DP Tour de Poděbrady

V celostátním kalendáři nebyl dálkový pochod pořádaný poděbradskými turisty uveden, ale propozice uveřejněné na internetu slibovaly krásnou a nenáročnou cestu podél Labe, a tak jsme neodolali 

Od startu na poděbradském nádraží jdeme podél Lázeňského parku na Jiřího náměstí a po schodech scházíme na Zámecké nábřeží. Nad námi se tyčí zámek, v němž je Památník Jiřího z Poděbrad,...

... a před námi několik kilometrů asfaltové cyklostezky po pravém břehu Labe. Já si však hned zkraje dělám malou odbočku za několika keškami. První je v Kubových sadech u Svatojánského pramene. Je to nejjižnější poděbradský vrt, který přirozeným přetlakem napájí bez čerpání veřejné pítko a jako jediný slouží jen pro přímé pití. Navrtán byl do hloubky 110 m v roce 2005 a slavnostně otevřen pro veřejnost v roce 2011. 

V Poděbradech je v současnosti celkem šest hlubokých jímacích vrtů, pro které se v hovorové řeči používá odborně nepřesné, ale o to poetičtější označení prameny. Pramen minerální vody, který vyvěrá ze země sám bez lidského přičinění, na území Poděbrad však není a nebyl ani v minulosti. Minerální vodu je díky geologickým podmínkách nutné zachytit vrtem hlubokým alespoň 100 metrů.
Druhou zastávkou je funkcionalistická vodárenská věž z roku 1929, postavená podle projektu pražského architekta Františka Jandy jako součást nové městské vodovodní sítě. Před stavbou musela být vyhloubena studna až na opukové podloži v hloubce 17,5 m o světlosti pět metrů. Železobetonová věž je mohutný válec o průměru 10 m, rozšířený ve spodní části o kolonádu a nahoře ukončený polokulovitou střechou, dosahuje výšky 43,5 m, vlastni rezervoár vody je v horní části 30 metrů nad okolím. V současné době je již mimo provoz.

Následující keška měla hint „trojkmen ve výši očí“. Jenže o tu nebyl jenom jeden trojkmen... A navíc, znáte to – GPSka vám ukazuje „0 km“ a přitom vám ke keši zbývá ještě pořádný kus. Pokud to neznáte, tak tady se vám to určitě stane!
Také další keška byla zajímavá, už jem ten její název Přítulné polabské samičky... Záhy se keškař dozví, že: „Tato keš je věnována samičkám, které nás mají opravdu rády a neodbytně se k nám tulí. Jedná se o samičky komára, zde v Polabí konkrétně komára pisklavého (Culex pipiens). Sají mimo jiné krev savců, hlavně nás lidí. Samci sají nektar květů. Samičky vás prosí, abyste k jejich domovu přistupovali ohleduplně a zbytečně ho neničili. Dále budou nadšené, pokud se na návštěvu vydáte bez zbytečného oblečení a ochranných prostředků. Svojí přítulnost vám za odměnu náležitě předvedou. Už se na vás moc těší.“

No, přitulily se jen dvě, možná proto, že jsem se tu zbytečně dlouho nezdržoval...

Pokračuji po cyklostezce podél Labe až k soutoku s Cidlinou. Ta zde končí svoji 89 kilometrů dlouhou pouť, zatímco Labe urazilo od pramene 188 km. 

Po krátkém občerstvení na venkovní zahrádce restaurace Cidlina pokračuji po zelené značce do Libice nad Cidlinou. Při cestě je keška s názvem Výhled na hlavní město, což dává tušit nějakou kulišárnu. Vlastně je to jednoduché: Nebýt jedné dávné tragédie, mohli jsme před sebou opravdu mít panorama hlavního města. Jenže k té tragédii došlo, a tak se nyní díváme jen na jednu malou vesničku.

Zmíněná tragédie se v Libici odehrála 28. září 995. To si každý snad pamatuje ze školy (a kdyby náhodou ne, dají se tyto informace vygůglit). Zkrátka na zdejším hradišti došlo k vyvraždění Slavníkovců a dnes tu stojí památník.

Cyklostezkou podél polí a rodinných domků přicházím na most přes Cidlinu a hned za ním pokračuji po červené značce. Přecházím silnici do Kolína, záhy poté podcházím dálnici a šlapu Libickým luhem. Na křižovatce lesních cest přecházím na žlutou značku, která mě přivádí na břeh Labe. Funguje tu přívoz, a to už hodně dlouho!

Přívoz si musíte přivolat údery na traverzu

První písemnou zmínku o něm přinesl spisovatel Bohumil Říha v historickém románu Čekání na krále. Přívoz podle něho užíval Marek z Týnce, velitel družiny krále Jiřího z Poděbrad, při cestách ze svého Týnce nad Labem na Poděbrady. Později přívoz fungoval jako obecní zařízení, které obsluhovali obecní pastýři ovcí a dobytka. Převozník obstarával pohyb pomocí bidla, jímž se odrážel od dna řeky, ve 40. letech 20. století bylo mezi břehy nataženo lano. Služba osečského přívozu skončila zprovozněním tepelné elektrárny Chvaletice, kdy bylo rozhodnuto dopravovat uhlí po Labi. Následkem toho byl provoz přívozu v roce 1978 zrušen. I když se později ukázalo, že doprava uhlí proti proudu řeky bez zpětného nákladu je neekonomická a doprava se vrátila na železnici, k obnovení provozu přívozu došlo až v roce 2005, a to pouze pro osobní přepravu. Tradiční pramici nahradil motorový člun pro dvanáct lidí.
Nechávám se převézt přes Labe a po modré značce, která sleduje tok Labe, se vracím do Poděbrad. 

Cesta podchází lanový most, po němž vede dálnice D11...

... a zanedlouho už fotím na protějším břehu Restauraci Cidlina, kde jsem se ráno zastavil na jedno orosené.

Přicházím k lávce pro pěší,...

... díky níž se dostávám znovu na pravý břeh Labe...

... a mířím do cíle pochodu, který je v restauraci Na Kempu, jejíž název prozrazuje, kde se nachází. Z cíle odcházím do centra Poděbrad, na Jiřího náměstí, na jehož východní straně stojí novorenesanční pomník Jiřího z Poděbrad.

O jeho vytvoření se zasloužil poděbradský Sokol, který v roce 1883 založil Spolek pro vybudování pomníku krále  Jiřího, jehož realizací pověřil Bohuslava Schnircha. Socha byla dokončena v roce 1891 a byla vystavena na Jubilejní zemské výstavě v Praze, což urychlilo sběr finančních prostředků. V Poděbradech byl pomník za velkých oslav odhalen 15. srpna 1896. Pomník je považován za jedno z vrcholných děl české monumentální plastiky 19. století.

Dominuje mu jezdecká socha Jiřího z Poděbrad o přibližně dvojnásobku životní velikosti. Zachycuje krále Jiřího v okamžiku, kdy po bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi.
Aby byla výroba sochy co nejlevnější, použil Schnirch místo techniky odlití z bronzu, výrazně levnější technologii vytepání sochy z měděných plátů, které jsou uchyceny na ocelové kostře. Pláty vytepal a na železnou kostru osadil pražský kovotepec Richard Schorcht. Šestimetrový podstavec sochy je pískovcový, v jeho rozích jsou štítonoši Čech, Moravy, Lužice a Slezska.
Od pomníku krále Jiřího se jdu podívat na zámek, respektive na jeho dvě nádvoří.

Na srdce jsou Poděbrady
Známé pořekadlo se týká poděbradské kyselky, která se již po mnoho desetiletí úspěšně používá pro léčení chorob kardiovaskulárního aparátu, tj. chorob srdce a cév, především ischemické choroby srdeční, stavů po infarktu myokardu a po cévních mozkových chorobách. Ovšem já mám na mysli jiná srdce!

Naleznete je na travnaté ploše prvního nádvoří poděbradského zámku. Jsou připomínkou vyvrcholení oslav dvou kulatých výročí v roce 2014: 550 let od mírové mise krále Jiřího z Poděbrad a 10. výročí vstupu naší země do Evropské unie, která je do jisté míry naplněním Jiřího snu o spolupráci mezi národy. Jedná se o pestrobarevná otočná sklolaminátová srdce o rozměrech 122 × 135 cm, vyrobená ojedinělou technologií v dílně Josefa Jelínka. Je jich celkem osmadvacet, stejně jako členských států Evropské unie.

K jejich pomalování byli vyzváni studenti českých a moravských středních a vyšších uměleckých škol, kteří připravili několik návrhů, jak tu kterou zemi nejlépe výtvarně charakterizovat. Návrhy byly poté odeslány na ambasády a velvyslanectví dotyčných států, které si vybíraly ty nejzdařilejší. Při samotné realizaci se pak mladí výtvarníci chopili štětců s akrylovými barvami a pod širým nebem vytvořili tato „Srdce Evropy“. K jejich slavnostnímu odhalení došlo 17. května 2014 v rámci Slavností krále Jiřího za přítomnosti nejen zástupců škol, jejichž studenti modely malovali, ale především velvyslanců. Stalo se tak v Lázeňském parku, odkud se potom přestěhovaly na zámecké nádvoří, kde v sousedním rozáriu kvetou růže vlastnoručně zasazené českými a slovenskými hereckými osobnostmi. 
Na prvním nádvoří je také umístěna pamětní deska Milana Paumera, člena odbojové skupiny bratří Mašínů, jejichž činy jsou dodnes vnímány značně kontroverzně. Podrobnosti o jeho životě i zmínku o jeho přednášce ve Světlé nad Sázavou naleznete na tomto blogu zde.

Na vnitřním zámeckém nádvoří je pramen minerální vody, který v listopadu 1904 objevil pomocí proutku Karl Büllow a 1. srpna 1905 byl navrtán v hloubce 96 metrů. Celkem bylo v Poděbradech vyvrtáno a vystrojeno 27 vrtů. S realizací dalšího vrtu se podle dosavadních informací nepočítá, protože stávající zdroje s velkou rezervou pokrývají současnou potřebu minerální vody jak pro veřejná pítka, tak především pro balneoprovozy. 

Přes Lázeňský park mířím k nádraží, ale protože mám ještě relativně dost času, stíhám se zastavit u Květinových hodin, vyslechnout část koncertu skupiny Apollo Beat Revival pod širým nebem i vypít kafíčko.
Květinové hodiny náležejí již mnoho let ke koloritu města. Každý den okolo šesté hodiny ranní zahradník mění datum tvořené sazenicemi eševerie ozdobné na aktuální hodnotu. Výzdoba hodin se skládá z více než 7000 kusů květin, které jsou v době vegetace dvakrát denně automaticky zavlažovány vodním systémem. 

Čas v pravidelných intervalech odbíjí trpaslík, který je vyhledávanou atrakcí jak pro malé, tak pro velké. Jako  oběť boje proti kýči byl na počátku 60. let minulého století odstraněn a nahrazen rudým srdcem na žulovém hranolu. Nějaký čas byl uschován v Technických službách města Poděbrady, než ho vysvobodila paní Anna Vodičková a poskytla mu azyl na své horské chalupě. Díky tomu byl zachráněn a v květnu roku 1997 začal znovu kladívkem odbíjet čas na svém tradičním místě napravo od květinových hodin. Bohužel ani po svém omilostnění to neměl lehké, neboť mu pravidelně kradli kladívko, jindy zase jeho koženou zástěrku. Nakonec byl během velké rekonstrukce lázeňského parku v roce 2006 přesunut do pozadí květinových hodin, kde pod korunami vrb stojí dodnes a svými kladívkem každých patnáct minut odbijí jedním úderem čtvrt, dvěma údery půl, třemi údery tři čtvrtě a čtyřmi údery celou hodinu. Na jeho původní místo byla umístěna rozměrná skulptura skládající se ze tří bronzových srdcí umístěných na kamenných hranolech.