TP Po stopách císaře Karla IV.

Nedělní turistický pochod – či spíše vycházku – po trase dlouhé 13 km pořádá KČT, odbor Klub přátel a milovníků výletů Praha

Protože start je až od 10 hodin, odjíždíme ze Světlé v 8:16 hod. a po desáté hodině vystupujeme na nádraží Smíchov. Jdeme na start do pivnice Smíchoff a po krátkém posezení vyrážíme na trasu. Odbočujeme k Vltavě, obcházíme sportovní areál SK Smíchov a stoupáme na železniční most.

Na druhém břehu Vltavy přecházíme na náplavku a po ní míříme až k Mánesu. Průchodem se dostáváme na Slovanský ostrova obcházíme palác Žofín, který slouží k pořádání společenských a kulturních událostí a je jedním z nejvýznamnějších center v Praze:

Své označení získal podle Žofie, manželky rakouského arcivévody Františka Karla, který se účastnil slavnostního plesu u příležitosti otevření. Významnou událostí byl Slovanský sjezd, konaný 2. června 1848, podle nějž ostrov získal své jméno.

Po Smetanově nábřeží pokračujeme až na Novotného lávku, na jejímž konci je socha sedícího Bedřicha Smetany. Kvůli virtuální keši se mám vyfotit s výhledem na Hradčany, a tak toho využíváme a necháváme si udělat společný snímek:

U Karlova mostu se loučíme s ostatními, protože jsme si naplánovali návštěvu Anežského kláštera a Uměleckoprůmyslového muzea. Národní galerie v Praze totiž u příležitosti Mezinárodního den muzeí a galerií (připadá na 18. 5.) nabízí do vybraných sbírkových expozic a výstav vstup zdarma!

Anežský klášter zvaný též Na Františku je mimořádně historicky cenný klášterní komplex, jedna z nejstarších gotických staveb Prahy. Nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky České (patrně 1211–1282, svatořečené roku 1989). Tato nejmladší dcera krále Přemysla Otakara I. založila zdejší klášter klarisek a menších bratří za podpory královské rodiny počátkem třicátých let 13. století, zanedlouho poté do něj vstoupila a stanula v jeho čele. Klášter byl prvním sdruženým dvojklášterem klarisek a menších bratří v Záalpí, byl však také budován jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů a místem posledního odpočinku sv. Anežky České.

Význam kláštera po Anežčině smrti neupadl, ctili jej také Lucemburkové, nástupci Přemyslovců. Řeholnice obývaly klášter až do počátku husitských válek, po jejich skončení se do kláštera navrátily a usilovaly o jeho obnovu. Další etapou dějin kláštera bylo jeho převzetí dominikány v době rudolfínské. Tehdy definitivně zanikl klášter menších bratří. Pozemky kláštera byly rozprodány, postupně na nich vznikala nová městská čtvrť. Po odchodu dominikánů se klarisky na František vrátily, úpadek kláštera však nezastavily. Roku 1782 byl Josefem II. zrušen a následně prodán v dražbě. Zchátralému klášteru pronajímanému pro nejrůznější účely opakovaně hrozilo zboření. Poslední návrh přinesl asanační plán Prahy na sklonku 19. století. Díky svému významu však klášter zániku unikl. Od počátku 20. století byl postupně dokumentován, zkoumán a opravován. I přes pohnuté osudy areálu se dodnes dochovalo jádro unikátní dispozice bývalého dvojkláštera. V sedmdesátých letech 20. století byl prohlášen národní kulturní památkou a po dlouhotrvající rekonstrukci pak byl v osmdesátých letech zpřístupněn.

*  *  *

Expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550 umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího. Vybrat z množství fotek, které jsem pořídil, jenom několik, je úkol nadmíru těžký:

Nejstarší díla z této expozice pocházejí z období vlády Přemyslovců. Mezi špičkové exponáty sbírky a poklady národního kulturního dědictví patří díla z období vlády Lucemburků – krále Jana a zejména jeho nástupce císaře Karla IV. a jeho synů. V lucemburské době působili mimořádní malíři a sochaři, jakými byli Mistr Michelské Madony, Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik (kolem 1320 – před 3. 3. 1381), dvorní malíř císaře Karla IV., autor deskových obrazů a nástěnných maleb v období vrcholné české gotiky,...

... Mistr Třeboňského oltáře...

Mistr Třeboňského oltáře: Zmrtvýchvstání Krista
z bývalého augustiniánského klášterního kostela sv. Jiljí v Třeboni

... či Mistr Krumlovské Madony. Koncem 14. století se zrodil fenomén tzv. krásného slohu, který českým zemím přinesl na poli umělecké práce věhlas. Doba vlády Vladislava a Ludvíka Jegellonského je spjatá s pozdně gotickým a raně renesančním obdobím – tehdy zde působili malíři jakými byl Mistr Svatojiřského oltáře, Mistr Puchnerovy archy, Mistr Litoměřického oltáře, či vynikající řezbáři Mistr Oplakávání Krista ze Žebráku a Mistr Oplakávání Krista ze Zvíkova. Mezi datačně nejmladší díla v expozici patří malby Monogramisty IW ze 40. let 16. století, kdy ve střední Evropě již převládala renesanční estetika:

Přízemí areálu zaujímá prohlídkový okruh věnovaný historii dvojkláštera a jeho zakladatelce. Jeho součástí je také lapidárium v konventu klarisek (černá kuchyně a refektář)...

Monumentální sál sloužil jako refektář a skriptorium

... a menších bratří (ambit),...

... které zahrnuje významný soubor architektonických fragmentů z doby výstavby kláštera, zakládacích desek oltářů a náhrobních kamenů. Pro expozici bylo vybráno téměř šest desítek předmětů, které mapují zejména období výstavby kláštera v době jeho vrcholného rozkvětu za života Anežky Přemyslovny, nechybí však ani předměty z období úprav kláštera ve 14. století a soubor renesančních a barokních náhrobků.

Krypta je místem posledního odpočinku pro mnohé významné panovníky a osobnosti té doby, nutno uvést Kunhutu Štaufskou, Václava I. a pochopitelně Anežku Českou:

Než se vydáme do Uměleckoprůmyslového muzea, míříme do Ječné ulice, kde je v restauraci U Ječmene nejen cíl pochodu, ale také Karel IV. s jednou ze svých čtyř manželek:

Po krátkém posezení se z Nového Města vracíme na Staré Město, konkrétně do ulice 17. listopadu, kde sídlí Uměleckoprůmyslové muzeum. Hrubá stavba budovy byla provedena v letech 1897–1898 podle projektu Josefa Schulze ve slohu francouzské novorenesance. Na interiérech se pracovalo až do roku 1900, kdy bylo slavnostně otevřeno první podlaží muzea se sbírkami a veřejná knihovna. Velkorysost mecenášů a příznivců muzea umožnila i velkorysou výzdobu budovy a interiérů. Nejštědřejším mecenášem byl úspěšný sběratel a vynikající znalec rytíř Vojtěch Lanna, který kromě jiného věnoval muzeu polovinu svých vlastních vzácných sbírek skla, což dodnes umožňuje představit podrobnou vývojovou řadu sklářských památek od antiky až po současnost. Tato sbírka skla je jednou z největších na světě. 

V době okupace, kdy budovu zabrala německá letecká firma Junkers, byly sbírky uloženy na různých místech na českém venkově, v Národním muzeu a jinde. Roku 1949 bylo muzeum zestátněno, od roku 1970 je samostatnou institucí zřizovanou ministerstvem kultury. Spravuje sbírky skla, porcelánu a keramiky, užité grafiky a fotografie, textilu, módy a designu, nábytku, hodin, dále sbírku drahých i obecných kovů, vzácných materiálů, šperků, hraček a množství písemné i obrazové dokumentace. V letech 2014–2017 prošla historická budova rekonstrukcí a modernizací.

Prohlídku začínáme ve stálé expozici Plejády skla, která představuje reprezentativní výběr autorského skla. Výstavní architektura této expozice se inspiruje hranami křišťálu a atmosférou uliček městské aglomerace:

Procházíme kubizujícími formami tohoto „města“ sestávajícího z osmi pyramid a prohlížíme si na 120 skleněných objektů:

František Janák a jeho dílo, kterému soukromě říkám Dívčí klín

Expozice druhého sálu naopak obsahuje minimum intervenčních prvků – vestaveb, které by mohly působit jako „překážky“ ve vnímání celkového prostoru sálu či vstupu přirozeného i umělého světla. Díky tomuto věcnému pojetí vyniká to, co je pro sklářská díla nejpodstatnější: prostor a světlo.

Druhá expozice Art, Life, Umění pro život představuje v šesti tematicky rozdělených sálech evropské užité umění od antiky až po design 20. a 21. století. Vystaveno je více než 1 300 předmětů ze sbírky UPM, která čítá celkem půl miliónu exponátů. Expozice ukazuje, jak všechny věci kolem nás vstupují do lidského života a mění jej po stránce funkční i symbolické. Více než v jiných oblastech umělecké tvorby zde vystupuje do popředí bytostný smysl věcí, jejich účel, zjištění pro koho, jak a proč vznikly.

V sále s názvem Rituály a slavnosti je v části křesťanské bohoslužby bohatě zastoupeno jak liturgické náčiní, jako kalichy, drobné textilie na jejich překrytí, nádobky na hostie, monstrance, kadidelnice či svícny, tak liturgická roucha.

Kabinety umění a rarit tzv. kunstkomory sloužily jako pokladnice uchovávající encyklopedické sbírky evropských panovnických dvorů od raného novověku.

Tabernákl (svatostánek určený pro ukládání liturgických nádob)
 v podobě polygonálního templu (1745, Belluno, Benátsko),

Z náboženských slavností vzešly i slavnosti světské, jejichž škála sahala od lidových veselic a karnevalů, šlechtických turnajů a her přes městské a cechovní oslavy, univerzitní ceremoniály až po národní svátky nebo světové výstavy. Ke všem těmto příležitostem vznikala jedinečná výbava, jejíž ukázky nabízí druhá část sálu. Vystaveny jsou například unikátní cínové holby, které patřily od konce 15. století k nezbytnému reprezentativnímu vybavení řemeslnických cechů, konvice a džbány, svatební truhla, porcelánové nádobí a luxusní sklo na slavnostní tabuli včetně okázalých stolních ozdob:

Ke slavnostem, především dvorským, také patřily nákladné oděvy:

V expozici jsou na ukázku dámské rokokové šaty z let 1760–1780, pánský rokokový oblek z let 1770–1780 a doplňky jako vějíř, střevíce a drobná kabelka:

Instalace osmnácti typů oděvů společně s ukázkami spodního prádla prezentuje oděvní kulturu právě s důrazem na utváření módní siluety těla, jak se vyvíjela v průběhu dvou století od počátku 19. do konce 20. století. Vybrané příklady přibližují složité vnitřní konstrukce oděvu a prádla usilující o dosažení módní siluety:

Dámské klobouky, kabelky, boty

V sále věnovaném designu a fenoménu modernity vstupujeme průmyslovým 19. stoletím do století dvacátého – tato industriální doba přinesla napětí mezi individuálními požadavky a masovou průmyslovou produkcí spjatou s rostoucím konzumem.

Design se stal integrujícím faktorem moderní a postmoderní kultury, neboť propojoval nové poznatky a technologie s oblastí umělecké tvorby.