Na Bukovec a Pytlácké kameny

Cestou (předchozí článek Ze Smědavy na Sněžné věžičky)

Auto zanecháváme za 50 Kč na velkém parkovišti Pod Bukovcem, naproti restauraci Hospoda Na Jizerce, a po naučné stezce Tři iseriny, kterou zpočátku doprovází červená značka, se vydáváme k hraničnímu přechodu do Polska. Po dřevěné lávce se dostáváme na druhý břeh Jizerky...

... a po větším dřevěném mostě zvaném Karlovský přes Jizeru do Polska:

Na místě původního dřevěného mostu, který zničila povodeň v roce 1897, byl postaven v roce 1901 obloukový železobetonový most. A nebyl to most ledajaký, byla to jedna z prvních železobetonových mostních konstrukcí v Evropě. 

Jenže když po druhé světové válce začala být československo-polská hranice přísně střežena, most přehrazený ostnatým drátem zchátral natolik, že byl počátkem 80. let odstřelen. Současná lávka zde stojí od roku 2005 a dozor nad ní vykonává dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého, patrona zpovědníků a ochránce před povodněmi.

Oklikou po cyklostezce přicházíme do bývalé sklářské osady Carlsthal, dnes Orle. Sklárna, kterou zde v roce 1754 založila rodina Preusslerova, byla v oblasti Krkonoš a Jizerských hor jednou z nejvýznamnějších. Bylo zde dost křemene, dřeva i vody a vyrábělo se zde bílé i barevné sklo, lustry, křivule a drobné lékárnické nádoby. V polovině 19. století zde bylo zaměstnáno kolem stovky lidí, Franz Pohl (1813–1884) zde vyvinul a zdokonalil techniku zvanou mille fiori neboli „tisíc květů“, ale poté byla otevřena sklárna ve Szklarske Porebě a sklárna v Orle byla definitivně uzavřena v roce 1890.

Jednou ze dvou budov dochovaných z období fungování sklárny je kamenná turistická chata Orle, která nabízí občerstvení i ubytování. Majitel sklárny vystavěl budovu kolem roku 1860, pravděpodobně jako administrativní budovu sklárny. V době fungování sklárny visel ve věžičce zvon, který svolával skláře do práce. Když byla sklárna zlikvidována, užívala budovu správa lesů.

Nedaleko stojí jedna ze dvou strážnic z poloviny 30. let, které se podle jednotného vzoru stavěly v době vyhrocené politické situace podél německo-československých hranic. Po Mnichovu, kdy byla hranice zrušena, sloužily jako výcvikové středisko německých horských myslivců a poté jako lazaret a zotavovna raněných vojáků Wehrmachtu. Později se v dřívějších celnicích usídlila nakrátko Rudá armáda, která vysídlila původní obyvatele do Szklarské Poreby, a následně budovy sloužily polským jednotkám pohraniční stráže.

Vracíme se k mostu přes Jizeru, tentokrát po zelené značce, začíná pršet a co horšího, i hřmít. 

Počítáme s tím, že než přestane, posedíme v hospodě, ale dnes je zavřená. Naštěstí přestává pršet, a tak se vydáváme podle původního plánu po naučné stezce na Bukovec. 
Výrazný čedičový vrch na východním okraji Jizerských hor tvoří svým výrazným kuželovitým tvarem dominantu horské osadě Jizerka. Zvedá se přímo před námi jako kupa s relativní výškou asi 100 metrů. Čedičová láva zde ve třetihorách prorazila narušeným prvohorním žulovým masivem a vyplnila komín oválného průřezu. Čedičová hornina Bukovce náleží do skupiny tzv. alkalických bazaltů a obvykle se označuje jako olivinický nefelinit. Snad by bylo ještě vhodné uvést na pravou míru letitý mýtus, jemuž jsem také podlehl, a sice, že Bukovec představuje nejvyšší čedičovou kupu v České republice, ne-li v celé střední Evropě. V Krušných horách, konkrétně v Abertamské hornatině existuje Božídarský Špičák (1115 m), který je skutečně nejvyšší čedičovou horou ve střední Evropě, a nedaleko něj je ještě čedičový Plešivec (1028 m). Božídarský Špičák jsme několikrát míjeli na běžkách a na Plešivec jsme dokonce dorazili (na tomto blogu k nalezení zde).
Bukovec je jedinečný také po stránce botanické. Na nevelkém území se souhrou okolností sešly rostliny, které jsou pozůstatkem dob ledových, s rostlinnými druhy, které se do hor rozšířily až v teplejším období listnatých lesů před necelými 5000 lety.
Nejprve se jdeme podívat do starého čedičového lomu a pak už vytrvale stoupáme na vrchol do výšky 1005 metrů. Chvílemi dokonce začalo prosvítat sluníčko, obdivujeme výhled na Jizerku...

... a sestupujeme na Upolínovou louku, kde se dosyta vyřádíme s fotografováním nádherných upolínů:

V restauraci Pyramida se zastavujeme na oběd – a jsme tu úplně sami!

Procházíme kolem Panského domu a pasoucího se skotského náhorního skotu...

... a po červené značce šlapeme vzhůru na Jelení stráň (1018 m), krátce se zastavujeme u Viklanu,...

… a také u Pytláckých kamenů (975 m). Žulové skály dostaly jméno po králi jizerskohorských pytláků Hennrichovi, který se pod nimi údajně za napoleonských válek skrýval a chodil odtud pytlačit. 

Na vrcholu je turisticky přístupné skalisko, které není zabezpečeno zábradlím:

Je odsud krásný výhled do údolí řeky Jizery, na Velkou jizerskou louku, na Vysoký jizerský hřeben a také na Malou jizerskou louku a Vlašský hřeben.
Ještě kousek jdeme po červené turistické značce a pak odbočujeme doleva na neznačenou cestu. Vlevo od ní hledáme Hennrichův kříž – a máme radost, když se nám ho podaří najít.

Dřevěný kříž s tabulkou připomíná místo, kde byl v roce 1813 zastřelen jeden z nejznámějších jizerskohorských pytláků Hennrich. Legendární pytlák byl vojenský zběh zběhlý z Napoleonských válek a hajní ho nemohli dopadnout. Jednou nabíral pytlák vodu z potoka, byl neozbrojen a když spatřil lesníky, začal prchat do lesa. Lesník Hub vystřelil a po několika dnech byl pytlák nalezen mrtvý. 

Po asfaltové cyklostezce přicházíme k Rašeliništi Jizery (112 ha). Jedná se o vrchovištní rašelinné louky s množstvím rašelinných jezírek. Oblast s rašeliništěm byla v roce 1960 vyhlášena národní přírodní rezervací. 

Z flóry tu roste například ostřice bažinná, suchopýr pochvatý i úzkolistý, suchopýrek trsnatý, rosnatka okrouhlolistá a vlochyně bahenní. Žijí zde například bekasina otavní, hýl rudý, čečetka zimní, linduška luční nebo bramborníček hnědý.

Procházíme celou osadou Jizerka a kolem Bukovce se vracíme k autu.

Následující článek Z Jizerských hor do Českého ráje