Dálkového pochodu pořádaného turisty z bedřichovského odboru KČT se účastníme již po několikáté, a tak si nabízenou trasu trochu upravujeme podle našich zájmů
Po červené značce šlapeme z Jihlavy (města) podél Jihlavy (řeky) do Helenína. Na zábradlí u lávky pro pěší nás upoutal poutač. Ostatně to se od něj očekává:
Löwovi byli jednou z nejslavnějších podnikatelských rodin nejen v historii Jihlavy, ale v celé Rakousko-uherské monarchii. Vlastnili velké textilní továrny, zavedli jednu z prvních podnikových pojišťoven i koněspřežku. jejich jménem jsou spojeny počátky místního školství, stejně jako štědrá podpora dobročinnosti a spolkového života v Jihlavě.
S podnikáním začal Adolf Löw (1824–1883), syn židovského řezníka z Uherského Ostrohu. Vyučil se tkalcem, krátce pracoval v továrně v Bučovicích a pak s nepatrným kapitálem začal s manželkou v brněnských Zábrdovicích s výrobou sukna. Nejprve v místnosti se dvěma stavy, ale vlastní pílí a přičinlivostí se jeho podnikání stále rozrůstalo. V roce 1853 už pro něj pracovalo na sto tkalcovských stavů. Jeho švagr Friedrich Schmal se stal firemním společníkem a v roce 1858 s pomocí úvěru vystavěli v Brně na Cejlu továrnu, která zanedlouho patřila k největším textilním podnikům. V roce 1860 zakoupili továrnu v údolí řeky Jihlavy a o deset let později druhou v sousedním Malém Beranově.
Tovární budovu pro soukennou výrobu nechal vybudovat v 50. letech 19. století na místě někdejšího Goskova mlýna jihlavský židovský obchodník s vlnou V. J. Morawitz. Stála zde bez jakéhokoliv zázemí pro své zaměstnance, a tak noví majitelé nechali postavit prvních osm domů pro úředníky a mistry, čímž položili základ nové osady. Postupně přibyla dělnická kolonie a noclehárny pro svobodné zaměstnance, kolonii se začalo říkat Helenthal, česky Helenov. Továrna se postupem času osmkrát zvětšila, část jejího areálu tvořily čtyřpatrové budovy. Kolem roku 1890 měl Helenov již 67 budov, z nichž 21 bylo továrních a čtyři hospodářské, žilo zde na 450 obyvatel. V továrně bylo zaměstnáno 32 úředníků, 12 mistrů a více než 1400 dělníků. Provozovny tvořily přádelna mykané příze, tkalcovna sukna a vlněného zboží, barvírna, úpravna, provoz na umělou vlnu a tiskárna na potisk sukna. K hlavním odbytištím patřily země habsburské říše, ale vyváželo se i do Itálie, Orientu, Jižní i Severní Ameriky a do Austrálie.
Adolfův syn Karl Anton (1849–1930) po získání středního textilně-technického vzdělání odjel do Anglie, kde se nechal zaměstnat jako dělník v textilních továrnách a poznával tak zblízka způsob výroby u konkurence. Po dvou letech se vrátil a svoje poznatky začal uplatňovat v Helenově, kde byly nové stroje na výrobu takzvaného anglického zboží. Provoz firmy Adolf Löw und Sohn úspěšně řídil od 80. let 19. století do roku 1930. Produkce jeho podniku tvořila svého času třetinu objemu dodávek pro státní správu rakouské monarchie! Výrobky jeho továren obdržely četná ocenění, jako bronzovou medaili z mezinárodní výstavy v Londýně, stříbrnou z Paříže či zlatou z roku 1885 z Antverp.
Podnik Löwových byl moderní a progresivní nejen pokud se týká výroby, ale i v sociálních ohledech. Vedle rozvoje po výrobní a obchodní stránce a vedle budování obytné kolonie jako továrního zázemí, věnovalo vedení firmy také péči o sociální a zdravotní zajištění dělníků. Už v roce 1880 zařídilo pojištění proti úrazům a zřídilo dělnickou nemocenskou pokladnu, v té době něco zcela výjimečného.
Na počátku první světové války nechal Karel Löw postavit na svahu na kraji lesa Mariánskou kapličku, jejíž slavnostní vysvěcení 28. května 1916 bylo slavnou událostí.
Záhy po ukončení první světové války, tedy v období výrobní konjunktury Löwových textilních továren, bylo v Heleníně vybudováno hlavní sídlo Karla Löwa a jeho rodiny. V roce 1919, jak dodnes připomíná vročení ve štítu stavby, bylo k továrnímu areálu připojeno romanticky neogotické vilové křídlo s rytířským sálem a dalšími pokoji. Součástí rezidence byl i rozlehlý kinosál, bohatá obrazárna, rozsáhlá knihovna a kuželkářská dráha.
Přilehlá zahrada s vysázenými vzácnými dřevinami působila dojmem anglického parku, byl zde také skleník s palmami a orchidejemi. Fontánu zdobilo sousoší dívky držící za rohy berana, jako symbol vlnařství.
Za zásluhy o rozvoj v hospodářské oblasti byl Karel Löw v roce 1888 vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy a o čtyři roky později Řádem Františka Josefa (podobně jako před lety jeho otec). Za zásluhy o rozvoj Jihlavy byl v roce 1917 vyznamenán čestným občanstvím a u příležitosti svých 80. narozenin se stal i prvním čestným občanem Helenína. Zemřel 19. dubna 1930 a je pohřben na jihlavském ústředním hřbitově.
Po smrti Karla Löwa se provoz z úsporných důvodů soustředil do Malého Beranova a v Heleníně byla výroba zastavena. Částečné oživení přinesla až válečná produkce v letech druhé světové války, která se soustředila na armádní dodávky, stejně jako tomu bylo ve válce předchozí.
Konec války znamenal ukončení samostatné činnosti dříve silné a respektované firmy. Ještě v květnu 1945 byla v podniku ustanovena národní správa a brzy nato byla firma na základě Benešových dekretů znárodněna. Poté byl závod začleněn do Moravskoslezských vlnařských podniků, n. p. Brno (později Mosilana). V roce 1949 byl zřízen samostatný n. p. Jilana vlnařské závody se sídlem v Malém Beranově a nepoužívaný areál v Heleníně byl předán Pletařským závodům Modeta v Jihlavě za účelem zřízení učňovské pletařské školy s internátem. V roce 1954 se z ní stala střední průmyslová škola textilní, jejíž dnešní název je Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava-Helenín.
V Löwově sídle se za druhé světové války usadila pravnučka Karla Löwa Eugenie, jež se vdala za majora Luftwaffe Hartmanna Grassera, letecké eso se 103 sestřely. Koncem války Eugenie se svými dvěma syny z Helenína odcestovala, zatímco její manžel odjel až v jarních měsících roku 1945, přičemž z vily odvezl mnoho cenného vybavení. Alma, devětašedesátiletá vdova po Karlu Löwovi, byla zařazena do pěšího transportu přes Stonařov do Rakouska, který nepřežila.
Ještě v květnu 1945 byl v Heleníně zřízen internační tábor, v němž byli shromažďováni jihlavští Němci před jejich odsunem. Tísnilo se jich zde více než čtyři a půl tisíce. V Löwově vile byl zřízen tzv. Dělnický dům, kde se v zimě 1946 konaly taneční zábavy. Nábytek, gobelíny, lustry a porcelán, to vše zmizelo neznámo kam...
... jdeme po zelené značce do Heroltic. Říkáme si, že nás čeká nudná cesta po silnici, ale přichází překvapení! V dálce vpravo na poli pozorujeme přibližující se vzdušný vír! Nejde však k nám, ale obchází nás v uctivé vzdálenosti...
Znovu míjíme letiště Jihlava-Henčov, tentokrát z druhé strany, a co chvíli pozorujeme startující i přistávající letadla. Letiště provozované Aeroklubem Jihlava je základnou pro motorové a bezmotorové létání neboli plachtění a parašutismus, pracuje tu i modelářský klub a klub ultralehkého létání.
Pokračujeme stále po silnici, míjíme průmyslovou zónu a přicházíme do Hruškových Dvorů, kdysi samostatné obce (její německý název byl Birnbaumhof), dnes městské části Jihlavy.
S podnikáním začal Adolf Löw (1824–1883), syn židovského řezníka z Uherského Ostrohu. Vyučil se tkalcem, krátce pracoval v továrně v Bučovicích a pak s nepatrným kapitálem začal s manželkou v brněnských Zábrdovicích s výrobou sukna. Nejprve v místnosti se dvěma stavy, ale vlastní pílí a přičinlivostí se jeho podnikání stále rozrůstalo. V roce 1853 už pro něj pracovalo na sto tkalcovských stavů. Jeho švagr Friedrich Schmal se stal firemním společníkem a v roce 1858 s pomocí úvěru vystavěli v Brně na Cejlu továrnu, která zanedlouho patřila k největším textilním podnikům. V roce 1860 zakoupili továrnu v údolí řeky Jihlavy a o deset let později druhou v sousedním Malém Beranově.
Tovární budovu pro soukennou výrobu nechal vybudovat v 50. letech 19. století na místě někdejšího Goskova mlýna jihlavský židovský obchodník s vlnou V. J. Morawitz. Stála zde bez jakéhokoliv zázemí pro své zaměstnance, a tak noví majitelé nechali postavit prvních osm domů pro úředníky a mistry, čímž položili základ nové osady. Postupně přibyla dělnická kolonie a noclehárny pro svobodné zaměstnance, kolonii se začalo říkat Helenthal, česky Helenov. Továrna se postupem času osmkrát zvětšila, část jejího areálu tvořily čtyřpatrové budovy. Kolem roku 1890 měl Helenov již 67 budov, z nichž 21 bylo továrních a čtyři hospodářské, žilo zde na 450 obyvatel. V továrně bylo zaměstnáno 32 úředníků, 12 mistrů a více než 1400 dělníků. Provozovny tvořily přádelna mykané příze, tkalcovna sukna a vlněného zboží, barvírna, úpravna, provoz na umělou vlnu a tiskárna na potisk sukna. K hlavním odbytištím patřily země habsburské říše, ale vyváželo se i do Itálie, Orientu, Jižní i Severní Ameriky a do Austrálie.
Adolfův syn Karl Anton (1849–1930) po získání středního textilně-technického vzdělání odjel do Anglie, kde se nechal zaměstnat jako dělník v textilních továrnách a poznával tak zblízka způsob výroby u konkurence. Po dvou letech se vrátil a svoje poznatky začal uplatňovat v Helenově, kde byly nové stroje na výrobu takzvaného anglického zboží. Provoz firmy Adolf Löw und Sohn úspěšně řídil od 80. let 19. století do roku 1930. Produkce jeho podniku tvořila svého času třetinu objemu dodávek pro státní správu rakouské monarchie! Výrobky jeho továren obdržely četná ocenění, jako bronzovou medaili z mezinárodní výstavy v Londýně, stříbrnou z Paříže či zlatou z roku 1885 z Antverp. Podnik Löwových byl moderní a progresivní nejen pokud se týká výroby, ale i v sociálních ohledech. Vedle rozvoje po výrobní a obchodní stránce a vedle budování obytné kolonie jako továrního zázemí, věnovalo vedení firmy také péči o sociální a zdravotní zajištění dělníků. Už v roce 1880 zařídilo pojištění proti úrazům a zřídilo dělnickou nemocenskou pokladnu, v té době něco zcela výjimečného.
Na počátku první světové války nechal Karel Löw postavit na svahu na kraji lesa Mariánskou kapličku, jejíž slavnostní vysvěcení 28. května 1916 bylo slavnou událostí.
Po smrti Karla Löwa se provoz z úsporných důvodů soustředil do Malého Beranova a v Heleníně byla výroba zastavena. Částečné oživení přinesla až válečná produkce v letech druhé světové války, která se soustředila na armádní dodávky, stejně jako tomu bylo ve válce předchozí.
Konec války znamenal ukončení samostatné činnosti dříve silné a respektované firmy. Ještě v květnu 1945 byla v podniku ustanovena národní správa a brzy nato byla firma na základě Benešových dekretů znárodněna. Poté byl závod začleněn do Moravskoslezských vlnařských podniků, n. p. Brno (později Mosilana). V roce 1949 byl zřízen samostatný n. p. Jilana vlnařské závody se sídlem v Malém Beranově a nepoužívaný areál v Heleníně byl předán Pletařským závodům Modeta v Jihlavě za účelem zřízení učňovské pletařské školy s internátem. V roce 1954 se z ní stala střední průmyslová škola textilní, jejíž dnešní název je Střední uměleckoprůmyslová škola Jihlava-Helenín.
V Löwově sídle se za druhé světové války usadila pravnučka Karla Löwa Eugenie, jež se vdala za majora Luftwaffe Hartmanna Grassera, letecké eso se 103 sestřely. Koncem války Eugenie se svými dvěma syny z Helenína odcestovala, zatímco její manžel odjel až v jarních měsících roku 1945, přičemž z vily odvezl mnoho cenného vybavení. Alma, devětašedesátiletá vdova po Karlu Löwovi, byla zařazena do pěšího transportu přes Stonařov do Rakouska, který nepřežila.
Ještě v květnu 1945 byl v Heleníně zřízen internační tábor, v němž byli shromažďováni jihlavští Němci před jejich odsunem. Tísnilo se jich zde více než čtyři a půl tisíce. V Löwově vile byl zřízen tzv. Dělnický dům, kde se v zimě 1946 konaly taneční zábavy. Nábytek, gobelíny, lustry a porcelán, to vše zmizelo neznámo kam...
* * *
Vracíme se přes lávku a pokračujeme po modré značce přes Henčov kolem jihlavského letiště do Špitálského lesa. Od rozcestníku u rybníka U stěny, který leží v těsné blízkosti dálnice,...  |
| Bylo-li by libo rohlíček, stačí se sehnout... |
Žádné komentáře:
Okomentovat