Po cyklostezce ze Sluneční zátoky

Puzeni zvědavostí a zlákáni vcelku přijatelným podzimně-zimním počasím vydáváme se ze zastávky ve Vilémovicích podívat se, jak pokračuje budování více než dvoukilometrového úseku cyklostezky, který vede z Ledče nad Sázavou do Sluneční zátoky a na nějž Ledeč získala letos dotaci. Jednou by, podle dlouhodobější vize, měla cyklostezka propojit Ledeč se Světlou. 

Na břehu Sázavy byla instalována – stejně jako ve Světlé – informační tabule a několik kůlů sloužících k přivázání lodí.

Přicházíme do Sluneční zátoky. Tak ji nazval známý skautský spisovatel Jaroslav Foglar–Jestřáb (*6. 7. 1907, †23. 1. 1999), který v těchto končinách tábořil se skauty z pražské Dvojky, nejstaršího českého skautského oddílu. Zde se udály příběhy, které zvěčnil v knihách Hoši od Bobří řeky, Tábor smůly a mnoha dalších. Foglar je autorem šestadvaceti knih, celkový počet „foglarovek“ přesáhl hranici jednoho miliónu výtisků. Jako spisovatel znalý dětské duše těšil svými knížkami několik generací. U mládeže vyvolávaly lásku k přírodě, pěstovaly smysl pro čest, obětavé kamarádství i odpovědný a samostatný přístup k životu a k práci.

Přímo zde se konalo devět táborů: Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932), Tábor Dvacáté míle (1933), Tábor třinácti orlích per (1934), Tábor bez vytrvalce (1935), Tábor modrého stínu (1936), Tábor zpěvu (1937), Tábor ohňů (1939) a Tábor svobody (1945). Za války, kdy bylo táboření oficiálně zakázáno, trávili hoši část prázdnin v jenom domku v obci Veliká na Táboře věrných (1941), na samotě Kocanda se konal Tábor Alvareze (1942) a v lese u Sluneční zátoky, kde dříve stály ubytovny vinohradského Sokola, kterým se říkalo Domečky, Tábor Zlatého údolí (1943) a Tábor strachu (1944).

Dne 5. července 1997, v předvečer Foglarových 90. narozenin, zde byl slavnostně odhalen památník z třítunového kvádru lipnické žuly. S nápadem přišel světelský vůdce skautského střediska Miroslav Plachý–Miki, realizace se ujali skauti z Ledče. Autorem reliéfu Jaroslava Foglara se skautským totemem je Vladimír Pechar–Pluto, podle jehož návrhu jej z bronzu odlil Jindřich Janeček z Vamberka.

„Vždycky jsem tam jezdil s dvaceti, třiceti chlapci,“ řekl v roce 1995 Foglar v rozhovoru pro časopis Týden. „Jméno Hoši od Bobří řeky jsme si vymysleli až podle knížky, kterou jsem ve Sluneční zátoce začal psát.[…] Před několika roky jsem ve Sluneční zátoce byl a zhrozil jsem se, protože Bohemians tam postavil obrovská monstra, baráky, takže Sluneční zátoka je zkažená. Už tam není ta krásná louka.“

První tábor ve Sluneční zátoce v roce 1931

Tak zlé to ale zase není. To jenom autor Rychlých šípů porovnával neporovnatelné – božský klid, který zde býval za dob jeho táboření, už zde samozřejmě není, to je daň pokroku a civilizaci. Ostatně i lokálka (trať

Pro porovnání foto, které mi před pár lety věnoval František Pleva

č. 212), která tvoří neodmyslitelný doplněk romantiky této krajiny a odnepaměti se jí přezdívá Posázavský pacifik, dnes už nemá podobu dřevěných vagonů tažených parní lokomotivou, ale červenožlutého motoráčku a v poslední době žlutozelené RegioNovy. Nebo dokonce fungl nového Stadlera, jak sami ještě dnes odpoledne uvidíme.

Procházíme zmíněným areálem Bohemians, v tuto dobu samozřejmě tichým a opuštěným. Železná, červenobíle pruhovaná závora leží vyvrácená na zemi a hned za ní vstupujeme na nový hladký asfaltový koberec.

Je položený na vyasfaltované lesní cestě, z níž se po úpravách nyní stala dva kilometry dlouhá cyklostezka. Náklady na její výstavbu budou kolem osmi milionů korun.

Mezi Světlou a Ledčí zbude mezera od Smrčné do Sluneční zátoky. V rozhovoru pro noviny ledečský starosta Petr Vaněk řekl: „Cyklostezky z obou stran chceme propojit. Kvůli přírodní rezervaci to bude komplikované, ale věřím, že se to podaří.“ Světelský starosta Jan Tourek k tomu dodal: „Existuje víc variant, od 5,5 do 7,5 kilometru. Určitě budeme muset několikrát přemostit Sázavu. Bude to i hodně drahé. Žádný termín na její výstavbu si nedáváme.“

Široké pásy podél obou břehů řeky patří do přírodní rezervace. Po pravém vede železnice, po levém červeně značená turistická cesta – a tu snad nikdo vyasfaltovat nedovolí.

Pokračujeme v cestě do Ledče. Naproti, na druhém břehu, vidíme mlýn, který hrál v době táboření Jestřábova oddílu významnou roli. Zde se na louce konaly Tábor v Zátoce neznáma (1925), Tábor Svazu třinácti (1927) a Tábor Zelené příšery (1928). Žil zde mlynář Venda Kadanský, který byl přítelem Jaroslava Foglara. Jeho manželka tábořícím hochům obětavě pomáhala zásobováním chlebem, mlékem, podmáslím a dalšími domácími produkty, přes zimu ležely ve mlýně uložené stanové podsady a jiné tábornické potřeby. 

Procházíme kolem bývalého kamenolomu a nové přírodní zahrady. Byla dokončena v říjnu  a projekt podpořil Kraj Vysočina. Na ploše 4 000 m2  bylo vysázeno několik desítek vzrostlých stromů a stovky keřů a rostlin tak, aby dotvářely vzhled zahrady. Definice říká, že přírodní zahrada je komponovaná zahradní úprava, která si za svůj vzor bere skutečná přírodní stanoviště a svým vzhledem a funkcí se jim pokouší přiblížit. Proto jsou v ní vytvořena různá prostředí vyhovující odlišným společenstvím. Některá místa jsou dokonce záměrně ponechána jako neupravený „divoký porost“, jinde je „dřevěné broukoviště“ tvořené několika kládami, volně ležícími na zemi, nebo „ještěrkoviště“ poskládané z kamenů umístěných na osluněném místě. Rekreační účel zahrady dokládá ohniště, kde je možné posedět a udělat si ohýnek.

Do Ledče vcházíme ulicí pojmenovanou po Zdeňku Matěji Kudějovi, příteli Jaroslava Haška. Vlevo ve stráni je kostelík obklopený hřbitovem, který stejně jako lom, jenž jsme před chvílí minuli, hrál ve Foglarových příbězích svou roli – na hřbitově například hoši poprvé plnili bobříka odvahy.

Nedaleko odtud stojí židovská synagoga postavená na pozemku koupeném od vrchnosti v roce 1739. Podle starých židovských tradic musela být postavena v blízkosti vodního zdroje, proto bylo pro její stavbu vybráno místo u potoka, který je dnes zakrytý. Jedná se o přízemní stavbu ve stylu vesnického baroka s klasicistní úpravou po požáru v 19. století. Židovská obec v Ledči zanikla v roce 1942, po tragickém odchodu židovských občanů do koncentračních táborů, z nichž se do Ledče nikdo nevrátil. Němečtí úředníci nechali odvézt všechny vzácné památky ze synagogy do skladu v Praze, kde mělo být vybudováno muzeum vyhynulé židovské rasy. Některé z nich byly po válce prodány do zahraničí, jsou v Anglii a USA. Synagoga sloužila po válce jako skladiště, v roce 1991 ji ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku. Po náročné rekonstrukci byla na podzim roku 2000 otevřena a je využívána pro koncertní a výstavní účely.

Od poloviny června 2005 vedla ledečská radnice jednání se zájemci o výstavbu supermarketu. V únoru 2006 zastupitelstvo vybralo ze tří možností nabídku firmy Billa expanze. Následovala řada jednání, návrhů, rozhodnutí, ale také protestů, apelů a mediálních přestřelek v tisku i na internetu. Kámen úrazu představovala podmínka investora stavět na parcele vzniklé zbouráním ledečského kina. Trvalo déle než tři roky, než se realizovalo kompromisní řešení, které značně připomíná pohádku o chytré horákyni. Z budovy kina zůstal obvodový plášť, v němž se nachází Billa! Slavnostní otevření se konalo téměř přesně před čtyřmi roky – 2. prosince 2009.

Míjíme sousední sokolovnu postavenou v letech 1927–1928 a stoupáme na Šeptouchov. Tak se nazývá zdejší přírodní lesopark o rozloze 15 ha, který vznikl v roce 1900, kdy pozemky zakoupila ledečská obec a zalesnila je převážně smrkovým porostem. Výška Šeptouchova je v nejvyšším bodě 422 m n. m., prostá výška předních skal je 75 metrů. 

Skála je přístupná po kamenných schůdkách a je z ní krásný výhled na město s řekou. V lesoparku jsou zřízeny lavičky a altánky, ve skále je vápencová jeskyně, veřejnosti nepřístupná.

Na nádraží je k odjezdu na Světlou připraven pestře pomalovaný – lépe řečeno polepený – vlak.

V roce 2010 uspěly ve veřejné soutěži Českých drah vozy RegioShuttle RS l z berlínského závodu švýcarské firmy Stadler Rail a ČD si pro roky 2011 a 2012 objednaly 33 vozů ve dvou variantách, 16 vozů typu 840 pro Liberecký kraj a 17 vozů typu 841 pro Kraj Vysočina. Čtyřnápravové částečně nízkopodlažní motorové vozy dosahují maximální rychlosti 120 km/h. Jejich charakteristickým znakem je konstrukce skříně v podobě příhradového nosníku s šikmými sloupky a lichoběžníkovými okny. České dráhy své vozy na konci ledna 2013 pojmenovaly marketingovým názvem RegioSpider. Spider je česky pavouk a České dráhy tímto pojmenováním systematicky rozšiřují svoji zoologický vozový park. Pavouci budou ve společnosti slonů (patrový CityElefant), levhartů (elektrický RegioPanter) a žraloků (motorový RegioShark). Tiskový mluvka, pardon mluvčí, ČD Petr Šťáhlavský vysvětlil nové jméno tím, že tento typ vozů pokrývá síťově některé regiony a vytváří tak pavučinu spojení.