První letní den a turistická akce v Pikovicích

Ve stanici Petrov u Prahy vystupuje z vlaku mrak lidí, a tak na start pochodu nespěcháme a míříme do občerstvovny Zelená rokle:

Na startu pochodu se zaregistrujeme, zaplatíme startovné...

... a jdeme ještě ochutnat pivo z místního pivovaru Pikovar:

Teprve potom se vydáváme po červené turistické značce proti proudu Sázavy na Posázavskou stezku. Šikmo vpravo se vypíná kopec Medník:

V roce 1913 byl zvoln nový Ústřední výbor KČT a o rok později předložil Dr. Skála, referet označování cest KČT návrh na zahájení přípravných prací na zpřístupnění nádherného, ale odlehlého kraje mezi Pikovicemi a Žampachem, který nazval tramp a trampský spisovatel Bob Hurikán Zlatým kaňonem. Vypukla však Velká válka, která přípravu výstavby Posázavské stezky prakticky zastavila. K obratu došlo až v roce 1916, kdy člen ÚV KČT Josef Kliment jednal s majiteli pozemků o zřizování turistických cest v Posázaví. Naplánoval vedení stezky, zpracoval plán pro její výstavbu a počátkem roku 1917 byla stavba konečně zahájena. Do května byl vybudován jeden kilometr stezky, ale z důvodu probíhající války byly práce zastaveny. Výstavba se rozběhla až v roce 1919, když se začali muži vracet z fronty a také se zlepšily finanční a materiálové podmínky. Na jaře 1920 byla vybudována Posázavská stezka z Pikovic k přívozu v Krhanicích v délce 15 km a dne 20. června 1920 se na jejím počátku v Pikovicích konalo slavnostní otevření za přítomnosti majitelů pozemků nebo správců panství, zástupců okolních obcí, Československých státních drah, Pražské paroplavební společnosti, Ústředního výboru KČST i široké veřejnosti. Letos tedy slavíme 105. výročí!

Netrvalo však dlouho a zjistilo se, že úzká stezka kapacitně nestačí. KČT rozhodl o tom, že bude rozšířena a upravena do parkové podoby. V roce 1921 se stavební ruch na stezku vrátil a za plného provozu docházelo k úpravě do dnešní podoby. Úprava byla dokončena v roce 1924 a přitom došlo ke zkrácení stezky na 6,8 km k Brabcovu mlýnu na Žampachu. 

*  *  *

Cestou vedoucí v blízkosti břehu Sázavy a okrajem velké louky s občasnými chatami se dostáváme k prvním domkům a chatám na okraji Pikovic, mezi nimiž procházíme k turistickému rozcestníku Na Stezce. Zanedlouho se před námi objevuje skála s pamětní deskou Posázavské stezky, která zde byla umístěna v roce 1925 aby KČST (dnes KČT) připomněl jak budovatele, tak i vynaložený náklad na její stavbu:

Je tu i druhá pamětní deska a dřevěný kříž, památky na utonulé plavce (voraře), kteří zde, v zákrutu V Babách, přišli o život:

Pokud bychom sešli k řece, dobře bychom viděli skalní útvar Komín (nesprávně nazývaný Pikovická jehla), který vynikl odstřelem při výstavbě trati Posázavského pacifiku:

Skalní útvar Komín vykukuje mezi kmeny stromů

Při další cestě se setkáváme s různými zídkami, náspy, přechody, lávkami, schody, chodníčky, vyhlídkami... a všechny tyto stavby jsou na to, že je jim přes sto let a jsou prakticky neudržované, v poměrně zachovalém stavu. Je vidět s jakým fortelem a pečlivostí naši předkové z KČT Posázavskou stezku stavěli.

Za skálou s pamětní deskou stoupáme po schodech vytesaných ve skále vysoko nad řekou a po navazujících schodech zase sestupujeme k Sázavě. Koho to zajímá, těch schodů je na každé straně pětadvacet. Zanedlouho míjíme přímo u cesty Starcovu lesní restauraci, založenou v roce 1930 a fungující do silvestra 1972. 

V roce 2018 byla tato legendární restaurace po 46 letech opět otevřena. Podle značky zde bývá veselo, ale dnes je bohužel zavřeno!

Za restaurací pokračujeme po pohodlné cestě vedoucí po úpatí Medníků s pěknými výhledy na kaňon Sázavy. Na úbočích příkrých skalních stěn, ale i u řeky jsou jakoby rozházeny chaty jednotlivých trampských osad. Na protějším břehu je trať Posázavského pacifiku, na tomto úseku slavnostně zprovozněná 1. května 1900.

Červená značka nás vede k ostrému ohybu cesty, kde odbočujeme jakoby do protisměru a po stoupající cestě přicházíme k mohutným kamenným schodům, kterými stoupáme do vyššího patra Posázavské stezky. Přicházíme k první – Klimentově vyhlídce. Je pojmenovaná po již zmíněném Josefu Klimentovi, učiteli a dlouholetém pracovníku KČT. Tato vyhlídka byla jediná, která vznikla při budování stezky a pojmenována byla ještě před slavnostním otevřením stezky. Byl to projev díků tomu, bez jehož píle a houževnatosti by stezka nevznikla.

Zanedlouho přicházíme k další vyhlídce čerstvě pojmenované po Vildovi Jakšovi, několikanásobnému mistru Československa a vicemistru světa vboxu, trampovi a palubním střelci u 311. bombardovací perutě RAF v Británii, který trénoval na své chatě Kansas u Posázavské stezky. Jeho Liberator byl sestřelen při hlídkovém letu nad Biskajským zálivem 21. 8. 1943, posádka letadla se nikdy nenašla.

Pojmenování vyhlídky bylo prvním krokem k tomu, aby z vyhlídky bylo opět vidět do překrásného údolí Sázavy. Proběhlo vyčištění vyhlídky od náletových dřevin, na podzim dojde k prořezání větví vysokých stromů a bude upraven přechod Třebsínského potoka u Raisovy vyhlídky. Obě akce jsou součástí akce Stezky z lásky.

Asi po půl kilometru přicházíme ke zmíněné Raisově vyhlídce. Vznikla rovněž až při rozšiřování Posázavské stezky, ale pojmenována byla už v roce 1926. Po smrti spisovatele Karla Václava Raise (1859–1926) navrhl Pražský dobor KČT pojmenování této vyhlídky po zemřelém spisovateli, který rád a často jezdíval do nedalekého Hradištka, odkud se vydával do Třebsína a do těchto míst na Posázavskou stezku.

Červená značka nás vede přes Třebsínský potok a po úbočí poměrně příkréstráně vysoko nad potokem. Po úzké pěšině  plné vyčnívajících kořenů s velkou opatrností sestupujeme podél nataženého lana. Následuje pohodlná cesta k Žampašské vyhlídce. Nic moc z ní vidět není, naštěstí jen o pár metrů dál se nám otevírá úžasný výhled na kamenný viadukt z roku 1901 překonávající údolí Kocour ve ýšce 48 metrů:

Krátce poté přicházíme k turistickému rozcestníku Žampach, kde je kontrola, která odděluje naši šestnáctikilometrovou trasu od tras 20 a 25 km. Pokračujeme po modré turistické značce směrem na Rakousy. Těmito místy, mezi malebnou vesničkou Rakousy a Hostěradicemi má vést těleso dálnice D3...

Vstupujeme do lesa pokrývajícího kopec Kněžoles, jímž procházíme do osady Úsvit. Za ní vede značka mezi loukami a keři. Klesáme do údolí Třebsínského potoka, kde se spojujeme se zelenou turistickou značkou. Míjíme přístřešek vodníka Třebsínka...

... a pokračujeme do Třebsína. Místní restauraci Zvoničku rozhodně nemáme v úmyslu minout...

Za Třebsínem odbočujeme spolu se zelenou značkou šikmo doprava a blížíme se k Medníku. Podle propozic bychom měli pokračovat k rozcestníku v sedle Medník, ale my zelenou značku opouštíme a z bujnosti stoupáme k vrcholu:

Medník (417 m) je známý výskytem vzácné květiny zvané kandík psí zub. Samozřejmě víme, že vykvétá na několik málo dní v březnu či začátkem dubna, takže jsme připraveni spokojit se s informační tabulkou (ostatně stejně bychom nejspíš kandík nenašli)...

Setupujeme prudce dolů, přicházíme na širokou cestu, ale záhy z ní prudce odbočujeme doprava a podél potůčku dál klesáme až na okraj Pikovic. Ulicí Na Průhoně přicházíme k restauraci U Dolejších, kde se nachází parní pivovar Pikovar, který první várku piva uvařil na jaře 2022.

Příchozí čtveřici mladíků hostinská značně nevybíravým způsobem posílá pryč s tím, že zde za chvíli mají teambuilding. Nicméně před restaurací je tabule s nabídkou a také v propozicích pochodu je návštěva restaurace doporučena... No, nám to nevadí, do cíle je to už jen pár kroků, tam není o čepované pivo nouze, sedí se pod slunečníky a hraje country kapela.