Ralskou pahorkatinou

Cestou do Frýdlantského výběžku, kde jsme si naplánovali týden pěší turistiky, se zastavujeme v Hamru na Jezeře, abychom se trochu porozhlédli po bývalém vojenském prostoru Ralsko

Jeho oficiální název byl Vojenský výcvikový prostor Mimoň a rozkládal se na ploše 250 km2. Oblast byla vojenským cvičištěm již za Rakousko-Uherska, později výcvikovým prostorem československé armády, Wehrmachtu (vzhledem k otevřenému písčitému terénu tu cvičily také jednotky nacistického Africacorpsu) a nakonec až do roku 1990 sovětských okupačních vojsk. Oblast byla protkána sítí asfaltových cest a tankodromů, mnoho zdejších vesnic bylo srovnáno se zemí. Bylo zde jedno letiště (Hradčany), dvě tankové střelnice (Židlov a Bělá), množství bojových a výcvikových útvarů a muniční sklady. Oblast celého VVP spadá nyní pod obec Ralsko (cca 1700 obyvatel), sídlem starosty jsou však Kuřivody, obyvatelé žijí v obci Hradčany a v okolí Mimoně (Hvězdov, Ploužnice). Přirozeným centrem oblasti je však město Mimoň. 

Auto necháváme na parkovišti v Hamru na Jezeře a vydáváme se po zelené značce podél Hamerského jezera. U rozcestníku přecházíme na červenou značku, z níž na úpatí vrchu Děvín (426 m) odbočujeme ke zřícenině stejnojmenného hradu. Kuželovitý kopec vystupuje více než sto metrů nad okolní krajinu a jeho severní svah příkře spadá až téměř ke břehu jezera. Na jihozápadě je Děvín oddělen sedlem od vyššího Hamerského Špičáku. 

Hamerský Špičák z Děvína

Historie hradu Děvína začíná ve 13. století, kdy celé okolí bylo v rukou rodu Markvarticů, kteří byli pravděpodobně ještě před rokem 1250 zakladateli hradu. Za Přemysla Otakara II. (1253–1278) však již hrad patřil králi, neboť v listině z r. 1260 se uvádí jako svědek Jindřich, purkrabí na Děvíně, a v zápise z r. 1283 je Děvín jedním ze čtyř hradů, které Václav II. postoupil Janovi z Michalovic. Od poloviny 14. století patřil hrad Vartemberkům, kteří jej drželi s krátkou přestávkou až do poloviny 16. století. Za husitských válek kupodivu k obléhání hradu nedošlo, třebaže jeho tehdejší držitel Petr z Vartemberka patřil k předním stoupencům císaře Zikmunda. Zato za války Vartemberků s lužickými městy byl v roce 1444 Lužičany obležen, dobýt se jim však nepodařilo, „pouze“ byly zpustošeny a vypáleny vesnice k němu náležející.

V roce 1516 prodal Jan z Vartemberka hrad Biberštejnům, za jejichž vlády sídlil na hradě zpravidla jenom hejtman. Za Biberštejnů došlo k renesančním úpravám některých budov, ale již v posledních desetiletích 16. století nutily finanční potíže Karla z Biberštejna k postupnému rozprodávání vesnic děvínského panství.

V době pobělohorských konfiskací patřil nějakou dobu Albrechtu z Valdštejna a kupní smlouvě z roku 1651, ani o tři roky později v berní rule, se hrad Děvín vůbec nepřipomíná, takže lze předpokládat, že byl neobývaný, ne-li pobořený. Dnes jsou obě hradní nádvoří porostlá stromy a zbytky silných zdí z hrubě opracovaného pískovce jen dávají tušit někdejší mohutnost nikdy nedobytého hradu. 

Vracíme se na červenou značku a z bujnosti si přidáváme výstup po neznačené cestičce na sousední kopec zvaný Hamerský Špičák nebo též Ostrý (452 m), který tvoří spolu s Děvínem výraznou krajinnou dominantu v Podještědí. Jedná se o kuželovitý suk, jehož vrchol byl využit pro stavbu opevnění sloužícího zřejmě pro zesílení obrany hradu Děvín. 

Archeologický průzkum v roce 1934 potvrdil existenci opevnění, z něhož se zachoval dvojitý příkop, obíhající vrchol kopce. Hradba za ním byla pravděpodobně pouze dřevěná, stejně jako případné objekty pro posádku. O lokalitě nebyly nalezeny žádné písemné zprávy a není znám ani její autentický název. Přístupová cesta na vrchol zanikla při těžbě limonitu. 

Vracíme se pod vrchol a pokračujeme na rozcestí Pod Děvínem. Stojí tu přístřešek...

... a pod ním nejen tabule s naučným textem, ale na kruhovém podstavci velká plastická mapa Ralské pahorkatiny.

Po zelené značce z poloviny obcházíme stolovou horu Široký kámen (430 m), mohutnou, nahoře plochou skálu se strmými stěnami ze tří stran. V roce 1996 byla prohlášena za přírodní památku o rozloze necelých 30 ha s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů.

Odbočujeme vlevo po neznačené cestě, která stoupá do lokality zvané Skalní divadlo (Türme in Amphitheater). Nejzajímavějším útvarem a dominantou celé oblasti je skalní útvar Švarcvaldská brána (Schwarzwälder Tor), nazývanou „mladší sestra Pravčické brány“. Nachází se v severozápadní části podkovovitého skalního amfiteátru a tvoří spolu s okolními věžemi úzký přerušovaný hřeben. Brána je asi tři metry vysoká a pět metrů široká, pojmenovaná podle nedaleké, dnes zaniklé vesnice Schwarzwalde, Černá Novina.

Skály jsou tvořeny svrchnokřídovými pískovci středního turonu a nachází se na nich celá řada mezo- a mikroforem selektivního zvětrávání pískovců (skalní římsy, dutiny, skalní výklenky, voštiny, pseudoškrapy, vzácně i skalní mísy). 

Pozoruhodné jsou výrazné železité impregnace vystupující z povrchu skal ve formě silnostěnných trubek značných rozměrů, připomínající zkamenělé pravěké kmeny stromů. Tyto „železné klády“ jsou raritou zdejšího Skalního divadla. Jejich okraje jsou tvořeny pevným, silně proželezněným pískovcem. Vznikly tak, že v průběhu sopečné činnosti na konci druhohor a ve třetihorách se na povrch spolu se žhavými magmatickými horninami dostaly i roztoky železa, které pronikly do pískovce a impregnovaly ho. Železné klády ukazují, jakým směrem tyto horké roztoky pronikaly.

Přicházíme k pomníku Antonína Sochora. Nalézá se na místě, kde v noci z 15. na 16. srpna 1950 došlo k tragické nehodě, při níž hrdina Sovětského svazu utrpěl těžké poranění hlavy, kterým následně 16. srpna v nemocnici v Jablonném v Podještědí podlehl. 

Při nehodě narazil lehký vojenský nákladní vůz Morris do osobního vozu Škoda Tudor z pravé strany, kde na místě spolujezdce seděl generál Antonín Sochor. Sochorova řidiče silný náraz vymrštil z vozu a nehodu bez vážných zranění přežil, zatímco Sochor zůstal zmáčknutý na podlaze vozu s otevřenou frakturou lebky a do rána zemřel. 

Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že nešlo o nehodu, ale o připravený atentát, protože se Sochor stal novému režimu nepohodlný. Nebyl by to první útok, na jeho automobil bylo dvakrát stříleno a samotný Sochor byl přesvědčený, že mu usilují o život a prohlašoval, že neudělá ani krok bez nabitého samopalu. Podezřelé bylo i to, že na místě se okamžitě po nehodě objevil náčelník vojenské kontrarozvědky Bedřich Reicin a podílel se na záchranných pracích. Vyšetřování nehody bylo znovu otevřeno v roce 2003. Podařilo se ale získat nové výpovědi přímých svědků, kteří potvrdili, že nehoda nemohla být fingovaná. To potvrdila i rekonstrukce, oba řidiči byli nezkušení a podle odborníků by fingování takové nehody byl úkol pro profesionální kaskadéry, ale i ti by nebyli schopní načasovat náraz do předních dveří. Krátce předtím, 1. července, byl Sochor povýšen na plukovníka, 6. října 1955 byl povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Přešli jsme ze zelené značky na modrou a po neznačené odbočce prudce stoupáme na skalnatý kopec Stohánek (397 m), na jehož vrcholku se nachází stejnojmenný skalní hrad. Byl založen na dvacet metrů vysokém strmém pískovcovém suku, při jehož patě stály hospodářské budovy. 

Vstup na skalisko byl spárou po vytesaných – a již notně sešlapaných – kamenných schodech v mírnější severní stěně suku. 

Roku 1431 se jako zdejší pán připomíná Beneš z Vartemberka. Za vpádu Lužických na panství Vartemberků roku 1444 byl hrad zbořen. V kupních smlouvách z počátku 16. století není o hradu není zmínka. V roce 1740 zde byla s povolením hraběte Františka Adama z Hartig zřízena poustevna, kterou poustevník Jeroným obýval snad až do roku 1783. Poustevna inspirovala spisovatelku Karolinu Světlou v díle Poslední poustevnice. Jsou zde dodnes dochovány zbytky dvou tesaných místností.

Z vrcholu je pěkný výhled do okolí, zejména na protější Dlouhý kámen, největší a nejdelší pískovcovou skálu v této oblasti. Říká se jí také Titanic, protože je údajně stejně dlouhá jako tato ztroskotaná loď.

Vracíme se na značku a cestou borovými lesy se nám v jednom okamžiku naskýtá krásný výhled na dvojici kopců Hamerský Špičák a Děvín.

Přicházíme k Černému rybníku, jehož rašelinné okolí s výskytem vzácných a chráněných druhů rostlin a živočichů bylo vyhlášené za přírodní památku, a po asfaltové silničce se vracíme do Hamru na Jezeře.

Sedáme do auta a chceme se zastavit v sousední Stráži pod Ralskem v tamější proslulé Zmrzlinárně. Výrobou, prodejem a distribucí zmrzliny z kvalitních přírodních surovin dovážených z Itálie se tu zabývají od roku 2000. Za tu dobu tu připravili už přes 300 druhů běžných i těch nejneuvěřitelnějších příchutí. Denně jich nabízejí kolem 140, my jsme tu necelou hodinu před zavíračkou, takž v nabídce „jenom“ asi pětatřicet plus dvanáct sorbetů. Takže – z čeho je možné vybírat? Z mléčných zmrzlin kromě klasických překvapí např. turecký med, marcipán, anýz, kaštan, marshmallow, čoko s čili, alpský karamel, pražená mandle, zázvor, kanadská brusinka a podobně, z ovocných třeba švestka, granátové jablko, žlutý i červený meloun, kiwi, hroznové víno nebo liči. Můžete si ale dát i zmrzlinami s alkoholem, k mání je slivovicová, mojitová, ginová, rumová i pivní! Mezi zvláštní speciality patří máslová, štrúdlová, mateřídoušková nebo maková a vyslovenými extrémy jsou zeleninové a masové, jako křenová, koprová, celerová, svíčková nebo čabajková. 

Následující článek Na sever Frýdlantského výběžku