příkop, který se mohl v případě nebezpečí zavodnit. Díky důmyslnému obrannému systému nebyl zámek nikdy dobyt. V roce 1560 prodali Pernštejnové Pardubice králi a panství se stalo královským komorním majetkem. Zámek přestal být panskou rezidencí, sídlila tu správa velkostatku. Při poslední rozsáhlejší přestavbě zámku v letech 1574–1579 dostal palác sgrafitovou výzdobu fasád a byl upraven štít nad vstupním rizalitem. Za komorního panství zámek podléhal stále více komerčním zájmům velkostatku. V 17. století tu byl zřízen pivovar, v 18. století sklad textilní manufaktury, byty vysloužilých důstojníků atd. Původní výbava a výzdoba interiérů zanikla. Po polovině 19. století zámek přešel do privátních rukou a roku 1920 jej koupil v pozemkové reformě pardubický Musejní spolek. Byly odkryty rozsáhlé nástěnné malby a instalovány sbírkové expozice. V roce 1953 přešel zámek do vlastnictví státu, obnova objektu se zastavila. Zanedbávala se i údržba a zámek začal chátrat, až se na konci 70. let propadaly stropy ve druhém patře paláce. Teprve poté zahájená generální rekonstrukce však postupovala jen pomalu. Urychlit se ji podařilo až po roce 1993, kdy převzalo řízení oprav Východočeské muzeum. Palác byl zbaven přístaveb, fasádu znovu ozdobila sgrafita a od konce roku 1997 mohl být zámek znovu po bezmála dvaceti letech postupně zpřístupňován veřejnosti. V roce 2001 se jeho vlastníkem stal Pardubický kraj, uživatelem je nadále Východočeské muzeum v Pardubicích. Roku 2010 získal zámek s unikátním systémem opevněných valů statut Národní kulturní památka České republiky. * * *
Při příchodu na nádvoří obdivujeme pávy korunkaté, kteří k pardubickému zámku patří už skoro třicet let. Je jich tu dvacet, z toho čtyři jedinci jsou zcela bílé formy:
Samec páva má hlavu, krk a břicho modře zbarvené a v období toku vytváří dlouhou tzv. „vlečku“ s pavími oky, se kterou může měřit až přes dva metry. Samice jsou zbarveny převážně hnědošedě, jsou celkově menší a mají zeleně vybarvený krk. Samci i samice mají na hlavě několikacentimetrovou korunku. Ocasní nádhera slouží pavímu samci k námluvám – v době toku ji roztahuje ve vějíř, s nímž se natřásá před samicemi. Samec kolem sebe shromažďuje harém 5–6 slepic, které se krásou ocasu snaží upoutat: Do zámku se vstupuje z nádvoří po kamenném mostě s reliéfní výzdobou. Vede k portálu, který byl vytesán z větší části v roce 1529 a osazen v roce 1541.
Nový prohlídkový okruh zámkem s názvem Pernštejnská rezidence – nejstarší renesance v Čechách je součástí rozsáhlé rekonstrukce interiérů a exteriérů jak v paláci, tak v části hospodářských budov za celkem 157 milionů korun. Byl otevřen 27. září 2022, je umístěný v historicky nejhodnotnějších částech a také v místech, která byla doposud nepřístupná.
Úvodní část expozice se nachází ve velkém gotickém sále v přízemí zámeckého paláce. Našlapujeme na podlahovou mapu panství Pernštejnů v jejich vrcholném období a seznamujeme se s „rodem zubří hlavy“ prostřednictvím erbovní genealogie:
Nástěnná malba s bohatou heraldickou výzdobou zachycuje rodokmen tří generací od Viléma z Pernštejna (†1521) po jeho vnuky, kterou doplňuje ji světelný pás se základními informacemi o Pernštejnech.
V prvním patře jižního křídla zámku se nacházejí tři reprezentativní rytířské sály s částečně dochovanými původními raně renesančními nástěnnými malbami.
V největším z rytířských sálů,
Mázhausu, se původní výzdoba dochovala na menší ploše. Vedle iluzivní malované architektury kolem portálů vévodí tomuto prostoru velká nástěnná malba s dobře dochovaným nápisem v horní části: Zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista. Uprostřed fresky stojí pomyslný strom života, jeho levá strana (starozákonní) usychá, pravá strana (novozákonní) vzkvétá.
Téma Zákona a Milosti bylo v první polovině 16. století častým námětem protestanské luterské dogmatiky. Freska vznikla pod vlivem díla Lucase Cranacha staršího před rokem 1543 a představuje největší známou malbu s tímto námětem. Nejspíše ji nechal pořídit do starší malířské výzdoby sálu Jan z Pernštejna, v té době jedna z vůdčích osobností domácí stavovské opozice.
Výborným nápadem bylo umístění současných malířských rekonstrukcí nástěnných maleb, které si návštěvník může prohlédnout po projití tří sálů v přilehlé místnosti (ale já je zařazuji již nyní):
V Mázhausu se kromě raně renesančních maleb rovněž dochovaly cenné goticko-renesanční portály, jež jsou dílem dosud neznámého mistra. Dřevěný kazetový strop sálu pochází ze 16. století, chybějící části byly doplněny po objevení stropu po roce 1920.
Původní podobu renesančního interiéru nejvěrohodněji evokuje Vojtěchův sál. Jeho stěny zdobí fragmenty iluzivní malované architektury kolem portálů a okenních nik. Malované sloupy v rozích sálu, inspirované antickými vzory, nesou iluzivní malované rámy. Představu prostoru pokračujícího do přírody zvýrazňovaly rostlinné motivy v okenních nikách i jinde. Dominantu Vojtěchova sálu tvoří monumentální nástěnná malba s výjevem ze starozákonního biblického příběhu Samsona a Dalily datovaná letopočtem 1532:
Jedná se o známou biblickou scénu ze Starého zákona, v níž zrádná Dalila ustřihává spícímu Samsonovi pramen vlasů, v němž je skryta jeho nadlidská síla. Jde o nejstarší známou renesanční nástěnnou malbu na území Čech. V 18. století byla poškozena a překryta vrstvou omítky při stavebních úpravách sálu na byty pro vysloužilé důstojníky.
Původní bohatou renesanční symboliku maleb dokládá také ženský akt Fortuna volubilis (Štěstěna vrtkavá). Zobrazuje nahou ženskou postavu, stojící na vratké kouli a zálibně se zhlížející v zrcadle. Jedná se oblíbený renesanční námět, výjimečnost zdejší Fortuny spočívá v jejím zobrazení v životní velikosti:
Zvláštní funkci měl nepochybně také arkýř v jihozápadním nároží sálu. Zde se dochovala pozdně gotická klenba ještě z doby Viléma z Pernštejna. Je dílem Hanse Spiesse, kameníka pracujího v královské huti Vladislava Jagellonského. V klenbě arkýře se dochovaly i zbytky původní pozdně gotické malířské výzdoby, kterou potom za Vojtěcha z Pernštejna překryla výzdoba raně renesanční.
Trojici rytířských sálů uzavírá Sloupový sál. Z jeho původní malířské výzdoby se dochovaly fragmenty figurální a ornamentální výzdoby v podobě širokého pásu, obtáčejícího místnost po jejím horním obvodu. Nejcennější výzdobu tohoto prostoru však tvoří původní raně renesanční malovaný kazetový strop, bohatě zdobený poloakty a rostlinnými ornamenty. Období pozdní gotiky zde reprezentuje hodnotné dílo kameníků – tesaný sloup v prostoru mezi okny, kamenná ostění dveří a krbu.
Pokračujeme do zámecké kaple Tří králů, kterou na konci 15. až počátku 16. století zřídil Vilém z Pernštejna. Vybavení jejího interiéru má za sebou kompletní a velmi náročné restaurování dokončené v roce 2013. Celkovou obnovou prošel centrální novogotický oltář, navržený v 19. století Františkem Schmoranzem, stejně jako osazený obraz Klanění tří králů z první poloviny 18. století. Překvapivou proměnu absolvovaly dvě starší plastiky sv. Václava a sv. Ludmily z 2. poloviny 18. století, které jsou na tomto oltáři umístěné v lomených obloucích po stranách obrazu. Pod jejich zašlým šedozeleným nátěrem objevili restaurátoři nádherně zachované polychromie. Citlivá obnova polychromie byla provedena také na rozměrné figuře ukřižovaného Krista z 2. poloviny 18. století umístěné na pilíři pod kůrem:Novým leskem září také dva efektní boční rokokové oltáře s malbami světců Jana Nepomuckého a Karla Boromejského. Rámují je přebohatě řezbované a zlacené rokokové ornamenty a také naturalisticky ztvárněné dětské postavy andílků. Celkovou kompozici oltářů v kapli završují dvě nově osazené polychromované plastiky velkých andělů na oblacích. Pocházejí s největší pravděpodobností z dílny Ignáce Rohrbacha, který patřil mezi nejvýznačnější mistry české barokní plastiky, nástupce Matyáše Bernarda Brauna. Přesto, že se po dohodě s pardubickým děkanstvím nepočítá s vysvěcením tohoto prostoru pro církevní účely, neubírá to nic na jeho atraktivitě. V malém sklepení pod kaplí se nachází pernštejnská truhla, jediná dochovaná součást pozdně gotického mobiliáře zámku. Po staletí nikdo netušil, že se tu skrývá. Masivní tři a půl metru dlouhou a metr širokou truhlici z hrubě tesaných fošen pobitou železnými pásy objevil správce zámku teprve ve 20. století. Do současnosti se zachovala nejen díky stabilnímu klimatu, ale především proto, že již od dob Viléma z Pernštejna nemohla vzhledem ke svým rozměrům sklípek opustit. Přístup k ní vede přes zámeckou kapli dolů po úzkém točitém schodišti přes několikeré masivní dubové dveře s mohutnými zámky:
Sloužila jako důmyslný středověký trezor uchovávající nejvýznamnější listiny, smlouvy, zlato a cennosti. Dimenzovaná byla na stovky kilogramů zlata a stříbra. Samotnou truhlu zabezpečují petlice a mechanické zámky. Dnes je prázdná, ale i tak velmi cenná, neboť podobně velkou a starou truhlu v českých zemích nenajdeme. V roce 2018 se podařilo dokončit její konzervaci. Opouštíme sklípek a míříme do malého sloupového sálu, který ukazuje na modelech, které jsou kombinací skla a masivního dřeva, jak v průběhu let pokračovala výstavba zámku:
A je tu i model Pardubic, oživený videomappingem:
V jednom z nejlépe dochovaných renesančních sálů s původním kazetovým stropem, který je sám o sobě cenným exponátem,... ... se nachází novodobá rodová galerie pardubických Pernštejnů. Obrazy namaloval akademický malíř Petr Nikl a podařilo se mu v nich spojit moderní portrét s hlubokým porozuměním renesanční době a původním prostředím autentického sálu, kde Pernštejnové skutečně žili. U šesti portrétů byly podklady zřejmé, jsou to obrazy, které existují v Lobkowickém paláci.  |
| Vilém z Pernštejna od Petra Nikla |
U dalších portrétů musel malíř zapojit fantazii a vycházet z dochovaných písemných pramenů, neboť se jejich podoba nedochovala. Výjimečný je portrét Hedviky Pernštejnské ze Šelmberka, kterí je inspirován Dámou s hranostajem od Leonarda da Vinciho.
Závěr prohlídky zámku patří expozici s názvem Sláva a pád pernštejnské zbrojnice, která vznikla v dosud nepřístupných prostorách bývalé renesanční ledárny.
Zámecká zbrojnice byla společným dílem tří generací pardubických Pernštejnů a stala se jednou z největších v celém království. Byl to na svou dobu ohromný zbrojní sklad, ze kterého bylo možné vyzbrojit 500 jízdních a 2500 pěších vojáků. Finanční krize Jaroslava z Pernštejna vedla vedla v roce 1560 k prodeji panství královské komoře a zbrojnice představovala možný zdroj hotových peněz naúhradu převzatých pernštejnských dluhů. Část zbrojnice byla proto v roce 1566 rozprodána ve veřejné aukci. Týkalo se to však jen zbrojí a chladných zbraní, nikoli ručnic a děl. Když Jaroslavův bratr Vratislav začal budovat novou hlavní rezidnci v Litomyšli, obrátil se roku 1588 na císaře s žádostí, zda by si mohl zbytek zbrojnice odvézt jako kompenzaci za dluhy, které musel po zkrachovalém bratrovi uhradit. To se mu podařilo, a tak se původně pernštejnské zbraně vrátily do rukou Pernštejnů. Dnes je možné vyzkoušet si manipulaci s replikami tehdejších chladných i palných zbraní jako jsou ručnice a hákovnice anebo třeba obléknout zbroj.
Žádné komentáře:
Okomentovat