Výlet do Káhiry a Gízy

(Předchozí článek Egypt - splnil jsem si dlouholetý sen)

Muzeum v Káhiře a pyramidy v Gíze

Z Hurghady do Káhiry je to asi 580 kilometrů. Vstáváme proto o jedné hodině po půlnoci a za půl hodiny už sedíme v autobuse. Je plný Čechů a máme místního průvodce. Jmenuje se Omar a studoval v Praze, takže mluví velice obstojně česky. Zatím se však moc neprojevuje, protože kdo může, bude spát. Ráno, když už se osazenstvo autobusu postupně probralo, vypráví o Egyptě a životě v něm a také o islámu. Například, že pátek je zde neděle, nepracuje se, i památky jsou zavřené. Nebo o tom, že Egypťanky mají dosud svá práva omezená a neobejdou se při většině rozhodování bez souhlasu mužského člena rodiny. Mladí se na veřejnosti stále nesmí vzít ani za ruku, natož se políbit, o předsvatebním sexu ani nemluvě. Podle pravidel islámu se může manžel rozhodnout pro mnohoženství – může mít až čtyři manželky, ale podmínkou je, že musí všechny uživit a zabezpečit. Koupí-li drahý šperk jedné, musí jej koupit i všem svým ostatním. Školy provozované státem jsou zdarma a do 15 let povinné, ale často také přeplněné. Bakšiš se v arabských zemích vyžaduje při poskytnutí jakékoliv služby. V hotelech a restauracích se nechává ve výši 10–15 % z celkové ceny, pokojským se dává kolem patnácti egyptských liber, nosičům kufrů pět až deset. Nemáte-li drobné libry, musíte obětovat jedno euro, nebo jeden dolar... 

*  *  *

Káhira, hlavní město Egypta, má snad 20 milionů obyvatel, ale přesné číslo asi nikdo neví. Protíná ji Nil a podobně jako celý Egypt rozpíná se od běho do pouště na obou stranách. Když Arabové v roce 641 poprvé dobyli Egypt, zvolili si za centrum bezvýznamnou osadu v jižní části nilské delty, kterou v 1. stol. založili Římané jako základnu pro jednu ze svých legií. Arabští dobyvatelé si před ní zřídili vlastní tábor, nazvaný Fustát, který se později změnil v město rozkládající se v místech dnešní staré části Káhiry. V roce 969 dobylo Fustát vojsko dynastie Fátimovců, rychle ovládlo celou zemi a v sousedství Fustátu začal vojevůdce Džauhar budovat nové město. Nazval je Vítězné podle planety Marsu, arabsky al-qáhir, a tak vzniklo Město vítězné – al-Medína al-qáhira.

Prohlídku Káhiry nemáme v plánu, ostatně na tu by nestačilo nejen dopoledne, ale ani celý den... Namátkou jmenuji citadelu s několika mešitami a muzei (vojenské, policejní, zahradní, muzeum kočárů i kuriózní muzeum konfiskátů zabavených pašerákům starožitností), k tomu přidejme Al-Azhar (Zářící mešitu), Al-Ghúriho mauzoleum, Amrovu mešitu, Hákimovu mešitu, Hassanovu mešitu, Husseinovu mešitu a Ibn Tulúnovu mešitu, Minout byste neměli ani dále Koptskou čtvrť a muzeum, kostel Abú Serga, kostel sv. Barbory, velký bazar Chán el-Chalílí, synagogu Ben-Ezry, Město mrtvých, Kátbájovu mešitu či Muzeum islámského umění...

Autobus zastavuje na Midan el-Tahrír, Náměstí osvobození, před Egyptským muzeem. Bylo založeno v roce 1858 a nachází se v klasicistní budově z roku 1902. Má přízemí a patro, kde ve více než padesáti místnostech je k vidění téměř 130 tisíc různých staroegyptských památek od kolosálních soch až po drobné šperky. 

Egyptské muzeum z protějšího hotelu Hilton (Zdroj: vlastní práce autora Bs0u10e01)

Protože současná prostorová kapacita už přestávala vyhovovat, bylo rozhodnuto o výstavbě nové muzejní budovy Grand Egyptian Museum poblíž pyramid. Stavba podle vítězného návrhu studia Heneghan Peng Archiects se sídlem v irském Dublinu byla zahájena v roce 2002, základní kámen k ní položil tehdejší egyptský prezident Husní Mubárak. Dokončení se předpokládalo nejprve v roce 2011, pak 2013, ale skutečnost je taková, že muzeum stále ještě není otevřeno. Prodlení způsobily nejen problémy technického rázu, ale také revoluční jaro 2011. Po něm roční návštěvnost Egypta skokově klesla z patnácti na pět milionů návštěvníků, což byla pro zemi žijící z cestovního ruchu (pracuje v něm zhruba každý šestý Egypťan) težká rána. O dalších deset let později zbrzdila práci i cestování covidová pandemie a úměrně tomuto zpoždění se také samozřejmě stavba prodražila. Postupně se objevovaly zprávy o předpokládaném otevření, naposled mezi letošním říjnem a únorem 2024. Jak vidíme, tak v říjnu to nebylo... 

Po krátkém úvodním slově před budovou v zahradě, kde kromě palem rostou papyrus a lotos – dvě rostliny symbolizující Horní a Dolní Egypt, vstupujeme se spoustou dalších zájemců dovnitř. Vstupné 300 egyptských liber je v ceně výletu, platíme pouze 30 liber za sluchátka, která nám rozdává průvodce Mustafa, jenž k nám do autobusu přistoupil cestou. Procházíme turniketem, zatímco batohy a tašky projíždějí skenerem – a konečně jsme uvnitř.

V přízemí jsou vystaveny sochy a kamenické práce z období od Staré říše až po období, kdy byl Egypt římskou provincií. Není v lidských silách vidět (natož pak podrobně si prohlížet) všechno, co muzeum nabízí, nemluvě o tom, že i tak jde jenom o zlomek pokladů, zbytek je v depozitářích.

Mustafa s egyptskou vlaječkou v ruce nás tedy popohání a vodí od jedné zajímavosti ke druhé. Patří mezi ně například soška písaře, zpodobňující muže núbijského původu, který sedí na zemi v typické poloze se zkříženýma nohama a na kolenou má rozložený papyrový svitek. Sošku objevil francouzský egyptolog Auguste Mariette v roce 1850 při průzkumu rozsáhlého starobylého pohřebiště v Sakkáře:

Hladké fungování egyptského státu záviselo především na všudypřítomných písařích, kteří působili současně jako správci, účetní, literáti nebo zapisovatelé veřejných listin. Ve faraonově zemi se ke všemu vystavoval doklad a veškeré listiny byly důsledně opisovány a přepisovány, aby v případě sporu mohly být použity jako důkaz. Bez písařů se neobešel žádný obor hospodářského ani politického života.

*  *  *

V jedné ze síní se nachází dřevěná socha Ka-Apera. Jde o naturalistickou postavu s velkým břichem, masitým obličejem a živoucíma očima, proto mu dělníci pracující na vykopávkách v Sakkáře dali hanlivý název „vesnický starosta“. 

Stejné pojetí mají i sedící sochy prince Rahotepa a princezny Nofrety, vysoce postaveného páru z doby kolem roku 2610 př. n. l. s téměř úplně dochovanou původní polychromií. Živý výraz dobře modelovaných tváří zvyšují věrně působící oči vykládané z bílého křemene a průsvitného horského křišťálu. Byly objevené v hrobce v Medúmu v oblasti Fajjúm již zmíněným francouzským egyptologem Auguste Mariettem. Při otevření hrobky vypadaly jejich oči tak živě, že vyděšení dělníci pracující pro archeology raději vzali nohy na ramena.

Významná je asi 7,5 centimetru vysoká slonovinová soška faraona Chufu, starými Řeky nazývaného Cheops.  Roku 1903 ji nalezl při vykopávkách v hornoegyptském Abydu britský archeolog W. M. F. Petrie. Soška zachycuje faraona sedícího na trůně a oděného do krátké suknice. Je jediným dochovaným zobrazením tohoto stavitele nejslavnější pyramidy:

Při vykopávkách na místě údolního chrámu Menkaureova pyramidového komplexu, z něhož do dnešních dnů nic nezbylo, objevil významný americký archeolog George Reisner několik břidlicových sousoší, takzvaných triád. Jedna z nich představuje faraona s bohyní Hathor po pravici a bohyní personifikující sedmý dolnoegyptský nom (= přírodní oblast v deltě Nilu):

V první patře se nacházejí nálezy z Tutanchamonova hrobu včetně jeho dvou zlatých rakví a slavné posmrtné masky. Nával je zde tak obrovský, že kdo se násilím neprocpal blíže, mnoho neviděl, zvláště když hlídači neustále pobízejí k rychlejšímu pohybu. Jsem opravdu moc rád, že jsem loni v prosinci navštívil v Brně výstavu „Tutanchamon - jeho hrob a poklady“ s replikami, které jsou tak precizní, že normální smrtelník je nerozezná od originálů. Navíc tam nebyla omezená doba prohlídky a bylo povolené fotografování.

V patře jsou také nálezy z hrobu královny Hetepheres (matky faraona Cheopse), poklady z královských hrobů v Džanetu a sál mumií, kde jsou v zasklených vitrinách vystaveny mumie jedenácti faraonů:

Po prohlídce muzea pokračujeme autobusem na nábřeží, kde přesedáme na dvě loďky a absolvujeme krátkou plavbu po Nilu. Je v ceně výletu, platíme pouze osm eur za plavbu.

Na pravém břehu vidíme hotely Grand Hyat, Nile Vication Inn, Kempinski Nile a Four Seasons, na levém břehu Káhirskou věž (Burž al-qáhira), která se do výšky 187 metrů tyčí uprostřed nilského ostrova Gezíra.

Podplouváme most Qasr al-Nil postavený na místě předchozího Kobri el Gezira Bridge z let 1869 až 1871. Základní kámen k němu položil král Fuad I. 4. února 1931 a 6. června 1933 jej slavnostně otevřel. Původně byl pojmenován Khedive Ismail Bridge po králově otci, ale po egyptské revoluci v roce 1952 byl, stejně jako řada dalších egyptských budov a mostů, přejmenován. Současný název v překladu znamená Palác Nilu.

Po návratu z plavby odjíždíme do Gízy, dnešního předměstí Káhiry, k pyramidám, největšímu egyptskému turistickému magnetu. To, že patří k nejnavštěvovanějším památkám nejen v Egyptě, ale na celém světě, je dáno jejich stářím a především jejich monumentalitou. Nad jejich vybudováním se i dnes tají dech a rozum zůstává stát: Jak to ti dávní stavitelé mohli s minimálním technickým vybavením – bez jeřábů, jen díky lidské síle s pomocí ramp, soustav pák, válců a saní tažených voly – vůbec dokázat? Jak ty obrovské kamenné kvádry dopravovali na staveniště, když v té době neznali ani koně ani kolo? 

Do pyramid začali být faraoni pohřbíváni počínaje Džoserem, pro nějž nadaný vezír, kněz, architekt, lékař a mudrc Imhotep vybudoval Stupňovitou pyramidu. Stavbou Chufuovy a následně Rachefovy a Menkaureovy pyramidy, jež jsou symboly 4. dynastie (cca 2630–2510 př. n. l.), se architekti chtěli Imhotepovi vyrovnat. Místem pohřbu egyptských panovníků byly dlouho pouze pyramidy. Teprve v 18. dynastii začaly být hrobky faraonů vytesávány do úbočí skal v Údolí králů poblíž starověkých Théb. (Tam se vypravíme v pátek.)

Chufuovu (pro Řeky ovšem Cheopsovu) pyramidu zařadili staří Řekové mezi sedm divů světa a je z nich jediným, který se dochoval. Je ovšem paradoxní, že o životě faraonů, stavitelů pyramid, toho oproti jiným faraonům víme mimořádně málo.

Chufu byl synem faraona Snofrua, zakladatele 4. dynastie, a královny Hetepheres I., dcery posledního faraona 3. dynastie Huneje. Co se týče délky jeho vlády, někteří hovoří o pětadvaceti (2592–2567 př. n. l.), jiní až o třiašedesáti letech! Údajně měl devět synů, z nichž dva jej později vystřídali na trůně. Prvním z nich byl Radžedef, o němž se ví jen tolik, že jako první začal ve své titulatuře používat označení „syn Reův“. Po jeho smrti natoupil na trůn jeho nevlastní bratr Rachef, který podle egyptských análů vládl přibližně dvacet let. Vděčíme mu za druhou pyramidu v Gíze, kterou nechal postavit jižně od pyramidy svého otce. Oženil se s Chamerernebti, která mu dala syna Menkaurea. Ten vládl asi dvacet let, upevnil hranice země a pak předal moc jednomu ze svých synů, Šepseskafovi, který zůstal na trůně přibližně čtyři roky.

Když se přiblížíte k Chufuově pyramidě, máte pocit, že se díváte na obří schodiště. V dobách největšího lesku však stěny tohoto jehlanu z bílého vápence čistého jako křišťál a hladkého od vrcholku až po základnu odrážely sluneční paprsky jako zrcadlo. Dokonale hladké stěny pyramidy zbavené všech nerovností napomáhaly nanebevstoupení faraonovy duše. O toto obložení pyramida bohužel přišla v průběhu středověku, a díky tomu se nejeden dům v Káhiře může pochlubit stavebním materiálem použitým právě z pyramidy.

Chufuova neboli Cheopsova pyramida (zvaná také Velká) je v současné době vysoká 138,5 m (původně 146 metrů) a má čtvercovou základnu s délkou strany 230 m. Šest milionů tun, dva a půl milionu kubíků kamene, dvacet let práce, rozloha šest hektarů, až 30 000 pracovníků, to je v kostce Cheopsova pyramida.

Rachefova pyramida je vysoká 136,4 m (původně 143,5 m), délka strany je 215,25 m. Na její špičce jsou ještě patrné zbytky původního obložení z leštěného vápence. Při celkovém pohledu na pyramidy oůsobí dojmem, že je z celé trojice nejvyšší, což je dáno tím, že je postavena na výše položené terase.

Menkaureova pyramida je ze tří pyramid v Gíze nejmenší – je vysoká jen 62 (původně 66) metrů, podstavu nemá přesně čtvercovou, má rozměry 102,20 x 104,60 m. O vápencové obložení přišla někdy v 16. století n. l. Její stavbou odzvonilo epoše velkých pyramid stavitelů Staré říše, protože po tomto faraonovi již byly královské hrobky ve tvaru pyramidy podstatně skromnější. Jméno Menkaure znamenalo „stálá jsou Reova ka“. Faraon zemřel před dokončením pyramidového komplexu, a tak jej dostavěl jeho nástupce Šepsekaf. Kromě hlavní pyramidy se v Menkaurově zádušním komplexu nacházejí tři podstatně menší pyramidy. Západnější dvě jsou na rozdíl od královy pyramidy stupňovité, v nejvýchodnější byla hrobka královny Chamerernebti II., první Menkaureovy manželky.

*  *  *

Za vstup do nitra Chufuovy pyramidy platím 20 eur. Zájemců není mnoho, krátká fronta plynule postupuje, takže za chvíli už se protahuji něco málo přes metr vysokým otvorem. 

Shrben klesám jen metr širokou šachtou asi dvacet metrů a pak začíná 40 m dlouhé stoupání nejprve vzestupnou chodbou a pak tzv. Velkou galerií. Tady se už člověk může narovnat, galerie má výšku 8,5 metru a délku 47 metrů:

V samotné hrobce dosud stojí kamenný sarkofág, ovšem bez nebožtíka – ten se dosud nenašel. A nejen to – zvláštní je, že v pyramidě chybí jakákoli výzdoba, a také to, že Chufua známe jen ze zmíněné maličé sošky! Ale byl to zážitek!

Obcházím Chufovovu pyramidu a zpovzdálí si prohlížím tři malé pyramidy na její východní straně, které se obvykle nazývají pyramidy královen. Nejsevernější pyramida G1a (původní výška 30,25 m a základna 39,5 x 39,5 m) je známá jako Pyramide Hetepheres I., původně se ale mělo za to, že patří královně Meritites I. Prostřední pyramida G1b (původní výška 30 m a základna 39 x 39 m) patřila královně Meritites I., manželce faraona Chufua a nejjižnější pyramida G1c (původní výška 29,62 m a základna 46,25 x 46,25 m) je připisována královně Henutsen, druhé (nebo třetí) manželce Chufua, matce faraona Rachefa.

Vracím se k autobusu, kterým popojíždíme jen malý kousek, abychom navštívili další kolosální dílo – asi 73,5 metru dlouhou, 14 metrů širokou a 20 metrů vysokou Sfingu. Tato největší a nejstarší socha světa (byla vybudována kolem roku 2500 př. n. l.), spojující lví tělo s hlavou faraona, byla vytesána ze skaliska na jihovýchodním okraji lomu, kde se těžil kámen na stavu Chufuovy pyramidy. Sfinga představovala pravděpodobně mytickou strážkyni celé nekropole a od Nové říše byla uctívána jako sluneční božstvo Harmachet. Až mnohem později ji Řekové dali jméno Sfinx podle příšery z vlastní mytologie, která měla ženskou hlavu, lví tělo a orlí křídla – bez ohledu na to, že zdejší Sfinga má stejně jako většina egyptských sfing hlavu mužskou a křídla jí chybějí.

Obličej, o němž mnozí předpokládají, že patří králi Rachefovi, má ulomený nos. Tradiční historka uvádí, že ho ustřelili francouzští vojáci při Napoleonově tažení do Egypta. Existují však vyobrazení z doby před Napoleonovým tažením, na kterém je už Sfinga bez nosu. Pravděpodobně o něj přišla, když mamlúci nacvičovali střelbu, a také v důsledku obrazoboreckých záchvatů jistého šejka ve 14. století, který přikázal, aby byl „pohanský“ úsměv Sfingy zničen palbou z děla. V průběhu tisíciletí byla Sfinga několikrát kompletně zasypána pískem a opět vyhrabána. Naposledy ji ze zajetí písku dostal Ital Caviglia v roce 1925.

Podzemní vody, eroze, znečištění a necitlivé restaurátorské zásahy nadále zvyšují riziko, že obrovitá socha bude nenávratně ztracena. V roce 1982 byly restaurační práce prováděny s běžným cementem, který js však mnohem tvrdší než vápenec, a tak došlo k popraskání kamene. V roce 1987 se z ramena sochy ulomil 300 kg těžký balvan. Od roku 1989 se další práce provádějí pod záštitou UNESCO, Největším problémem restaurátorů je stále krk Sfingy, ketrý přestává být schopný unést těžkou, pět metrů vysokou hlavu:

Na závěr návštěvujeme orientální parfumerii,...

... kde nám s vidinou nákupu nechávají očichat několik parfémů a pohostí nás sklenkou čaje ze sušených ibiškových květů. Nazývá se karkade, pije se horký i studený a je oblíbený v celé severní a západní Africe. 

Při návratu do Hurghady se zastavujeme v podniku, kterému by se asi dalo říkat motorest. Prostranství před ním zabírá množství autobusů různých značek a různých cestovek.

Následuje článek Luxor a Memnonovy kolosy