Jeníkovský vánoční pochod třemi kraji

Dnes již v turistickém kalendáři najdete několik pochodů pořádaných na Štěpána, ale v době, kdy JUDr. Jaroslav Holý začal s pořádáním Jeníkovské 33, to byla docela atrakce. Já se poprvé zúčastnil v roce 1987, když jsme na Štědrý den dostali od Ježíška dceru a žena s ní byla v porodnici.

Z následujících 25 ročníků jsem chyběl jen devětkrát, z toho v posledních čtyřech letech proto, že České dráhy zrušily vhodný spoj. Až letos jede vlak v 6.13 hod., v Golčově Jeníkově je před tři čtvrtě na sedmou a start pochodu je od 7.00 do 7.15 hod.

Trasa je po celou dobu existence pochodu stejná, jenom směr se mění – jednou ve směru pohybu hodinových ručiček, podruhé opačně. Účastníků bývá do dvaceti, chodí se společně a tempem, které vyhovuje všem. Jediné, co se před lety změnilo, je název akce, nyní se nazývá Jeníkovský vánoční pochod s podtitulem Třemi kraji, neboť účastníci přejdou z Kraje Vysočina přes Pardubický kraj do Středočeského kraje a zase se vrátí do Kraje Vysočina.

Ještě za tmy vycházíme z Golčova Jeníkova po silnici přes Stupárovice do Hostačova, kde jeden z účastníků navrhuje malou změnu, kterou si trasu neprodloužíme ani nezkrátíme, ale uvidíme něco nového! Odbočujeme doleva a podél Hostačovky přicházíme do obce Kamenné Mosty. Jak bylo lze podle názvu vsi očekávati, je zde starý kamenný tříobloukový most, připomínající poněkud známější most U Lutriána. 

To ale není všechno! Jen pár desítek metrů dál se nachází nejen soutok Hostačovky s Doubravkou, ale také nejnižší místo havlíčkobrodského okresu.

Pokračujeme po silnici do Biskupic a před námi se otevírá krásný výhled na hřeben Železných hor, na němž rozeznáváme zříceninu hradu Lichnice.

V příkopě na okraji vsi nás vítá rozkvetlý keř, snad kalina, ale nejsem znalec, tak možná vonná, možná jinná...

Na náměstí v Ronově nad Doubravou jsou tři restaurace, většinou se na tomto pohodu zastavujeme v Tunelu nebo U Vavřince. Také tentokrát je před ní umístěna tabule oznamující, že dnes je otevřeno od devíti hodin. Uvnitř se však nesvítí, a když vezmeme za kliku, zjistíme, že skutečnost je jiná. 

Do Žlebů však již není daleko, navíc víme, že tam bude v hospůdce kontrola. Ještě než k ní ale dorazíme, odbočujeme k bráně do zámeckého parku, za níž se u zdi válí několik sarkofágů a dalších kamenických prvků z hrobky Auerspergů, předposledních majitelů zdejšího zámku. 

Hrobka se nacházela u cesty ze Žlebů do Markovic, na její stavbě se podílela kamenická firma Josefa Podpěry ze Světlé nad Sázavou a v 1. polovině 80. let minulého století byla v souvislosti a rozšiřující se lomem na amfibolit zbourána. Víka sarkofágů jsou umístěna ve hřbitovním kostele sv. Marka, který je ve skutečnosti presbytářem původního gotického kostela sv. Jiří z 2. poloviny 13. století, jehož loď byla roku 1829 stržena a presbyterium bylo v letech 1892 a 1960 rekonstruováno. Koho by zajímaly podrobnosti, může si ve druhém díle vlastivědného sborníku Světelsko nalistovat práci Petra Tesaře Hrobka Auerspergů v Markovicích.

Vracíme se na ulici a přicházíme na most přes Doubravu. Ne, není to překlep, skutečně zde existují Doubrava i Doubravka. Jak již víme, Doubravka je přítokem Hostačovky, která se vlévá se do Doubravy pod zámkem. A na ten se nám právě z tohoto mostu naskýtá částečný výhled.

Zámek je to vskutku pohádkový – a pohádky se v něm také natáčely: Královský slib, O Šípkové Růžence, Nejkrásnější hádanka, Kouzla králů či Tři bratři.
V hospůdce U Kosů nám pořadatelé tradičně předávají diplomy za účast a někteří se, rovněž tradičně, vzájemně obdarováváme péefkami.

Po silnici do Horky sice fouká dost silný vítr, ale je poměrně teplo a chvílemi z mraků vykukuje sluníčko, takže nám vůbec nepřipadá, že jsou Vánoce. Nekonečně dlouhá rovná silnice křižuje hlavní železniční trať Praha – Brno. Vlevo za přejezdem je nádražní budova, nyní s nápisem Horky, ale ještě před několika lety tam bylo napsáno Potěhy, kterážto ves leží asi půl druhého kilometru západně. Několik stovek metrů za Horkami šlapeme po státní silnici, z níž odbočujeme vpravo na polní cestu, která nás přivádí do Bratčic. Náves zde mají pojmenovanou a označenou jako jinde náměstí: náves sv. Václava.

Přicházíme k rodnému domu Ing. Jana Pernera. Slavnostní odhalení pamětní desky zdejšímu rodákovi patřilo v roce 1936 k významným počinům místního Sokola, leč vloudila se chybička. Při bedlivějším pohledu si jistě všimnete překrytého data narození. Původně zde bylo 7. 7. a teprve asi před patnácti lety došlo k nápravě. Jak k takové chybě mohlo dojít?

Industriální plastika na sousedním domě

Jan Perner se narodil ve čtvrtek dne 7. září 1815 a téhož dne byl v kostele v Potěhách pokřtěn. Někoho asi zmýlil zápis v matrice narozených, kde datum vyznačené zlomkem 7/7 znamená v čitateli den narození a ve jmenovateli den křtu. Malý Jan byl tedy pokřtěn v témže dni, kdy přišel na svět, zřejmě proto, že se zdál být při narození neduživým, tak aby nezemřel bez pokřtění, zatížen dědičným hříchem. Mladý Jan navzdory otcovu přání odešel studovat do Prahy. Přihlásil se na inzerát hledající inženýry pro stavbu železnice v carském Rusku, poté odjel na zkušenou do Anglie, navštívil také Belgii a Německo a teprve potom odcestoval do Petrohradu. V roce 1840 byl přijat na stavbu Severní státní dráhy, stavěl dráhu Pardubice – Praha a Břeclav – Hranice a viadukt Praha-střed – Bubny. Zemřel deset dní po zahájení pravidelné dopravy na trati, na jejímž vybudování měl velké zásluhy. Stalo se to 9. září 1845, když se vracel z Olomouce a z prvního vozu za lokomotivou sledoval trať. Po výjezdu z choceňského tunelu sestoupil na schůdky vozu a ohlížel se zpátky, snad na skvěle řešení portál tunelu. Narazil přitom hlavou na sloup u vjezdu do nádraží, vědomí však neztratil a ještě v Pardubicích vystoupil. Vzápětí se zhroutil a druhého dne zemřel.

Asi po kilometru chůze po silnici odbočujeme vlevo a stoupáme lesem, nejprve spadaným listím a později po schůdkách z kamenů k rozcestníku pod vrcholem Tisé skály. Ta je na dnešní cestě jediným a tudíž nejvyšším bodem, jehož název připomíná původní porost tvořený tisy. Tisá skála (391 m n. m.) je přírodní útvar, který vznikl ve starších čtvrtohorách a tvoří jej ortorula. Podobné skalní útvary, kterým se odborně říká mrazové sruby, protože jsou důsledkem mrazového zvětrávání, najdeme třeba i v Krkonoších a v Jizerských horách. Na Tisé skále vytvářejí nesouvislou hradbu, jejíž četné převisy a lavice tvoří cvičné terény pro horolezce. Od vrcholového skaliska směřují dolů kamenné proudy, mladší složené z hranáčů, starší ze zaoblenějších balvanů.

Sestupujeme dolů, na cestě se dáváme doleva a záhy prudce doprava, překonáváme úzkou a hlubokou strž, na jejímž dně teče potůček. Vycházíme z lesa a nedávno vyasfaltovanou polní cestou se blížíme ke kostelu sv. Bartoloměje obklopenému malým hřbitovem. 

K severovýchodu se otevírá krásný výhled na táhlý zalesněný hřeben Železných hor se zříceninou hradu Lichnice. Mírným klesáním přicházíme do obce Podmoky, kterou opouštíme polní cestou vedoucí na hráz Přelívačného rybníka. Procházíme vzrostlým lesem k silničnímu obchvatu a již jsme na okraji Golčova Jeníkova. Je tři čtvrtě na dvě, takže proti původnímu předpokladu odjet domů v 15.20 hod. jedeme o hodinu dříve.