Pochod s tímto na první pohled prapodivným názvem uspořádal KČT, odbor Benešov u Prahy jako vzpomínku na stejnojmenou akci v Nussdorfu na předměstí Vídně, které se po mnoho let s oblibou účastnili čeští turisté a přezdívali ji „Za nejkrásnější rakouskou medailí“.
Start je na železniční zastávce ČD Praha-Hlubočepy, odkud vycházíme po perfektním vlastním značení provedeném zeleným sprejem v podobě písmena W, či šipkou nebo alespoň čárou, které jsou někdy doplněné oranžovými fáborky. Značení je docela nahusto, vzorem byl zjevně vzpomínaný pochod ve Vídeňském lese.
V Klukovicích, nedaleko hospody U Černého kohouta (která bohužel otevírá až v jedenáct hodin), je první kontrola. Trasy se tu dělí, naše devatenáctikilometrová vede po opuštění Klukovic polními a lesními pěšinami, schází do blízkosti železniční stanice Praha-Holyně a pak stoupá do lesa. Poté přicházíme na velkou louku, kde se držíme u jejího levého okraje, procházíme cestou mezi křovisky a na další louce se naopak držíme u jejího pravého okraje. Pokračujeme podél oplocené pastviny a klesáme mezi výběhy pro koně na okraj Řeporyj. Podcházíme železniční trať a hned za ní přicházíme Mládkovou ulicí na zelenou turistickou značku. Jsme na počátku Dalejského údolí, zastavujeme se u Placaté skály.
Naproti informační tabuli naučné stezky je druhá kontrola. V další cestě už pokračuji sám, neboť se chci věnovat hledání několika kešek, což mé společníky nezajímá. Míjím Klukovický viadukt, kde se zprava připojuje devítikilometrová trasa. Zpočátku jde o souběh zelené a žluté značky, to už jsem v Prokopském údolí, žlutá pak odbočuje doleva na Butovice.
Pro zpestření opouštím nakrátko zelenou značku a procházím tunelem nahrubo vyraženým ve skále...
... a také absolvuji odbočku k Jezírku, kde už jsem sice byl několikrát, ale je zde hezky.
Přicházím na dohled Severozápadního viaduktu Pražského Semmeringu a po krátkém občerstvení U Prokopa stoupám po cyklotrase A122 prudce do kopce a pak pohodovou cestou po rovině až na hradiště Děvín. Krátce se pokochám takřka polovinou kruhového výhledu na Prahu...
... a pak směřuji řídkým porostem keřů a mladou alejí k modré vodárenské věži.
Kolem areálu škol pro sluchově postižené klesám dolů ke Kutvirtově ulici a doprava ke sportovní hale Motorlet, kde je do 15. hod. cíl pochodu. Je krátce po 14. hodině, po vyřízení formalit se již nezdržuji a odcházím k metru. Žádnou toulku Prahou v tomto vedru neplánuji a vystupuji na Smíchovském nádraží.
Do odjezdu vlaku mi zbývá zhruba hodina času, kterou trávím v sympatické restauraci U Peronu, kterou jsem už jednou navštívil.
Objednávám si jídlo nazvané Smíchovský čert... Že bude pálit jako čert, předpokládám, ale že to bude porce takřka nad mé síly, jsem nečekal...
V Klukovicích, nedaleko hospody U Černého kohouta (která bohužel otevírá až v jedenáct hodin), je první kontrola. Trasy se tu dělí, naše devatenáctikilometrová vede po opuštění Klukovic polními a lesními pěšinami, schází do blízkosti železniční stanice Praha-Holyně a pak stoupá do lesa. Poté přicházíme na velkou louku, kde se držíme u jejího levého okraje, procházíme cestou mezi křovisky a na další louce se naopak držíme u jejího pravého okraje. Pokračujeme podél oplocené pastviny a klesáme mezi výběhy pro koně na okraj Řeporyj. Podcházíme železniční trať a hned za ní přicházíme Mládkovou ulicí na zelenou turistickou značku. Jsme na počátku Dalejského údolí, zastavujeme se u Placaté skály.
Naproti informační tabuli naučné stezky je druhá kontrola. V další cestě už pokračuji sám, neboť se chci věnovat hledání několika kešek, což mé společníky nezajímá. Míjím Klukovický viadukt, kde se zprava připojuje devítikilometrová trasa. Zpočátku jde o souběh zelené a žluté značky, to už jsem v Prokopském údolí, žlutá pak odbočuje doleva na Butovice.
Objednávám si jídlo nazvané Smíchovský čert... Že bude pálit jako čert, předpokládám, ale že to bude porce takřka nad mé síly, jsem nečekal...
Žádné komentáře:
Okomentovat