Okruh z Oldřichovského sedla na východ

(předchozí článek Na sever Frýdlantského výběžku)
Túra severními svahy Jizerských hor

Auto necháváme na malém parkovišti v Oldřichovském sedle (481 m) oddělujícím Hejnický a Oldřichovský hřeben. Prochází jím silnice vybudovaná v roce 1861, která spojuje Liberec, respektive Mníšek s Raspenavou. A také tu začíná Viničná cesta, která patří k nejkrásnějším v Jizerských horách. Je dlouhá přes osm kilometrů, klikatí se po poměrně strmém úbočí, drží se pěkně vrstevnic těsně pod 500 metry a končí ve Ferdinandově. S její stavbou se začalo v roce 1914, ale dokončena byla až roku 1944 při budování vojenských betonových bunkrů. Linie hraničních betonových pevnůstek cestu několikrát přetíná. Viničná tvoří severní okraj přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a jsou to právě bučiny a smíšené lesy rozprostírající se na strmých a balvanitých severních svazích Jizerek, které celé cestě propůjčují v každém ročním období neopakovatelný charakter. Cesta byla pojmenována po úžlabině nazvané původně německy Weinkellerstrasse, v níž se po celý rok držela relativně stálá teplota vzduchu jako ve vinném sklepě.

Brzy se nám naskýtá příležitost prověřit schopnosti GPSky, chytrého telefonu – a také naše. V blízkosti cesty se mají nacházet dva z mnoha desítek pomníčků roztroušených po celých Jizerských horách. Vlevo pod cestou hledáme Effenbergerův kříž, o kus dál vpravo nad cestou zase Patzeltův kříž. V obou případech to není nic je jednoduchého, oba naše „navigační přístroje“ nás posílají sem a tam – a každý jinam! Nakonec se nám při troše trpělivosti daří oba křížky nalézt, ale v prudkém svahu plném balvanů a spadaného listí jsme si docela užili...

Effenbergerův železný křížek připomíná sedmdesátiletého dřevorubce, kterého na tomto místě 8. dubna 1895 zabil padající buk. Druhý křížek stojí na místě, kde 7. prosince 1932 zemřel dřevorubec Adolf Patzelt z Oldřichova ve věku 55 let. 

Viničná cesta má příjemný zpevněný povrch a je značena jako nenáročná cyklotrasa. V lesích nad ní jsou rozházené žulové skály sloužící jako horolezecký terén. Horolezectví je tu povoleno pouze členům Českého horolezeckého svazu. Je třeba respektovat ochranný režim Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, ale byl by hřích jít kolem a nevyužít upravené odbočky a nepodívat se ke Zvonu, nejznámější a nejzajímavější z místních skal. Stoupáme prudkým svahem kolem jednoho z bunkrů:

Skála Zvon láká svou krásou a obtížností horolezce (a nejen je) v každém ročním období:

Poprvé na jejím vrcholu stanuli lidé 26. června 1921, prvovýstupci Rudolf Kauschka (1883–1960, horolezec, turista, spisovatel a publicista), Franz Haupt, Rudolf Tham a Emil Löppen. Do vrcholu je zasazen cepín se štítem s jejich monogramy: 

Stejnou cestou se vracíme dolů a zanedlouho přicházíme k dalšímu pomníčku:

Pamětní deska zasazená do skály na straně odvrácené od cesty připomíná vysloužilého hajného Franze Hausmanna z hájovny na Oldřichovském sedle, který se na tomto místě 16. září 1964 ve věku 79 let oběsil na stromě. Poslední měsíce trpěl prudkými bolestmi hlavy. Jeho tělo bylo nalezeno až po dvou dnech. František Hausmann se zasloužil o obnovu mnoha pomníčků v Jizerských horách. 

Asi o půl druhého kilometru dál po cestě je další křížek zvaný Svobodova smrt:

Nápis a kříž zasazený do skály připomíná sedmatřicetiletého lesníka Josefa Svobodu, kterého zde 24. července 1965 srazil a zabil motocyklista jedoucí v zákazu vjezdu. 

Opouštíme Viničnou cestu a odbočujeme vlevo. Po neznačené lesní cestě míříme k severu, ale i z této cesty si ještě děláme krátkou odbočku na vrch Mlaka (450 m). Křížek zvaný Kursk se nám najít nepodařilo, a tak se vracíme na neznačenou cestu a pomocí GPSky se bez problémů dostáváme na modře značenou Starou poutní cestu, v písemných pramenech poprvé zmíněnou v 16. století. Chceme se podívat k Jelenímu skoku a jsme překvapeni, když přicházíme ke značené odbočce, která v mapě není zanesená!
Jelení skok byl součástí slavné Clam-Gallasovy obory, která vznikla za správy Eduarda hraběte Clam-Gallase v letech 1848–1952. Měla rozlohu 5560 hektarů a tvořilo ji asi 11 tisíc kamenných sloupků, 53 velkých bran a 51 vrátek. Součástí byly i čtyři jelení skoky, které sloužily k tomu, aby zvěř mohla volně vcházet do obory, ale nedostala se ven. 

Vracíme se na modrou značku, která nás povede až do Oldřichovského sedla. Netrvá dlouho a zastavujeme se u Kamene republiky. Masarykstein, jak byl místními v době svého vzniku pojmenován, byl v roce 1928 odhalen jako připomínka 10 let trvání Československa. Jak přesně původní kámen vypadal, bohužel nevíme, neboť o jeho vzniku a podobě nehovoří žádné doposud zkoumané prameny. Podle tvaru lůžek v kameni byl snad v jeho horní části malý státní znak a v dolní letopočty 1918 a 1928. Vzhledem k tomu, že se na kameni nedochovaly žádné stopy po upevnění, jednalo se nejspíš o malované plechové tabulky uchycené kytem. O tom, jak dlouho pomník zdobily, můžeme jen spekulovat, je ale pravděpodobné, že zmizely nejpozději na podzim roku 1938. Po skončení druhé světové války již chybějící symboly nikým navráceny nebyly. V mapách, na turistických ukazatelích i v literatuře se však objevilo nové pojmenování Kámen osvobození. K navrácení státního znaku a letopočtů i k zavedení nového názvu Kámen republiky, který lépe vystihuje jeho smysl, došlo u příležitosti státního svátku 28. října 2013, kdy uplynulo 95 let od vzniku Československa. Obnovu iniciovalo občanské sdružení Frýdlantsko za podpory Lesní správy Frýdlant Lesů ČR, s. p., a města Raspenavy. Nově doplněné symboly jsou vyrobeny z pryskyřice patinované do kovového odstínu, jejich autorem je Jan Strnad z Jablonce nad Nisou.

Za Kamenem republiky odbočujeme z cesty doprava na neznačenou lesní cestu a s pomocí GPSky se asi po třech stech metrech dostáváme k zajímavému skalnímu útvaru zvanému Kukaň. Vzhled Kukaně je pozoruhodný, nikoli však nevysvětlitelný. Jedná se o mohutnou skalní mísu s odtokovou stružkou, která vznikla, stejně jako mnoho jiných, na temeni balvanu dlouhodobým působením vody, mrazu a větru. Před mnoha staletími či snad tisíciletími se skalní blok zřítil a kamenná mísa je dnes na jeho boku. 

Vracíme se na cestu a za mírného, ale stálého stoupání pokračujeme k Emauzskému obrázku, který je jedním ze zastavení na Staré poutní cestě do Hejnic. Obrázek odkazuje na evangelijní příběh setkání Krista s učedníky. Stáří kamenných božích muk lze odhadnout na přelom 19. a 20. století. Možné však je, že zde boží muka, nebo jen kříž, stávala již dříve. 

Časy, kdy poutník před obrázkem s nápisem „Emausbild“ poklekal, vystřídal po výměně obyvatelstva po druhé světové válce neospravedlnitelný vandalismus. Jak vzpomínají Miloslav Nevrlý i Ernst Elstner, byl Emauzský obrázek poprvé stržen v první polovině 60. let minulého století. O jeho znovupostavení se postarali za pomoci koně Bubiho již zmíněný hajný Franz Hausmann s manželkou Liesl. Při dalším vandalském útoku, který přišel o řadu let později, se sloupek Emauzského obrázku rozlomil. Značně poškozený byl slepen a znovu vztyčen. V roce 1997 byla Eduardem Švajdou obnovena tabulka s názvem a o deset let později nechal spolek Patron na kámen připevnit nově namalovaný obrázek od Pavla Koňaříka. 

V roce 2017 prošla boží muka díky státnímu podniku Lesy České republiky – Lesní správě Frýdlant důkladnou obnovou, kterou realizoval spolek Frýdlantsko. Boží muka byla kompletně rozebrána a převezena k restaurování, slavnostní odhalení a vysvěcení se konalo v sobotu 30. září 2017. 

Od Emauzského obrázku pokračujeme krásnou širokou cestou do kopce a ani nám nevadí, že nikde nevidíme modrou značku. Vycházíme u Viničné plotny, takže jsme si asi devět set metrů zašli... Již známou cestou po modré se vracíme do Oldřichovského sedla a jdeme do hospůdky U Kozy na kafíčko.

Následující článek TP Loupežnickou pěšinou