Povánočně-předsilvestrovskou Prahou

Po loňské úspěšné premiéře (viz zde) opět organizujeme výlet do Prahy. Je nás jedenáct a odjíždíme v 8:12 hod. ze Světlé.

Z Hlavního nádraží jdeme přes „Václavák“ a kolem pomníku Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí do stejnojmenné ulice. V prodejně Kiwi se domáháme nové zimní mapy Šumavy, kterou zdejší vedoucí Tomáš Lejsek nabízí v posledním čísle Turisty. Dva prodavači mají co dělat, aby nakonec zjistili, že mají jediný exemplář, a to ještě vystavený ve výloze. Nakonec je náš a jdeme na jedno pivko za roh do známé hospody U Jelínků. V roce 1914 si ji otevřel pan Jelínek a přes padesát let zde roznášela pivo jeho dcera, paní Jelínková-Matěnová (nejdříve ve svém podniku, později jako zaměstnanec „komunálek“, z kterých se později vyklubal pražský RaJ). Mezi první štamgasty patřili příslušníci pražské bohémy – Franta Sauer, Artur Longen, Matěj Kuděj a s nimi samozřejmě i Jaroslav Hašek, který tady u stolu pod oknem psával svého Švejka.

Radko Pytlík, velký znalec Jaroslava Haška a jeho díla, píše ve své knize Toulavé house (Mladá fronta, 1971): „O [Haškových] potížích vykládá Franta Sauer malíři Panuškovi a jiným přátelům v hospodě U Jelínků v Charvátově ulici. Má-li být román [o Švejkovi] dokončen, je nutno dostat Haška někam ven, na venkov, na zdravé povětří. Dobrák Panuška ihned rozhodl, že ho vezme s sebou na Lipnici: To místo je pro Haška jako stvořené, prohlašuje rezolutně. Znám to tam dokonale. Každý rok tam jezdím v létě, a když je sníh, i v zimě. Podívej, vykládá dále Sauerovi, já budu malovat, on může někde v lesíku klidně psát. Budeme jeden druhému dodávat chuť k práci.“ Tak stalo, že 25. srpna 1921 spolu přijeli na Lipnici, kde nakonec Hašek zůstal o a půl druhého roku později i zemřel.

K Jelínkům chodili také Voskovec s Werichem a Jaroslavem Ježkem, Vlasta Burian, Eman Fiala, E. F. Burian, Jindřich Plachta, dirigenta ND Jan Hus Tichý, Bohuš Záhorský a v pozdějších letech i Waldemar Matuška a Milan Chladil. Musím se pochlubit, že ze zvědavosti jsem se tu také několikrát zastavil na plzeňské a jednou jsem seděl u jednoho stolu s hercem ND Jiřím Valou. Malý výčep, kde se pije na stojáka, a o trochu větší zadní místnost (opravdu nelze říct lokál), jednoduché stoly a jednoduché lavice – jakoby se tu zastavil čas. Dodnes se tady, podle znalců, čepuje jedna z nejlepších „plzniček“.

Tak pojďte dovnitř! (Foto Jana Pertlová)

Po krátkém spočinutí přecházíme ke kostelu Panny Marie Sněžné. Stojí na Jungmannově náměstí a mnozí dodnes netuší, že je vlastně jen malým torzem původně zamýšleného chrámu, který měl být největší v Praze a svou honosností měl zastínit i chrám sv. Víta na Pražském hradě. Podle záměru svého zakladatele Karla IV. měl  mimo jiné sloužit i k slavnostním korunovacím českých králů. 

Základní kámen byl položen při Karlově korunovaci v roce 1347 v rámci výstavby kláštera karmelitánů, jehož byl součástí. V době, kdy vypukly husitské bouře, byl chrám stále ještě rozestavěný, dokončen byl jen presbytář, vysvěcený v roce 1397. Kázal zde Jan Želivský a 30. července 1419 vedl odtud dav svých přívrženců k Novoměstské radnici, z jejíž oken svrhli novoměstské konšely, kterážto událost vešla do dějin jako první pražská defenestrace, kterou začala husitská revoluce. Jan Želivský v kostele působil až do svého zajetí a popravy na dvoře Staroměstské radnice v roce 1422. Po skončení husitských válek se již na stavbě nepokračovalo, a tak rozestavěná trojlodní bazilika, dlouhá 110 metrů, která zasahovala až do dnešní Jungmannovy ulice, byla ponechána svému osudu a nakonec z větší části zbořena. 

Presbytář během 16. století zpustl, jeho klenby a průčelí se zřítily, ale františkáni, kteří areál v roce 1606 převzali, nechali poničené části opravit a presbytář, který začal plnit funkci kostela, zaklenout renesančními klenbami. Stal se tak se svými 34 metry vyšší než svatovítská katedrála. Interiéru dominuje hlavní oltář, největší v Praze, při stěnách je deset soch světců, některé obrazy jsou od Václava Vavřince Rainera.

V areálu kostela pořádá od roku 2000 Betlém klub Roztoky výstavy Betlémy a vánoční tradice, které mapují současnou tvorbu betlémů jak v otázce tvůrců, tak v rozsahu použitých materiálů. Zároveň je zde vystaveno množství historických betlémů, opět s ukázkou rozmanitosti použitých materiálů a jejich výroby. 

Nejpoutavější je mechanický betlém Jiřího Votruby, v současné době již 4,5 m dlouhý, a betlém postavený podle Třešťských betlémů s historickými figurkami řezbáře Boudného, který se svými rozměry 3 x 2,5 m patří k největším betlémům v Praze.

Betlém z kašírovaného papíru

Od Panny Marie Sněžné míříme k Betlémské kapli. Přes Národní třídu, kolem obchodního domu Máj, který se nyní světácky jmenuje My, což Angličané mohou sice číst „máj“, ale souvislosti jim unikají.

V podzemních prostorách Betlémské kaple pořádá Bonsai servis Praha tradiční vánoční výstavu, letos už 34. ročník). Tentokrát jsou jejím nosným programem české pohádky, o čemž vypovídá již název Pohádkové Vánoce v Betlémské kapli.

Pohádky se v době Vánoc stávají významným propojovacím prvkem s dobou našich předků. Všechny televize zařazují do svého vánočního programu více pohádek, a také rodiče častěji usedají s dětmi při společném čtení nad knihou.

Výstava je jakousi stylizovanou procházkou českými pohádkami od těch národních, přes Spejbla a Hurvínka a broučky Jana Karafiáta a Jiřího Trnky, až po oblíbené postavičky z večerníčků. Část prostoru výstavy je věnována loutkám a divadlu, pořadatelé nezapomněli ani na charakteristické postavy českých pohádek, na vodníky a čerty. Čertům vévodí velké dílo pražského řezbáře Oldřicha Drozdy, který zapůjčil téměř sto vyřezaných žertovných hrátek.

Část expozice je věnována hračkám, např. skvělé české stavebnici Merkur, která byla ještě v nedávné době velice oblíbeným dárkem pod stromečkem. Vláček Merkur zde jezdí po kolejišti dlouhém přes třicet metrů.

A samozřejmě je tu mnoho rozmanitých betlémů dřevěných, keramických, papírových, kovových, textilních, apod. 

Šedesátiletý brněnský řezbář Jiří Netík – jeho dílo je i v papežských sbírkách a letos jeho betlém zdobí chrám Notre-Dame v Paříži, který letos slaví 850 let od založení. 

Betlém Jiřího Netíka

Úžasný betlém vyřezal z lipového dřeva Jiří Lain z Abertam. K již dříve vytvořenému Týnskému chrámu a Betlémské kapli vyřezal letos ještě Karlův most, chrám sv. Mikuláše a Hradčany. Mezi figurkami můžete hledat J. Nerudu, V. Náprstka, Jana Husa, Rudolfa II., F. Kafku, M. D. Rettigovou a mnoho dalších osobností, které se v průběhu staletí starou Prahou procházely.

Půvabné jesličky z lipového dřeva zde předvádí Tomáš Štolba, který o Vánocích 2011 vystavoval u nás v Galerii Na Půdě (viz zde):

Vítaným zpestřením výstavy je přítomnost několika řemeslníků a lidových tvůrců, kteří zasedli do připravených „dílen“ a předvádějí přímo na místě své umění, jako vyřezávání, drátování, či zdobení perníků

Z oázy vánoční pohody vycházíme do mumraje v Karlově ulici, kterou se nepřetržitě valí dva proudy návštěvníků Prahy, jeden z Karlova mostu a druhý na Karlův most. Rychle odtud, na nábřeží je už mnohem klidněji. Máme namířeno – stejně jako loni (viz zde) – do restaurace U Rudolfina. Po obědě, chutném a za přijatelnou cenu, což je v centru Prahy spíše výjimečné, vydáváme se na vycházku, na jejímž konci má být malá výstava. 

Pod Kyvadlem, které je na místě odstřeleného Stalinova pomníku (foto Jana Pertlová)

Kolem Uměleckoprůmyslového muzea a hotelu Intercontinental na Čechův most, po schodech ke Kyvadlu a Letenskými sady na Letenské náměstí. V Ovenecké ulici míjíme dům čp. 330/44, v němž žil autor Broučků Jan Karafiát (1846–1929), rodák z Jimramova, a končíme v ulici U Akademie. Přímo naproti budově Akademie výtvarných umění se nachází kavárna Café Lajka, otevřená v květnu letošního roku. Na otázku proč zrovna Lajka, nabízejí provozovatelé na svých webových stránkách tato vysvětlení:

·                     Protože Lajka byla první fenou, které splnili chlapecký sen.

·           Protože bychom nejradši všechny psy, kteří kálejí na chodníky a po nichž jejich majitelé neuklízejí, vystřelili do vesmíru.

·                     Vzdáváme tím poctu nevinné oběti nesmyslné propagandy jednoho z nejhorších režimů.

·                     Protože je lepší zůstat na zemi!

·                     Abyste nám mohli dát svůj Lajk!

Kapacita kavárny je cca 100 míst, z toho cca 30 míst v samostatném salónku a cca 40 v suterénu kavárny, který je zároveň malou galerií U Lajka.

A právě tam po schodech sestupujeme, neboť nyní hostí výstavu Stoleté album, kterou pořádá skautské středisko Dvojka Praha za podpory Skautského institutu a Nadačního fondu Rychlé šípy Jaroslava Foglara. Výstava přibližuje 100letou historii nejslavnějšího českého skautského oddílu Pražská Dvojka, známého veřejnosti díky knihám Jaroslava Foglara jako Hoši od Bobří řeky.

Výchozím bodem výstavy je unikátní archiv zhruba 1000 fotografií, zahrnujících pestré dění v nejznámějším skautském oddíle od předválečných let po současnost.

Skautský oddíl Pražská Dvojka vznikl na jaře roku 1913, po první světové válce byl jejím vedoucím Prokop Drtina, právník a pozdější ministr spravedlnosti. V roce 1927 se vedení Dvojky ujal Jaroslav „Jestřáb“ Foglar, autor mnoha her a knih, pevně spjatých s oddílovým životem. Po zákazu Junáka nacisty v roce 1940 oddíl fungoval skrytě. Po nástupu komunismu byl rozpuštěn už v prosinci 1948 a navenek vystupoval např. jako modelářská hlídka Aeroklubu nebo tábornický oddíl Sokola. Na konci 50. let Dvojka přijala název Hoši od Bobří řeky, ale s výjimkou krátkého obnovení Junáka v roce 1968 se naplno mohla přihlásit ke skautingu až po Sametové revoluci. Během stoleté historie oddílem prošlo přibližně 1000 kluků.

V Café Lajka kromě kávy, vína a farmářské pálenky nabízejí piva z břevnovského klášterního pivovaru a dlužno říct, že patnáctistupňový Benedikt IPA (India Pale Ale) byl silný a chutnal.

Po krátkém posezení odcházíme na stanici Vltavská a z metra se vynořujeme na stanici Staroměstská. Navštěvujeme chrám sv. Mikuláše, kde je samozřejmě také betlém, touláme se po Staroměstském náměstí a obdivujeme vánoční strom.

Živo je nejen na Staroměstském náměstí, ale i v okolních ulicích:

Jinde je naopak pusto:

Houfy návštěvníků v tuto dobu nejsou ani u sochy Franze Kafky, ani u nové plastiky od Davida Černého. Socha spisovatele a slavného pražského rodáka Franze Kafky stojí v centru Prahy, na nároží ulic Dušní a Vězeňské, a svým způsobem symbolizuje Kafkovu situaci německy píšícího židovského autora v českém prostředí. Vedle toho, že v Dušní ulici č. 27 Kafkovi bydleli, přímo uprostřed podstavce sochy probíhá hranice mezi Starým Městem a Josefovem, což kdysi znamenalo předěl mezi křesťanskou a židovskou částí Prahy. Navíc se socha ocitá v duchovní zóně tří náboženství, neboť stojí mezi židovskou synagogou a katolickým kostelem a její pohled směřuje ke kostelu evangelickému.

Soutěž na návrh pomníku byla vyhlášena v roce 2000 na popud Společnosti Franze Kafky. Zúčastnila se jí řada předních sochařů, zvítězil návrh Jaroslava Róny (*1957), sochaře, malíře, keramika, sklářského výtvarníka, ale také scénického výtvarníka, literáta, vysokoškolského pedagoga a zakladatele výtvarné skupiny Tvrdohlaví, které vymyslel název. Plastika je jakousi parafrází na jezdecký pomník, kdy Kafka sedí na ramenou mohutné imaginární postavy představované prázdným mužským oblekem. Autora sochy inspirovala významná Kafkova novela Popis jednoho zápasu, v níž se jedna postava v určitém momentu vyhoupne na ramena svého doposud dominantního společníka a jede na něm jako na koni krajinou, kterou si za jízdy vymýšlí. Pomník je zhotoven z bronzu, je vysoký 375 cm a váží 700 kg.

Protože se část zmíněné novely odehrává na vltavském nábřeží, výtvarník využil terénního zlomu v blízkosti pomníku k umístění repliky litinového nábřežního zábradlí a kyklopského zdiva z navigace Vltavy, aby evokoval atmosféru textu. Spolupracoval při tom se studiem architekta Davida Vávry a výsledkem je dílo, které nikdo z kolemjdoucích turistů jen tak nemine. Bylo odhaleno před deseti lety, 4. prosince 2003, a jeho autoři byli odměněni udělením Grand Prix Obce architektů 2004 v kategorii Výtvarné dílo v architektuře.

Šestimetrová plastika nesoucí jméno In Utero představuje nahou ženu a je vyrobena způsobem, který připomíná hračku sestavenou z kostiček LEGA. Více o jeho plastikách naleznete na tomto blogu zde.

Já vím, z noční fotky toho moc nevidíte (což je možná dobře :-), tak dodatečně přidávám jinou, pořízenou o pár dní později:

Celetnou ulicí se dostávám na Příkopy, pasáží procházím do Jindřišské a kolem Jeruzalémské synagogy na Hlavní nádraží.