Auto parkujeme nad chatou Smědava (za 100 Kč) a po červeně značené Štolpišské silnici stoupáme na Paulovu paseku. Míjíme odbočku na Jizeru (1122 m), nejvyšší vrchol Hejnického hřebene a druhou nejvyšší horu české části Jizerských hor,...
... zastavujeme se u Přírodní rezervace Klečové louky s rašelinnými jezírky...
.... a přicházíme na křižovatku turistických cest Na Kneipě, mezi turisty známou zejména pro svůj kiosek. Německé jméno „Krčma“ dostala křižovatka podle bývalé dřevorubecké chaty stojící ještě ve 30. letech pár set metrů severovýchodně od nevýrazného vrcholu, který má nadmořskou výšku 1 012 m, shodnou s Ještědem. V kopci se nachází chráněné rašeliniště s hustým porostem zakrslých smrků s kaskádovitými jezírky, z nichž odtékají vody do čtyř stran a dvou moří, Severního a Baltského. Spolu s rašeliništěm na Quarre se jedná o jediné vrcholové rašeliniště v Jizerských horách.
... zastavujeme se u Přírodní rezervace Klečové louky s rašelinnými jezírky...
Na další křižovatce přecházíme na modrou značku, ale neodolám, abych si neudělal malou odbočku k Pařízkovu kříži. Stojí na místě, kde odpoledne 9. září 1989 přečerpával dvaadvacetiletý řidič Martin Pařízek naftu do svého nákladního auta motorovým čerpadlem. Při spuštěném motoru ale vozidlo nezajistil a to jej zadními koly smrtelně poranilo. Zemřel ještě téhož dne v nemocnici. (Citace z knihy M. Nevrlého: Kniha o Jizerských horách)
Po souběhu žluté značky s červenou přicházíme k přístřešku do sedla Holubníku, krátce poobědváme z vlastních zásob a pokračujeme po zelené kolem pomníčku Bílá smrt (byli jsme tu před lety, podrobnosti naleznete na tomto blogu zde) na Štolpišskou silnici, z níž odbočujeme na neznačenou Pavlovu cestu. Marně hledáme Hütterův kříž, a tak pokračujeme vzhůru po panelové cestě, míjíme prameniště Bílého potoka a přicházíme na žlutou značku, po níž obcházíme od západu na východ Smědavskou horu (1084 m). Zastavujeme se u Přírodní památky Vlčí louka, jednoho z nejvýše položených vrchovišť v Jizerských horách, kde jsou předmětem ochrany například rosnatka okrouhlolistá a klikva bahenní.
Na rozcestí Paulova louka, kde jsme byli už ráno, přicházíme na červenou značku, kocháme se výhledem na Jizeru a vracíme se na Smědavu.
Horská chata Smědava je královnou mezi jizerskohorskými chatami, první zmínka o ní pochází z již roku 1814. Zajímavé o tom je svědectví, že již v roce 1832 bylo možné ve starém Wittighausu dostat občerstvení, podává Antonín Zeman, otec Antala Staška a děd Ivana Olbrachta. Toho roku o Velikonocích se s bratrancem vracel z handlu v Hejnicích přes hory domů. „Když přišli jsme do Wittighausu – v lesích hospoda – Joska povídá: Co si tady koupíme?“ vzpomínal Zeman. Dali si nalít čtvrtku kořalky, což mělo neblahé následky, jež se chlapci vryly do paměti nejen proto, že „…tehdáž byla tamějšími lesy toliko pěšina a žádná vozová cesta a každý byl nucen přes shnilé trámy přelízat, ano byl to prales…“ (Stanovské kořeny, Kruh, 1984).
Podoba onoho nejstaršího stavení není zcela známá, to bylo v roce 1841 rozšířeno nebo nahrazeno novým. V jeho blízkosti byl v roce 1910 postaven lovecký zámeček, který sloužil též coby fořtovna a střechu nad hlavou zde našli i financové.
V té době se již čím dál více častěji zastavovali procházející pocestní a během mariánských poutí poutníci z Tanvaldu, jejichž cíl představovaly nedaleké Hejnice. Poté, co byla v letech 1893–1895 zbudována nová silnice z Bílého Potoka, která nahradila strmou a nepohodlnou cestu, návštěvníků začalo přibývat. Hostinec byl široko daleko jediným – a tak je tomu i dnes – místem a útočištěm poutníků a návštěvníků, takže o ně nebyla nouze. Díky tomu se také postupně stavení rozšiřovalo. Jednou přibylo dolní, potom horní křídlo, jindy prosklená veranda. Podnikaví správci nepochybně nacházeli u vrchnosti podporu, protože ta musela s jejich budováním souhlasit.
Podle katastrálních knih zjistíme, že dům patřil v roce 1874 Eduardu, hraběti Clam-Gallasovi a po něm i dalším hrabatům ze stejného rodu. Večer 16. června 1932 se okolí rozzářilo zlověstným ohnivým živlem a popelem lehlo vše, co bylo ze dřeva. Již po třech letech na starých základech byla otevřena nová chata, kterou v téměř nezměněné podobě můžeme spatřit dodnes. V roce 1945 byla chata znárodněna a od 12. února 1950 vlastnické právo ke Smědavě nabyl národní podnik Československé státní lesy. K zásadní změně pak došlo v roce 1998, kdy chata přešla do rukou soukromého vlastníka.
Chata leží v nadmořské výšce 847 m u sezónně otevřené Smědavské silnice, která překonává hřeben Jizerských hor mezi Hejnicemi a osadou Souš u Soušské přehrady. V roce 2014 se stala součástí řetězce Antonie Hotels, jenž provozuje hotely a restaurace v Jizerských horách, prošla významnou údržbou, jejímž výsledkem je komfortní samoobslužná restaurace.
Při návratu do Frýdlantu se zastavujeme u železniční zastávky Luh pod Smrkem, což byla od roku 1950 osada Raspenavy, ale od roku 1980 přestala být statisticky evidována jako část obce. Jdeme se podívat naproti přes silnici, kde na soukromém pozemku u domu čp. 297 je postavený unikátní, zděný, kruhový Holubí dům – holubník, který je vyhlášen kulturní památkou!
Při pohledu na něj si člověk začne bezděčně pobrukovat píseň, kterou napsala úspěšná autorská dvojice, skladatel Jaroslav Uhlíř a textař Zdeněk Svěrák, a stala se prvním velkým hitem zpěváka Jiřího Schelingera (1951–1981). Natočil ji v roce 1972 se skupinou Faraon, kterou tehdy vedl Karel Šíp, a o rok později vyšla na singlové desce.
K další zastávce – a zajížďce – nás inspirovala keška Vyhlídka na Jizerky No. 1. Výhled od polní cesty vedoucí kolem Vápenného vrchu, je opravdu nádherný!
 |
| Suchopýr pochvatý |
Podoba onoho nejstaršího stavení není zcela známá, to bylo v roce 1841 rozšířeno nebo nahrazeno novým. V jeho blízkosti byl v roce 1910 postaven lovecký zámeček, který sloužil též coby fořtovna a střechu nad hlavou zde našli i financové.
V té době se již čím dál více častěji zastavovali procházející pocestní a během mariánských poutí poutníci z Tanvaldu, jejichž cíl představovaly nedaleké Hejnice. Poté, co byla v letech 1893–1895 zbudována nová silnice z Bílého Potoka, která nahradila strmou a nepohodlnou cestu, návštěvníků začalo přibývat. Hostinec byl široko daleko jediným – a tak je tomu i dnes – místem a útočištěm poutníků a návštěvníků, takže o ně nebyla nouze. Díky tomu se také postupně stavení rozšiřovalo. Jednou přibylo dolní, potom horní křídlo, jindy prosklená veranda. Podnikaví správci nepochybně nacházeli u vrchnosti podporu, protože ta musela s jejich budováním souhlasit.
Podle katastrálních knih zjistíme, že dům patřil v roce 1874 Eduardu, hraběti Clam-Gallasovi a po něm i dalším hrabatům ze stejného rodu. Večer 16. června 1932 se okolí rozzářilo zlověstným ohnivým živlem a popelem lehlo vše, co bylo ze dřeva. Již po třech letech na starých základech byla otevřena nová chata, kterou v téměř nezměněné podobě můžeme spatřit dodnes. V roce 1945 byla chata znárodněna a od 12. února 1950 vlastnické právo ke Smědavě nabyl národní podnik Československé státní lesy. K zásadní změně pak došlo v roce 1998, kdy chata přešla do rukou soukromého vlastníka.
Při návratu do Frýdlantu se zastavujeme u železniční zastávky Luh pod Smrkem, což byla od roku 1950 osada Raspenavy, ale od roku 1980 přestala být statisticky evidována jako část obce. Jdeme se podívat naproti přes silnici, kde na soukromém pozemku u domu čp. 297 je postavený unikátní, zděný, kruhový Holubí dům – holubník, který je vyhlášen kulturní památkou!
K další zastávce – a zajížďce – nás inspirovala keška Vyhlídka na Jizerky No. 1. Výhled od polní cesty vedoucí kolem Vápenného vrchu, je opravdu nádherný!
Následující článek Na Bukovec a Pytlácké kameny
Žádné komentáře:
Okomentovat