pátek 30. června 2017

Toulky po horách 2017 (I)

Letos jsou na řadě Stolické vrchy, Veporské vrchy a Muránská planina. Veporské vrchy jsou západní částí a Stolické vrchy jižní částí Slovenského rudohoří, Muránská planina je (stejně jako Slovenský raj) součástí Spišsko-gemerského krasu.

Cestuji vlakem, konkrétně mezinárodním expresem Jaroslav Hašek do Bratislavy, kde po deseti minutách přestupuji na rychlík Gemeran, jenž mě přes Galantu, Levice, Zvolen, Lučenec a Fiľakovo přiváží do stanice Jesenské. Je 17 hodin a propadám panice. Přijeli jsme s dvacetiminutovým zpožděním a přípoj do Tisovce na nás nepočkal... Jdu se podívat do nádražní budovy a na tabuli s odjezdy čtu, že za necelou hodinu jede vlak do Rimavské Soboty, pak ještě jeden a až za čtyři hodiny do Tisovce. Co tady budu takovou dobu dělat? Jdu se zeptat výpravčího, jak to s těmi vlaky je a on říká, že přípoj na nás nečekal, protože za tři čtvrtě hodiny jede další. No jo, ale na tabuli je, že jenom do Rimavské Soboty, ale já potřebuji až do Tisovce. „Však on ide až do Tisovca,“ odpovídá s klidem Angličana, na tabuli je to zle napsané.“
Tak dobře, uklidněn odcházím do protějšího Retro baru na jedno pivko a těsně před 19. hodinou vystupuji na zastávce Tisovec mesto
Budova zastávky svědčí o tom, že jízdenky se zde neprodávají...
Najít penzion Kolnička není velký problém, neboť ve skutečnosti jde o panelák na hlavní Daxnerově ulici. Jeho poněkud svérázná výzdoba mě přinutila udělat pár snímků.
Malé rozčarování přineslo vybavení, respektive nevybavení kuchyňky, v níž je sice plynový sporák a lednička, ale žádné nádobí ani příbory. Ale protože dosud nade mnou žádný sabotér nevyzrál, mám svoji rychlovarnou konvici a hrníček. To mi na uvaření snídaně stačí a večeře mám zaplacené v restauraci. 
Tisovec je staré hornické městečko na horním toku řeky Rimavy, rozprostírající se na rozhraní Muránské planiny a Stolických vrchů v masivu Slovenského Rudohoří. První písemná zmínka o Tisovci je v listině uherského krále Karla Roberta z roku 1334. Město dostalo název podle tisů, které v okolí rostly. V hospodářské, rozvoji města byla určujícím činitelem těžba železné rudy, která dala vznik místnímu hutnictví a domácí výrobě železného nářadí. Později se tu začal těžit a zpracovávat vápenec. Dnes má Tisovec asi 4100 obyvatel.
Současný městský erb je z roku 1978, autorem výtvarného návrhu je Mgr. Klement Kéry. V horní polovině modrého děleného štítu je stříbrná korunovaná Panna Marie, v dolní polovině štítu je rameno v brnění, držící tři růže. Do 15. století si slovenská městečka dávala do svých pečetí a erbů nejčastěji erbové figury svých majitelů. Jinak tomu není ani v případě Tisovce. Současný znak vznikl z erbů tří nejvýznamnějších zdejších rodů z konce 16. století. Z erbu Žigmunda Forgáče pochází dlouhovlasá žena s korunkou na hlavě, ruka s třemi růžemi je z baronského erbu Pavla Ňáriho a rameno v brnění bylo převzato z erbu Kubínyiů.
Na náměstí Dr. V. Clemenise stojí klasicistní budova radnice z roku 1796, dnes sídlo městského úřadu,...
... severně od ní se nachází rodný dům Dr. Vladimíra Clementise (1902–1952), významného politika a publicisty. 
V roce 1924 vstoupil do KSČ, za druhé světové války vystupoval v československém vysílání BBC pod pseudonymem Peter Hron. V poúnorové vládě Klementa Gottwalda nahradil Jana Masaryka na postu ministra zahraničí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění z buržoazního nacionalismu a z pokusu o protistátní spiknutí zatčen, o rok později v procesu s Rudolfem Slánským odsouzen na smrt a 3. prosince 1952 popraven. O celém případu napsal úžasnou knihu Doznání Arthur London (1915–1986), jediný který byl „pouze“ odsouzen k doživotnímu vězení (a po uvolnění politických poměrů v roce 1956 zproštěn viny). Clementis byl v roce 1963 rehabilitován.
Jižně od radnice stojí klasicistní evangelický kostel z let 18251832,...
... jehož interiér rozhodně stojí za zhlédnutí:
Na prostranství před kostelem...
... je památník Vlada Clementise...
... a v Daxnerově ulici rodný dům Štefana Marko Daxnera.
V 19. století byl Tisovec významným místem slovenského kulturně-společenského a národního života. Vzdělanost a kultura se tu pěstovala díky osobnostem jako byli Pavol Jozeffy, Štefan Marko Daxner, Dr. Samuel Daxner a August Horislav Škultéty.
Dr. Pavol Jozeffy (1775–1848) byl od roku 1820 farářem v Tisovci a od roku 1823 biskupem Potisí. V Tisovci dal postavit nový kostel a školu, učil lid ovocnářství, zúrodňování půdy a zaváděl pěstování nových odrůd plodin, propagoval všestranné vzdělávání a podněcoval zakládání nedělních škol pro dospělé. Vystoupil proti maďarizačním snahám a v roce 1842 byl vedoucím deputace k panovnickému dvoru ve Vídni, která poprvé ve slovenských dějinách předložila národní požadavky s prosbou o jejich záštitu.
Pamětní deska v evangelickém kostele
Štefan Marko Daxner (1822–1892) byl jednou z hlavních postav závěrečné fáze obrozeneckého hnutí v 19. století. Už v roce 1847 zkoncipoval požadavky národních, kulturních, politických i sociálních svobod a o rok později byl odsouzen k smrti. Byl autorem Memoranda slovenského národu z roku 1861, organizátorem Prvého slovenského gymnázia v Revúci a stál u zrodu Matice slovenské. Působil ve významných funkcích na různých místech Uherska a na sklonku života se vrátil do Tisovce.
Dr. Samo Daxner (1856–1949), synovec Štefana Daxnera, byl kulturním pracovníkem, publicistou a politikem. Byl advokátem a obhájcem, prohlásil, že bude zdarma zastupovat každého, kdo se na něj obrátí a také to dodržoval. V roce 1894 obhajoval i sedmnáct obecních zastupitelů Tisovce stíhaných úřady za hájení práv slovenštiny. V letech 1919–1922 byl gemersko-malohontským županem.
August Horislav Škultéty (18191892) studoval teologii na evangelickém lyceu vv Bratislavě a v letech 1841–1848 byl kaplanem u superintendanta Pavla Jozeffyho v Tisovci. Významný je jeho podíl na rozvoji slovenského školství a pedagogiky. Stal se členem přípravného výboru pro založení Prvého slovenského gymnázia v Revúci, které dne 16. září 1862 otevřel. Působil v něm jako profesor náboženství, slovenského jazyka a dějepisu až do jeho násilného zrušeni v roku 1874. Nějaký čas potom žil u Štefana Marko Daxnera v Tisovci. Patřil k nejprogresívněji smýšlejícím štúrovcům a představitelům slovenského emancipačního hnutí 19. století, kteří horlili za sociální a kulturní povznesení slovenského národa. Pro svůj zápas o rozvoj národního života Slováků byl v revolučních letech 1848–1849 zatčen a vyšetřován. Svojí původní tvorbou se významně zasloužil o rozvoj slovenské literatury, zvláště té pro děti a mládež. 
Následující článek Toulky po horách 2017 (II)

Žádné komentáře:

Okomentovat