DP Zapomenutými kouty Vysočiny

Pochod byl založen roku 1966, prvně se šel ve dnech 25. a 26. června. Organizovala jej Tělovýchovná jednota Sokol ZK ROH Šlechtitelské stanice Vyklantice, startovalo se vždy v sobotu v poledne. Pochodu se také kdysi zúčastnil legendární chodec a rekordman Juraj Puci (1929–2013). Letošní ročník je jedenapadesátý, ale teprve čtvrtý od jeho obnovení.

Věrni letité tradici organizátoři lpějí jak na době startu, tak na jeho provedení. Start je totiž hromadný a začíná „výstřelem“, nikoli však z pistole, ale z papírových pytlíků, který každý z účastníků obdrží spolu s propozicemi. Tentokrát však hlavní pořadatel pochodu ještě před nafukováním pytlíků vyzývá účastníky k minutě ticha za starostu Vyklantic, který předevčírem náhle zemřel ve věku 74 let.
Obec Vyklantice leží na severovýchodním úbočí vrchu Strážiště (744 m) asi deset kilometrů severně od Pacova. Básník Antonín Sova v jedné ze svých novel napsal, že se její domky tulí kolem zámku jako kuřata kolem kvočny. V roce 1704 koupil panství hrabě Jan Joachym Harrach a dal vystavět zámek na půdorysu písmene H, dále úřednický dům a pivovar, později kostel sv. Jana Nepomuckého a první školní budovu. Jedním z posledních majitelů Vyklantic byla rodina Hamerníkova, u které trávíval příjemné chvíle básník pacovského kraje Antonín Sova (1864–1928) a v tutéž dobu sem také přijížděl Jaroslav Vrchlický (1853–1912), jehož sestra zde byla správcovou. Spisovatelka a autorka lyrických sbírek, romantických novel a románů Růžena Jesenská (1863–1940) umístila do Vyklantic děj svého román Hrdinství a – jak píše Ladislav Stehlík ve své Zemi zamyšlené – „prodlela tady mnohé letní měsíce“.

V roce 1944 byla ve Vyklanticích založena šlechtitelská stanice brambor, v roce 1948 převzal dvůr n. p. Československé státní statky. Od roku 1974 patřil zámek n. p. Tesla Praha-Holešovice, který chystal jeho rekonstrukci, ale ze záměru sešlo. Před rokem 1989 se rozpadla střecha a situace se stala kritickou, památce hrozila demolice. K té naštěstí nakonec nedošlo a ruinu zámku koupil za 200 000 Kčs JUDr. Pavel Liška. Ještě v textu mapy KČT z roku 1996 se píše: „Barokní zámek z 1. pol. 18. stol., koncertoval zde Bedřich Smetana. V současné době prakticky úplně zdevastován.“ Dnes zámek i park dostávají postupně svoji původní podobu, zámek má novou střechu a průčelí novou fasádu.
V roce 2015 obdržely Vyklantice znak, jehož hlavní figura pochází z erbu Harrachů. V červeném štítě je zlatá koule postrkaná [to je heraldický výraz, nikoli můj výmysl] třemi stříbrnými pštrosími pery, přičemž dvě jsou do ústředního motivu zabodnuty shora a jedno zespodu. nahoře je stříbrná přirozená lilie a po stranách po jednom stříbrném šestilistém květu se zlatým středem na zlatém prohnutém stonku s třemi listy, vyrůstajícím z okraje štítu. Květy a lilie jsou vyjádřením zasvěcení dvou kaplí ve dvou místních částech Vyklantic. 

*  *  *

Po hromadném bouchnutí nafouknutých papírových pytlíků, připomínajícím nepovedenou salvu, se rozcházíme na trasy. Nejvce účastníků má šestikilometrová, na padesátku vyrazil jeden nadšenec a na stovku nikdo.

Přicházím na okraj Útěchovic pod Strážištěm, kde stojí hájovna, rodiště Jiřího Frejky (1904–1952), režiséra Národního divadla a Osvobozeného divadla. Odbočuji vpravo na lesní asfaltku, po které se mírným, ale trvalým stoupáním dostávám pod vrchol Strážiště ke kapli sv. Jana Křtitele, postavené v první polovině 19. století nad pramenem léčivé vody. Po zelené značce vedoucí zpočátku lesem a později po úzké asfaltce přicházím do Lukavce. Míjím kostel sv. Václava...

... a pokračuji kolem Pivovarského rybníka do parku, v němž se nachází Památník Antonína Sovy a zámek. Básník Antonín Sova se sice narodil v roce 1864 v nedalekém Pacově, ale už o dva roky později se rodina přestěhovala do Lukavce, kde Jan Sova získal místo prvního podučitele. Dětství a mládí Antonína Sovy tedy patří Lukavci, kde navštěvoval základní školu a kam se později vracel ze svých gymnaziálních studií v Pelhřimově, Táboře a Písku. V Lukavci také prožíval čas velkého smutku po smrti maminky Josefy i první milostná okouzlení, a tak není divu, že mnohé tehdejší prožitky mají své ozvuky v jeho verších.

Hříbek, šestiboký altán či spíše pavilon, byl v parku postaven někdy v poslední třetině 18. století. Sloužil pro potřeby panstva a v určitých obdobích i jako hospodářská budova. Traduje se, že tu Sovovi po příchodu do Lukavce nějaký čas bydleli, ale jak dlouho v něm pobývali a jestli vůbec, těžko dnes říct, protože se nedochovaly žádné písemné prameny. Od roku 1958 slouží Hříbek jako básníkův památník.
Na místě zámku stávala středověká tvrz, za jednotlivých pánů různě upravovaná a přestavovaná. Za 1. světové války prošel zámek výraznou secesní přestavbou podle projektu architekta a profesora na Uměleckoprůmyslové škole v Praze Ladislava Skřivánka, od roku 1936 vlastnila zámek a celé hospodářství rodina Prylů. V roce 1948 roce přišlo znárodnění a nemovitosti získala obec, byla zde zvláštní škola a od 60. let také oddací síň. 

Po revoluci se celý park, který má asi 11 hektarů, zámek a přiléhající statek opět vrátily Prylům. O odkup statku projevilo zájem Dřevozpracující družstvo Lukavec (DDL), protože ho už v předrevolučních dobách využívalo. Jiří Pryl si byl vědom, že by na provoz budov finančně nestačil, a tak se s podnikem domluvil na prodeji statku s podmínkou, že DDL zároveň odkoupí i zámek a park. Družstvu se podařilo sehnat dotaci, z níž se obnovil park a rybníky, ale finanční krize ho donutila omezit aktivity, které přímo nesouvisely s výrobou. Alespoň že má zámek novou střechu, což poskytuje čas k hledání finančních zdrojů. 
Před sebou mám cestu po dlouhé, nudné asfaltce do Křešína. Nevím, proč se mi vybavuje název knihy Samota Křešín, což je první část trilogie Karla Nového Železný kruh, o níž jsem nejevil zájem ani v hodinách literatury, ani později. Na budově obecního úřadu je umístěna pamětní deska zdejšího rodáka divizního generála legií Vladimíra Chalupy (1872–1937). V letech 1921–1927 byl vojenským atašé ve Vídni, od srpna 1927 přednostou 2. oddělení (zpravodajského) Hlavního štábu a v dubnu 1934 byl penzionován. Ke kostelu sv. Bartoloměje vede od vrchu Kalvárie křížová cesta, jejíž zastavení mají podobu božích muk se sotva patrným číslem. V horní části mají nové obrázky malované olejem na pozinkovaný plech.
Z Křešína klesám polní cestou k potoku, za nímž přichází prudký výstup po sjezdovce podél tři sta metrů dlouhého lyžařského vleku. Po silnici procházím okrajem obce Skočidolovice a odbočuji do Starého Smrdova. Zdejší obyvatelé se zjevně nestydí za jméno své obce, na rozdíl od Smrdova na Havlíčkobrodsku, který byl v roce 1964 přejmenován na Sázavku. Název přitom pochází ze staročeského slova smurdi, což znamená dělný lid v zemědělství. 

Kolem kaple Panny Marie, kterou si na návsi vystavěli místní obyvateké v roce 1897, pokračuji do mírného kopce, na němž již leží vytoužené Vyklantice, cíl pochodu. Mám za sebou necelých třicet kilometrů, téměř stále po asfaltu a ve velkém vedru. Jsem rád, když si po vyzvednutí diplomu mohu sednout na terasu a dát si vychlazený Birell.