Čtvrtek před DP Za posledním puchýřem

Každoroční svátek turistů letos pořádá KČT, odbor Semily ve spolupráci s odbory KČT Benešov u Semil, Jilemnice, Vysoké nad Jizerou a Libereckou oblastí KČT

Cesta vlakem včetně přesedání v Kolíně a ve Staré Pace trvá necelé čtyři hodiny. Do kulturního centra Golf přicházíme těsně před 13. hodinou – z nádraží se nás valí docela početný zástup. Odbavení ale jde ráz na ráz, od organizátorů dostáváme igelitovou tašku s propozicemi, mapkami, propagačními materiály, stravenkami a papírovým nesnímatelným náramkem. Přecházím do Sportovního centra, kde je ubytování i restaurace, v níž máme zajištěno stravování. S povděkem kvituji rozhodnutí pořadatelů, že budu nocovat v místnosti určené pro stolní tenis, kde nás na rozdíl od haly bude pouhých patnáct.
Město má dnes asi devět tisíc obyvatel a na Poslední puchýř se náležitě připravilo, na okrajích byly instalovány vítací tabule a ve městě samotném visely na několika budovách transparenty.

Před 14. hodinou mířím k turistickému informačnímu centru, od něhož začíná organizovaná prohlídka města. 
První písemná zmínka o Semilech pochází z roku 1352, ale protože se týká farního kostela, lze právem předpokládat, že Semily existovaly již delší dobu před tímto letopočtem. Byly sídlem šlechty, která zde postavila nejprve tvrz (podle tradice, archeologickým výzkumem dosud nepotvrzené, na vrchu Koštofrank) a později zámek. Přehled majitelů Semil do 16. století by byl značně obsáhlý, protože vrchnost se často měnila. 
K ustálení majetkových poměrů došlo až po roce 1542, kdy se Semily dostaly do vlastnictví Smiřických, jednoho z nejbohatších českých rodů. Albrecht Jan, poslední ze Smiřických, se stal vůdčí osobností povstání českých protestantských stavů v roce 1618. Popraven nebyl, neboť zemřel dříve, jeho jmění však bylo zkonfiskováno. Semily obdržel Albrecht z Valdštejna a po jeho zavraždění je získal jeden z jeho generálů, hrabě Mikuláš Desfours. Později byly v majetku Carreto-Millesimů a Rohanů. Už od 16. století mají Semily svůj znak – na modrém štítu jelen vpravo kráčející od lípy po zelené louce, nad ním do oblouku šest šesticípých hvězd.

Nejznámějším semilským rodákem je JUDr. František Ladislav Rieger, významný politik 19. století a národní buditel. Narodil se před dvěma sty lety 10. prosince 1818 jako syn mlynáře. Stál za fungováním nejstarší politické strany v Čechách, tzv. staročechů, oženil se s dcerou historika Františka Palackého, kterému byl také nejbližším spolupracovníkem. Zemřel po velmi plodném životě 3. března 1903 v Praze. Na dnešním Riegrově náměstí stojí jeho šest metrů vysoká socha, jejímž autorem je Ladislav Šaloun a která politika prý představuje v řečnickém postoji před vídeňským parlamentem. Při slavnostním odhalení v roce 1928 hovořil i bývalý první československý premiér Karel Kramář (1860–1937). Ten zde prožil mládí, politicky pracoval již za Rakouska jako poslanec českého i říšského sněmu. Za první světové války byl čelným představitelem domácího odboje (Maffie), po vyhlášení samostatného Československa se stal prvním předsedou vlády.
V domě čp. 2, v němž dnes sídlí muzeum, měl byt a advokátní kancelář JUDr. Antonín Zeman (1843–1931), publikující pod pseudonymem Antal Stašek. V Semilech žil v letech 1878 až 1913. Zde se narodil jeho syn Kamil (1882–1952), známý jako spisovatel Ivan Olbracht. Spisovatelskou dvojici připomíná sousoší Otec a syn od Josefa Malejovského z roku 1960 v blízkosti muzea. O něčem spolu diskutují, možná o tom, jaké problémy má Anna bordelářka. Pardon, Anna proletářka.

Z bohatě rozvětvené rodiny Schönfeldů ze Semil pochází publicista, spisovatel a politik Pavel Tigrid (1917–2003). Tento odpůrce jakéhokoliv totálního režimu byl znám svou činností v rozhlasové stanici Svobodná Evropa a po listopadu 1989 pracoval jako poradce prezidenta republiky a ministr kultury.

Trasa organizované prohlídky města vede od „íčka“ k novorománskému kostelu sv. Petra a Pavla z roku 1911, který je dominantou města. Na jeho místě stával původně kostel dřevěný, který byl roku 1702 nahrazen kostelem kamenným. I ten však za 200 let značně zchátral a byl z bezpečnostních důvodů uzavřen. Původní památkou na starý kostel jsou sochy sv. Petra a Pavla v nadživotní velikosti z roku 1702, které jsou umístěné hned u vchodu. Nejprve stoupáme na věž, abychom se pokochali kruhovým výhledem na město, a poté si při výkladu průvodkyně prohlížíme interiér s pěti oltáři. K nejcennějším artefaktům patří vitráže od Benedikta Škardy z Brna, jejichž donátoři jsou na nich zmíněni.
Míjíme budovu radnice, postavenou roku 1874 podle návrhu architekta Vojtěcha Hanče. Vzhledem k její velikosti byla využívána nejen jako sídlo rady města, ale i jako hostinec, hotel a knihovna. Dál cesta vede k prameni sv. Václava. Silný pramen byl podchycen roku 1793, kamenná studna byla zřízena v roce 1857 a socha sv. Václava pochází z roku 1894. 
Poslední zastávka je v Jílovecké ulici, kde stojí tři zachovalé roubené chalupy z let 1785 až 1789, které připomínají původní zástavbu města. Domky s malým hospodářstvím obývali drobní řemeslníci jako např. hrnčíři, pilníkáři a koželuzi, později tovární dělníci. Přízemní stavení se sedlovou střechou a zdobným dřevěným štítem mají tradiční trojdílnou dispozici (světnice, průchozí chodba a komora), všechny jsou také podsklepeny. Chalupy prošly postupně kompletní obnovou a jsou využívány pro kulturní akce, setkání nebo činnost občanských sdružení a spolků. V jedné z chalup bydlel do roku 1956 Jaroslav Dolenský, který se živil příležitostně pilníkářstvím, proto zde vznikla expozice tohoto řemesla.
Na nedalekém (a již zmíněném) návrší Koštofrank si katolická menšina si postavila na konci 16. století dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele. V roce 1723 byl položen základní kámen nového kamenného kostela, po čtyřech letech vysvěceného.

Následuje článek Páteční zájezd před Posledním puchýřem