Toulky po horách 2025 (III)

Předchozí článek Toulky po horách 2025 (II)

Túra na nejkrásnější vrcholy bradlového pásma Velké Fatry 

Autobusem v 8.36 hod. odjíždíme z Turčianských Teplic do obce Blatnica, vzdálené asi dvanáct kilometrů. Vznikla pod stejnojmenným hradem, o němž se první zmínka objevuje roku 1300, obec je však vzpomínána již v dokumentu datovaném do roku 1230. V roce 1377 je hrad v pramenech označen jako castrum regalis neboli královský hrad a obec jako villa regalis, tedy královská obec. Zájem panovníka o blatnické majetky spočíval ve strategické poloze v blízkosti obchodní cesty Via Magna, která byla jedním z hlavních cestovních tahů z Uher do Polska.

V roce 1414 přešel hrad i s panstvím do zástavy liptovské šlechtické rodiny Pongráczů. Blatnica ztratila výhodné postavení a stala se poddanskou dědinou. V roce 1539 se jejími novými pány stali Révayové a koncem 17. stol. přišli do Blatnice Prónayové, kteří pracovali ve službách Révayů. V nepokojných časech stavovských povstání se hradu bez větších problémů zmocnila povstalecká vojska nejdříve Štefana Bočkaje, potom Gábora Bethlena a nakonec Imricha Thökolyho. Kolem roku 1678 došlo k velkému požáru, během něhož shořelo několik budov a hrad byl téměř zničený. Révayové hrad dobyli zpět až v roce 1708 a protože zachovali věrnost panovníkovi a nepřidali se ke vzpouře, byl Blatnický hrad vyňat z působnosti příkazu zničit nevyužívané pevnosti. V roce 1744 dal František Révay hrad ještě opravit, avšak v roce 1790 už jej poslední obyvatelé opustili.

Nastalo období budování pohodlných kaštelů s jednoduchými přístupovými cestami a velkými zahradami a parky. Již zmínění Prónayové si v obci postavili poměrně malý pozdně barokní kaštel, který se proto někdy označuje jako kurie. V roce 1988 byl kaštel adaptován pro potřeby muzejní expozice Slovenského národního muzea věnované životu a dílu Karla Plicky (1894–1987), významného umělce a vědce, který se věnoval národopisu, fotografii a filmovému umění. I když byl původem Čech, za svého ho považují i Slováci, protože zdokumentoval a dalším generacím uchoval vzácný písemný, fotografický a filmový materiál o slovenské lidové kultuře. Je pochován na národním hřbitově v Martině. V roce 2018, po třiceti letech existence, bylo muzeum trvale uzavřeno kvůli technickým problémům, konkrétně kvůli napadení dřevokaznou houbou!

V Blatnici dnes žije něco málo přes tisíc obyvatel. Znak obce pochází z roku 1996. Na modrém štítě je stříbrný, kovově zlatou barvou lemovaný šikmý kříž, atribut apoštola Ondřeje, doplněný třemi růžemi (stříbrnou mezi dvěma červenými) odvozenými z erbu Révayů a motivem bodláku jako připomínka první slovenské botaničky Izabely Textorisové (1866–1949), která v Blatnici po celý život působila jako poštovní úřednice věnující se celým srdcem turčianské flóře. 

Z autobusu vystupujeme na konečné, před vstupní bránou do Gaderské doliny, přičemž nás řidič upozorňuje, že to je výjimečné a až pojedeme zpátky, musíme na zastávku u obecního úřadu.

Vcházíme nejen do Gaderské doliny, ale zároveň i do Národního parku Velká Fatra, nejmladšího z devíti slovenských národních parků. Byl vyhlášen 1. dubna 2002, jeho rozloha je 40 371 ha. Spolu s ochranným pásmem zabírá téměř celé území Velké Fatry, většina jeho území leží v jižní části Žilinského kraje a malá část v severní části Banskobystrického kraje.

Značenou odbočkou ze žluté turistické značky, která prochází celou Gaderskou dolinou,... 

... stoupáme ke zřícenině hradu Blatnica stojící na úzkém vápencovém zalesněném hřebeni na vrchu Plešovice v nadmořské výšce asi 658 m. Dnes jde o vcelku zachovalou zříceninu se zbytky zdí, kruhové bašty i střílen. Torzo poměrně úzkého paláce se ale silně rozpadá a zejména nad strmým severovýchodním úbočím padá do doliny:

V roce 2006 vznikl Diadém – sdružení záchrany hradu Blatnica, jehož členové realizují všechny práce podle pokynů odborníků:

Vracíme se do Gaderské doliny a opouštíme ji na rozcestí Ústie Vápennej doliny (527 m), kde žlutou turistickou značku měníme za modrou. Stoupání je zprvu mírné, ale brzy se mění a vede četnými serpentinami přes řadu skalních prahů doliny vyhloubené v okolních vápencích.

Na chvíli spočineme u mohutného vstupního portálu jeskyně Mažarná (850 m), která se svou délkou 130 metrů patří k největším jeskyním v této oblasti. Je významným archeologickým a paleontologickým nalezištěm, byly zde objeveny kosti jeskynního medvěda a předměty z doby bronzové lidu kanelované keramiky. V období tzv. valašské kolonizace sloužila jeskyně k odpočinku pastevcům. První známá písemná zmínka o ní pochází až z roku 1723.

Za jeskyní následuje další strmé stoupání po schůdcích jištěných řetězem. Přicházíme k vyhlídce na Malou Fatru s nepřehlédnutelným zubem hory Kľak, na Strážovské vrchy, pohoří Žiar a do Turčianské kotliny. Výhled lemují nádherné fotogenické zajímavě tvarované solitérní borovice:

Následuje další strmé stoupání několika serpentinami, pak se les rozestupuje, objevují se šťavnatě zelené horské louky a nakonec plochý a travnatý vrchol Tlstá (1373 m):

Objevují se nádherné výhledy na okolní pohoří a vrchy – Ostredok, Krížna, Kráľova skala, ale i Skalka, Flochová a mnoho dalších:

Vytváříme dvě skupiny – jedna půjde podle plánu po modré značce a pak případně po žluté na vrch Ostré (a zase zpátky na modrou), druhá v domnění, že po zelené značce to bude sice o trochu delší, ale v podstatě po hřebenu. Ale to jsme se šeredně spletli!

Přicházíme na horu Ľubená (1414 m), nejvyšší bod dnešní túry. Na vrchu je však tabulka Bágľov kopec (1413 m). Řada map jej uvádí jako Bogľov kopec a názvoslovný chaos doplňuje chaos polohopisný, neboť Bágľov kopec má výšku jen 1280 m a leží o něco jihovýchodněji… 

Z Ľubené vede pořádně strmý sešup k níže položenému zalesněnému hřebeni, po kterém se dostáváme na zmíněný Bogľov kopec, jenž v terénu není označen. Při výstupu na Zadní Ostrou (1254 m) se otevírají krásné výhledy na neobyčejně strmý Drienok (1268 m), jehož pravidelně modelovaná homole je opravdu nepřehlédnutelná. Následuje krátký sestup do sedla Ostré (1200 m), ze kterého pár nadšenců podniká krátký, ale strmý výstup na Ostrou. 

My ze sedla Ostré pokračujeme po traverzovém chodníku k rozcestí Muráň (1050 m), kam přichází modrá turistická značka z Tlsté, kterou použili ti rozumnější... Nastává nekonečné klesání Konským dolem, ve střední částí kaňonovitým úsekem, ale dále již jen po širokém chodníku hustým smrkovým lesem. Konečně se objevuje rozcestí Ústie Konského dolu (512 m), dostáváme se na asfaltovou cestu v Gaderské dolině, míjíme chatovou osadu Gader a přestože nás čekají ještě téměř dva kilometry, doufáme, že stihneme autobus do Turčianských Teplic. Hurá, stojíme na zastávce a za pět minut autobus přijíždí...

Následuje článek Toulky po horách 2025 (IV)