Do Luxoru je to z Hurghády asi tři sta kilometrů, tedy o dvě stě blíž než do Káhiry, takže stačí, když budeme vstávat ve tři hodiny a o půl hodiny později se pro nás zastaví autobus. Když se začne rozednívat, díváme se na nekonečnou, zcela pustou krajinu, někde hornatou, jinde rovinatou:
Dnešní Luxor, půlmilionová metropole Horního Egypta, měla na vrcholu své slávy kolem roku 1300 př. n. l. celý milion obyvatel, nazývala se Veset, ale první řečtí cestovatelé používali název Théby. Za 11. dynastie a za Nové říše (18. až 20. dynastie) – za vlády dynastií Amenhotepů, Thutmosů a Ramessů – byla administrativním a politickým centrem Egypta i význačnou náboženskou metropolí. Rozkládala se na půl cesty mezi deltou Nilu a africkými provinciemi, které dodávaly zlato, slonovinu, polodrahokamy, vzácné dřevo i pracovní síly. Pyšnila se nejrozsáhlejšímí chrámovými komplexy v celé zemi, jejichž pozůstatky se zachovaly až do současnosti. Na severu je to chrám v Karnaku a na jihu jeho protějšek, chrám v Luxoru. Spojené byly téměř tři kilometry dlouhou, tzv. procesní nebo královskou osou lemovanou sfingami s beraní hlavou.
Naším cílem je Karnak, nejrozsáhlejší egyptská svatyně, pojmenovaná podle nejbližší vesnice. Vystupujeme na rozlehlém parkovišti, od průvodce dostáváme vstupenky v hodnotě 300 egyptských liber, které jsou v ceně zájezdu, a prodíráme se vestibulem plným prodejců suvenýrů.
Karnacký komplex tvoří tři chrámy vájemně propojené stavebně i kultovně. Největší z nich byl zasvěcen kultu nejvyššího boha Amona, čemuž se nakrátko snažil vzdorovat faraon Amenhotep IV. vzývající jediného boha Atona, podle něhož si později změnil jméno na Achnaton. Už jeho syn Tutanchamon však na nátlak kněží znovu obnovil polyteismus.
Chrám, přestože je dnes již v troskách, je stále velkolepý a ohromuje návštěvníky z celého světa. S jeho stavbou se začalo kolem roku 1950 př. n. l. a po etapách byl pomalu stavěn více než 1500 let. Na jeho stavbě se podílelo hned několik generací faraonů (Thutmose I., Thutmose III., Hatšepsut, Haremheb, Ramesse I., libyjští králové i Ptolemaiovci), proto je výsledný komplex jakýmsi historickým archivem pod širým nebem. Pokud sem tedy dnes vstoupíte, čím hlouběji budete postupovat, tím starší dobu budete objevovat. Místo však nebylo určeno pro obyčejné obyvatele, do posvátných okrsků směli vstupovat jen kněží a královská družina.
Před vstupem do komplexu tvořeným prvním pylonem se nachází alej sfing s beraní hlavou, která byla vystavěna na rozkaz Amenhotepa III. Mezi tlapami beranů byla umístěna menší vyobrazení faraonů:
Řecké slovo pylon, znamanající „brána“, označuje monumentální stavbu, kterou se vcházelo na nádvoří se sloupovou kolonádou. Pylon se skládal ze dvou velkých bloků kamenného zdiva protažených do šířky a s výrazným úkosem, které mezi sebou vytvářely bránu se skloněnými zdmi. Vnější stěny pylonu zdobily reliéfy. Nejčastěji oslavovaly úspěch panovníkovy armády. Sám faraon byl na reliéfech často zobrazován tradičním zpoůsobem, jak rituálně zabíjí hordu nepřátel, které drží za vlasy.
V Amon-Reově velechrámu, který byl od Střední říše neustále přestavován, bylo vybudováno hned deset monumentálních pylonů. V hlavním západo-východním traktu se prochází postupně šesti pylony. Nejmohutnější ze všech je hned ten první vstupní, který je také nejmladší, protože vznikl snad až v době 30. dynastie. Brána je 113 metrů široká, 43 m vysoká a má 15 m silné zdi:
U zbytků brány druhého pylonu (cca 1556–1080 př. n. l.) stojí kolosální 21 m vysoká
socha Ramesse II. z růžové žuly, manželka Nefertari mu sahá přesně ke kolenům:
Druhým pylonem se vchází do
Velké sloupové síně, architektonicky nenádhernější části chrámu. Stojí tu v 16 řadách celkem 134 papyrových sloupů 15 až 21 m vysokých a zdobených reliéfy, které nechal postavit Amenhotep III. Sloupy zaujímají ve faraonském umění vláštní postavení. Kromě své podpůrné funkce byly většinou rovněž symbolickým vyjádřením aspektů egyptské víry. Byly chápány jako kamenné pozůstatky prvopočátečního stromu, pilíře světa. Jen pro představu: k tomu, abyste sloup objali, je zapotřebí šesti dospělých osob s rozpaženýma rukama. Původně sloupy podpíraly ohromnou střechu a sloupová síň tak byla uzavřená a ukrývala dokonce i sochy faraonů. Tento hypostyl je známý také z filmu Indiana Jones a při jeho návštěvě budete mít pocit, že vcházíte do síně bohů.
Některé sloupy měly jednoduchý válcový dřík bez jakýchkoliv přírodních motivů. Velkou skupinu však tvoří sloupy, které napodobovaly rostliny a květiny z egyptské přírody. Nejběžnějšími náměty byly lotosový květ, symbol Horního Egypta, a papyrový květ či poupě, symbol Dolního Egypta.
 |
| Papyrový sloup |
 |
| Hlavice ve tvaru obráceného zvonce |
Nezapomínejme, že hlavice byly původně vyvedeny v pestrých barvách, což stavby překvapivě oživovalo a činilo z nich kamenné symboly přírody, která měla v náboženských a mystických představách Egypťanů velký význam.
Mezi třetím a čtvrtým pylonem ční k nebi 130 tun těžký
obelisk Thutmose I. Skoro o deset metrů a 190 tun ho však předčí 30 metrů vysoký
obelisk královny Hatšepsut mezi čtvrým a pátým pylonem. Ten je po lateránském v Římě (37 m) a nedokončeném asuánském (43 m) třetím nejmohutnějším monolitem egyptské kultury vůbec. Původně zde stávaly obelisky dva, ale jeden se po pádu rozlomil na tři kusy. Jeho pozůstatky jsou nedaleko u
posvátného jezírka. Oba obelisky byly vytesány v lomech u Asuánu a po řece pak dopraveny až sem. Zmíněné jezírko o rozměrech 200 x 117 metrů hlídá na svém podstavci obrovský, asi metr veliký žulový
skarabeus, posvátný brouk faraonů. Lidé věří, že třikrát jej obejít přináší štěstí, ovšem sedmkrát obejít už znamená do roka se vdát a mít dítě.
Zdrojem posvátného jezera byla spodní voda a kněží ji používali k rituálnímu mytí. V blízkosti jezírka se nalézala obydlí kněží, sklady, chlévy a také prostory pro přípravu obětí.
Pokud bychom opustili posvátný Amonův okrsek a vydali se po vedlejší ose do dnes již téměř rozpadlého okrsku Amonovy manželky Mut se zbytky Mutina chrámu z doby Amenhotepa III. a žulovými sochami lví bohyně Sachmet. Směrem na sever se zase nachází posvátný okrsek starého thébského boha války Montua s hlavou sokola. Tento areál se zbytky chrámu a posvátného jezera je velmi zanedbaný a pro veřejnost je většinou nepřístupný.
Stejnou cestou se vracíme na parkoviště autobusů a popojíždíme na návštěvu
Papyrus Institute, starého zavedeného obchodu s papyrusy:
Průvodce nám názorně předvádí, jak se se stonky papyrusové třtiny pracuje. Zrod listů papyru sahá do druhého, nebo možná i třetího tisíciletí před naším letopočtem a výrobní postup se od té doby nezměnil. Nejprve se z potřebného počtu papyrových stonků sloupne kůra a dužina se rozřeže na úzké pásky. Ty se skládají vedle sebe na kus látky. První vrstva s požadovanými rozměry se pak překryje druhou, z pásků poskládaných křížem v pravém úhlu přes ty první. Závěrečná fáze spočívala ve vyklepání vzniklého listu dřevěnou palicí, kterou dnes nahrazuje lis. Z třtiny se tak uvolní škrob, který jednotlivé proužky vlastně slepí dohromady a to velmi pevně. Po uschnutí je list na světě.
Setkáváme se tu i s Mustafou, který nás prováděl Egyptským muzeem v Káhiře a nyní je tu s jiným českým zájezdem:
Hlavním cílem zdejších prodavačů je samozřejmě přesvědčit nás o nutnosti přivézt si z Egypta ten nejegyptější suvenýr – ručně malovaný papyrus. Nejlevnější jsou záložky do knih, velké obrázky se už pohybují v řádu tisíců korun. Samozřejmě lze tento suvenýr pořídit i levněji – u pokoutních prodejců na ulici. Ovšem pozor! Obrázky nejsou malované, ale pouze tištěné a místo papyru se používají listy z banánových vláken. Proto je dobré prohlédnout si list proti světlu, zda je vidět charakteristická mřížka a případně provést zkoušku zmačkáním.
* * *
Dalším bodem dnešního bohatého programu je krátká plavba po Nilu,...
... při níž mimo jiné vidíme luxusní pětihvězdičkový
hotel Winter Palace, postavený v roce 1886 v osobitém viktoriánském stylu. Agatha Christie v něm během pobytu napsala svoji slavnou detektivku Smrt na Nilu, publikovanou v roce 1937.
* * *
Děj knihy se odehrává na palubě luxusního parníku Karnak, který pluje po Nilu mezi egyprkými památkami. Pokojný výlet se však změní v drama, když někdo zastřelí uprostřed líbánek krásnou a bohatou Linnet Ridgeway-Doylovou. Téměř každý pasažér parníku měl důvod se povýšené dědičce velkého jmění pomstít. Ten nejpádnější měla její bývalá přítelkyně, která se nenávistí k oběti ani netajila, neboť jí mladá milionářka odloudila penězchtivého snoubence.
Kniha se dočkala řady filmových, divadelních, televizních a rozhlasových adaptací, z nichž nejvýznamnější je filmu z roku 1978, v němž Hercule Poirota hrál Peter Ustinov. Jednu z vedlejších rolí obsadila Jane Birkinová (*1946), která se díky své útlé postavě a smyslným dívčím půvabům stala během 70. let minulého století novým sexuálním symbolem (což do značné míry předurčilo typ rolí, které jí byly svěřovány zejména v komediích). Proslavil ji skandální eroticky vzrušující duet Je t'aime, moi non plus, který skladatel, textař, herec a režisér Serge Gainsbourg (1928–1991) složil původně pro Brigitte Bardotovou, ale nakonec jej v roce 1969 nazpíval jako světový hit s Jane Birkinovou. Jeho partnerkou byla v letech 1968–1980, Gainsbourg zemřel 2. března 1991, Birkinová 16. července 2023.
Do remaku filmu se pustil herec a režisér Kenneth Branagh v září 2019, ale na uvedení do kin si musel počkat. Přišla pandemie covidu a producenti rozhodli, že světová premiéra bude až 9. února 2022. Film vydělal po světě 137 milionů dolarů oproti stovce milionů dolarů, které producenty stála jeho výroba.
* * *
Pravidelným hostem Zimního paláce (tedy hotelu Winter Palace, aby nedošlo k mýlce!) byl od roku 1907 lord Carnarvon, mecenáš slavného archeologa a egyptologa Howarda Cartera (1874–1939), který v roce 1922 na hlavní hotelové terase oznámil objev neporušené Tutanchamonovy hrobky.
Po přistání na východním břehu nás čeká oběd a další cesta autobusem, který se dostal na druhý břeh po mostě. Už z dálky jsou vidět dvě obrovské sochy, které se tyčí nad okolím uprostřed obdělávaných polí, jako by střežily spánek zesnulých v thébském pohřebišti. Říká se jim sice
Memnonovy kolosy, ale obě zpodobňují Amenhotepa III., devátého faraona 18. dynastie. Sedí na trůně v typické pozici s rukama na kolenou a na hlavě má pokrývku nemes. Na trůně ve tvaru krychle jsou vyryta faraonova jména a tituly. O něco níže vážou ochranní bozi symbolické rostliny Dolního a Horního Egypta, sítinu a lotos, okolo hieroglyfického znaku „sjednotit“. Po obou bocích panovníka stojí podstatně menší sochy, které mu nesahají ani po kolena. Vpravo jeho matka Mutemvija, vlevo milovaná manželka Teje. Mezi nohama pak byla třetí socha, která se však do dnešních dnů nedochovala.
Rozměry těchto kolosů jsou opravdu působivé. Tyčí se do výšky 16,6 metru, přičemž stojí na podstavci vysokém 2,3 metru. Chodidla soch jsou dlouhá přes tři metry. Původně byly sochy ještě vyšší – i s královskou korunou, která se nedochovala, měřily 21 metrů. Kolosy, jejichž váha se odhaduje na 720 tun, byly postaveny z bloků červeného křemence. Architekt Amenhotep nechal kámen pravděpodobně dovézt z okolí Héliopole, z tzv. Červené hory. Na sochách se výrazně podepsal zub času. Jižní socha se dochovala lépe, na severní soše, která byla roku 27 př. n. l. silně poškozena zemětřesením, jsou patrné neodborné snahy o restaurování – část těla nad pasem se skládá z několika stupňů zhotovených z materiálu zcela odlišného od toho, který byl použit na horní část.
Kdysi se kolosy tyčily před vstupním pylonem zádušního chrámu Amenhotepa III., který doslova přetékal sochařskou výzdobou. Během vlády následujících panovníků však byl zcela zničen a kameny byly použity na jiné stavby.
A proč se sochám říká Memnonovy? Pravděpodobně v prolemaiovské době začali Řekové považovat severní z obou kolosů za podobu Memnona, velitele etiopského vojska. Memnon, syn Tithóna a Eósy (řecké jméno bohyně Aurory), byl hrdinou trojské války a podle Íliady byl zavražděn Achillem, když přišel na pomoc svému strýci Priamovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat