Open House Praha (II)

Předchozí článek Open House Praha (I) 

Druhý den festivalu otevírajícího stovku běžně nepřístupného architektonického dědictví i stavby pražské současnosti

V neděli jsem měl v plánu návštěvy Hrzánského paláce, Lobkovického paláce a Ministerstva průmyslu a obchodu, které jsme včera z časových důvodů už nestihli, stejně jako kubistický Dům Diamant, navržený architektem Emilem Králíčkem v roce 1912. Netradičně členěný byt si v něm firma BOMMA, výrobce křišťálových svítidel ze Světlé nad Sázavou, pronajala přímo od potomků spisovatele, politika a představitele prvorepublikové avantgardy Adolfa Hoffmeistera, který dům nechal postavit a v bytě přímo žil.

*  *  *

K Hrzánskému paláci přicházím těsně po 10. hodině, kdy ve všech objektech začínají, stejně jako včera, komentované prohlídky. Odhaduji, že vě frontě, která se táhne od vchodu, je na padesát zájemců o návštěvu, takže mě nepřekvapuje, že v ní strávím více než hodinu... Naštěstí na chodníku, který je zatím ve stínu, odpolední návštěvníci na tom budou mnohem hůř.

Hrzánský palác je ten, před nímž stojí fronta...

Hrzánský palác je součástí řadové zástavby na jižní straně Loretánské ulice při hraně hradčanského ostrohu. Přesná data stavby ani architekt nejsou známi. Původní gotický dům, který ve 14. století patřil svatovítské kapitule, koupil roku 1359 stavitel Petr Parléř, jenž jej však někdy před rokem 1372 opět prodal. Dům během 15. století zpustl a proto byl v 1. polovině 16. století přestavěn ve stylu pozdní gotiky. Ve 2. polovině 16. století jej vlastnili Lobkowiczové a Šternberkové, kteří dům v letech 1588–1600 pozdně renesančně přestavěli. Na počátku 17. století palác vlastnili Trauttmannsdorfové a po nich, v polovině 17. století Kolowratové. Ti nechali palác raně barokně přestavět. Roku 1708 palác koupil Sigismund Valentin Hrzán z Harrasu. V polovině století získala objekt kapitula sv. Víta, která jej v 70. letech 18. století pozdně barokně přestavěla. Tehdy vzniklo dodnes dochované pozdně barokní průčelí do Loretánské ulice. Vyznačuje se prostým členěním bez výraznějších architektonických prvků, pouze hlavní osu zdůrazňuje segmentový štít zdobený znakem svatovítských proboštů a bosovaný portál, upomínající na renesanční přestavbu budovy. Další úpravy již nijak výrazně vzhled budovy neovlivnily, od 19. století po dnešek proběhlo několik oprav a rekonstrukcí. V letech 1894–1895 v části paláce bydlel budoucí prezident T. G. Masaryk s manželkou Charlottou. Od první světové války do roku 1924 zde tvořil malíř Ferdinand Engelmüller, žák Julia Mařáka, který měl v bývalém Masarykově bytě ateliér a malířskou školu.

Uvnitř se z původní výzdoby dochovaly štukatury s figurálními, ornamentálními a heraldickými motivy a rokokové malované supraporty.

Ateliér v zadním traktu paláce užíval v letech 1937–1970 malíř Jan Slavíček, syn krajináře Antonína Slavíčka (1870–1910). Jeho známé pohledy na Prahu jsou malovány právě z oken vedoucích do Úvozu a z přilehlé terasy:

V letech 1949–1954 byl celý objekt podle projektu Viléma Lorence radikálně – až brutálně – upraven pro reprezentační účely Ministerstva informací a osvěty, později předsednictva vlády. Přestavba odstranila celý dvorní trakt a v patře vznikly velké sály. Dispoziční změnu doznalo také pravé křídlo, doplněné novým schodištěm. Vrchol této adaptace pak představovalo osazení monumentálních děl „socialistického realismu“, zejména sgrafita Adolfa Zábranského Se Sovětským svazem na věčné časy. To je dnes naštěstí zakryto a my je můžeme „obdivovat“ na vystavené kresbě uhlem z roku 1951:

V současné době slouží Hrzánský palác k reprezentačním účelům předsedy vlády České republiky.

*  *  *

Z on line aplikace se dozvídám, že čekací doba u Lobkovického paláce (v němž je velvyslanectví Spolkové republiky Německo) je přes dvě hodiny, což nemíním absolvovat, a tak sestupuji Nerudovou ulicí na Malostranské náměstí. Po jednom plzeňském v proslulé hospůdce U Kocoura v rohovém domě na konci Nerudovky procházím podloubím renesančního paláce Smiřických...

... a odcházím na stanici metra Malostranská. Vystupuji na Staroměstské a od Rudolfina přejíždím autobusem MHD k Anežskému klášteru, v jehož sousedství stojí Ministerstvo půmyslu a obchodu. Výstavba třípatrové reprezentativní budovy s nepřehlédnutelnou kopulí začala v roce 1928 a dokončena byla v roce 1934. Autorem návrhu byl jeden z nejvýznamnějších českých architektů Josef Fanta, mj. autor historické budovy Hlavního nádraží v Praze, od jehož narození letos v prosinci uplyne 170 let.  

Budova obdélného půdorysu je obložena kamennými fasádami ze žuly a pískovce. Severní průčelí s hlavním vchodem je po obou stranách zakončené čtyřbokými věžemi. Průčelí je pak členěno rizalitem vrcholícím balustrovou atikou s nadživotními figurálními plastikami symbolizujícími Průmysl, Obchod, Řemesla a Plavbu. Na západní straně budovy se nad vchodem nachází v úrovní prvního patra balkón, jehož zábradlí je tvořeno pilíři, nesoucími sochy v nadživotní velikosti, které symbolizují Matematiku, Fyziku, Chemii a Inženýrství. I další strany paláce vynikají neobvykle bohatou výzdobou a figurálními plastikami.

Naleznete zde přes 120 soch, množství sgrafit, ornamentů, kovových mříží a dalších ozdobných prvků. Na výzdobě se podílela řada umělců, nejznámější jsou Josef A. Paukert a sochař Čeněk Vosmík.

Rovněž interiér ministerstva byl navržen tak, aby působil reprezentativně. Naleznete zde mramorem obložené stěny, schodnice a sloupy, tepané zábradlí, vitrážová okna nebo kazetové stropy. Zpřístupněnými prostory jsou vstupní hala, prosklená kopule a vybrané reprezentativní prostory s balkony.

Také jste si někdy představovali, jaký je asi výhled z běžně nepřístupné prosklené kopule paláce Ministerstva průmyslu a obchodu? Tak mě se už naskytl!

Když nám průvodkyně řekla, že sestoupíme zase dolů a navštívíme pracovnu ministra, kde se s ním i setkáme, myslel jsem, že jde o nějakou habadůru. Ale on tam opravdu byl, každého z nás osobně přivítal slovy „Dobrý den!“ a podal ruku!

Doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA (*1969) je ekonom, manažer, akademik a politik s dlouholetou odbornou i veřejnou praxí. Vystudoval Fakultu stavební ČVUT, titul MBA má z Prague International Business School, Ph.D. získal na VŠE v Praze, Fakultě podnikohospodářské, a titul docent obhájil rovněž na VŠE na Fakultě financí a účetnictví. Profesně vedl Asociaci malých a středních podniků a živnostníků ČR a téměř dvacet let řídil průmyslovou skupinu Sindat, kde byl i spolumajitelem. Byl členem řady vládních poradních orgánů, mj. místopředsedou Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Zastával funkce místopředsedy vlády, ministra průmyslu a obchodu a ministra dopravy. V opoziční roli se věnoval hospodářství, byl předsedou stínové vlády ANO a je autorem hospodářské strategie „Česko: Země pro budoucnost 2.0“. Je dlouholetým pedagogem, zakladatelem Fakulty ekonomických studií VŠFS a autorem desítek odborných publikací.

*  *  *

Plánovanou návštěvu kubistického domu Diamant už z nedostatku času nestihnu, a tak se k Hlavnímu nádraží vydávám kolem nádraží Masarykova, kde je dnes v rámci Open House Praha zpřístupněn Masarykův salonek.

Provoz na tehdejším nádraží Prag Staatsbahnhof byl zahájen v roce 1845. Končila jím jedna z větví Severní dráhy císaře Ferdinanda budované od roku 1837 z Vídně přes Olomouc až do haličské Bochnie. Pro pohodlí Františka Josefa I. byl v budově dodatečně v letech 1873 až 1874 zřízen salónek, který panovníkovi sloužil nejen jako luxusní čekárna, ale i jako místo možného občerstvení, odpočinutí, umytí po cestě, popřípadě pro přijetí deputací městské samosprávy apod. Salónek měl dva vchody, jeden přímo z perónu, druhý z Hybernské ulice, kde bývaly přistaveny kočáry pro cestu do města. Poprvé císař salónek využil v roce 1876.

Po pádu Rakousko-Uherska byl salonek zbavený všech připomínek a atributů monarchie a uzavřen. Až později byl přizpůsoben potřebám prezidenta nové republiky, který právě odtud, z prvního nástupiště, vyjížděl na cesty svým salonním vozem. Později byl salonek dlouhé roky zavřený, k jeho rekonstrukci došlo až v roce 2008 a od té doby bývá nepravidelně zpřístupňován veřejnosti. Masarykovo jméno neslo samotné nádraží od roku 1919 do roku 1940, pak od konce druhé světové války až do roku 1952. Od 1. ledna 1953 se jmenovalo Praha-střed a k názvu Masarykovo nádraží se vrátilo 8. března 1990.

Festival dnes (a samozřejmě i včera) nabídl jedinečnou příležitost salonek si prohlédnout. Starožitný nábytek, vyřezávaný krb, kliky, lustr i malovaný a zlacený strop trámový jsou původní a údajně opravdu pamatují prezidenta Masaryka, přičemž krb, strop a bysta Jana Pernera pocházejí ještě z původního císařského vybavení. Nedochovaly se naopak tapety s českým lvem dovezené z Paříže a belgická zrcadla benátského typu.

U jedné ze stěn je umístěna Masarykova socha od Jana Štursy, naproti němu stojí ve vyřezávaném rámu nad krbem bysta ing. Jana Pernera (od sochaře Antonína Lhotáka), který je autorem projektu kolejiště nádraží, stejně jako autorem myšlenky viaduktu, který dnes nese jméno projektanta Negrelliho.

Dvanáctý ročník festivalu Open House Praha přinesl za týden více než 70 akcí doprovodného programu a víkend 23. a 24. května nabídl k návštěvě 101 běžně nepřístupných objektů. Budovami i bohatými týdenními doprovodnými programy prošlo více než 82 000 lidí!