sobota 3. června 2017

Sraz spolužáků v Kutné Hoře

Pětačtyřicet let od maturity – je to vůbec pravda? Vždyť spousta vzpomínek je tak čerstvá...

Do města svých studentských let přijíždím o pár hodin dříve, než je plánované setkání se spolužáky. Nevzhledná chodba spojující po desítky let první a druhé nástupiště ve stanici Kutná Hora-hlavní nádraží se průběhu letošního května proměnila takřka v galerii umění. Velkoplošné malby na stěnách podchodu zobrazují na jedné straně kutnohorské dominanty...
... a na straně druhé významné kutnohorské osobnosti.
Realizovala je poděbradská firma Colorspace-Lukáš Kladívko, která se profesionálně zabývá street artem. Prvotní impuls vyšel od starosty Kutné Hory Martina Starého, témata dodali firmě pracovníci radnice, ale konkrétní podklady si vyhledali sami realizátoři výmalby. Celá plocha podchodu je opatřena silikonovým antisprejovým nástřikem, který se velice osvědčil, neboť záhy po dokončení výmalby už nějaký vandal pocítil potřebu zanechat v podchodu svoji stopu.
Z hlavního nádraží jdu záměrně pěšky, neboť mám v úmyslu odlovit cestou pár kešek. Koukám na zbytky zlikvidovaného nadjezdu do Malína a kolem „tabačky“ a sedlecké katedrály mířím k Vrchlici. Také tady jsou graffiti, ovšem poněkud jiné úrovně...
Po cestičce mezi říčkou a kolejemi přicházím k nádraží Kutná Hora-město a veden touhou ulovit jednu multinku obcházím kolem dokola Jungmannovo náměstí. Za starých časů jsme sem občas zašli na pivo do hospody U slunce (nyní je to penzion a hostinec U Slunce), dnes je náměstí krásně upravené a téměř všechny domy mají novou fasádu.
Ještě mi nějaký čas do setkání zbývá, a tak se vydávám pro další kešku, která mě přivádí na místo, o jehož historii jsem neměl ani tušení. Je to budova, která jako jediná zbyla ze slavné čokoládovny Lidka. Dnes je zde badatelna oblastního archívu. 
Snad žádný jiný z potravinářských výrobků se nehlásil ke Kutné Hoře tak jako čokoláda Lidka, vyráběná firmou Koukol-Michera za první republiky. Její logo nesl kutnohorský městský znak, korunovaný vladislavským dvojitým W. Svou exkluzivní kvalitou tak výrobky čokoládovny Lidka propagovaly místo svého původu nejen doma a v Evropě, ale i v dalekém zámoří. 
17. června 1918 získal Zdeněk Koukol stavební povolení, aby v Jatecké, dnes Benešově ulici postavil továrnu „na zužitkování ovoce“. Své celoživotní dílo. V roce 1920 do firmy vstoupil čáslavský podnikatel Eduard Michera, který se zabýval výkupem a zpracováním ovoce a jako Koukolův partner se věnoval ekonomickému chodu firmy. Výroba v té době jela naplno. Obchodní značka Lidka s typickým počátečním L označuje skvělé pochoutky a jde do světa. Tehdy už se vyrábí čokoláda, kakao a další dobroty. Nejvyhlášenější specialitou byla pomerančová kůra obalená v čokoládě. Bohatý sortiment výroby ukazuje na podnikatelskou vynalézavost Zdeňka Koukola.
Pan továrník měl také široké kontakty na české bratry (sám k církvi patřil) v USA, Velké Británii či Skandinávii a tyto kontakty mu pomohly vybudovat širokou síť odběratelů nejen v Evropě. Ovšem i v období Protektorátu Čechy a Morava kupodivu došlo k dalšímu rozšíření továrny, byly postaveny drobnější provozní budovy a vlastní benzínová čerpací stanice. V roce 1941 podnik přešel na náhradní výrobu: v nové sušírně se sušily brambory a pro armádu se vyráběla čokoláda jménem Maratón.
Znárodnění se nevyhnulo ani továrně Koukol & Michera a pan Zdeněk Koukol, působící v továrně jako národní správce, byl vývojem situace nucen emigrovat do Kanady. Šťastný tam podle všeho nebyl, vazba na domov byla příliš silná. Po pěti letech tam v roce 1953 zemřel.
Čokoládovna Lidka byla v Kutné Hoře zrušena roku 1958, čokoládu Lidka poté vyráběl závod Diana v Děčíně.
*  *  *
Průběh setkání se spolužáky popisovat nebudu, byl standardní  pivo, jídlo, pivo, vzpomínky a jiné řeči (jenom, proboha, ne o nemocech), pivo, společné foto, pivo. Ale všeho s mírou, už jsme asi dostali rozum...

Žádné komentáře:

Okomentovat