Vypravili jsme se do Prahy na pochod uspořádaný ke 100. výročí narození Miroslava Horníčka. Start pochodu je na Kampě před vilou Jana Wericha
Start pochodu je až od 11 do 13 hodin, a protože máme dost času, jsme rozhodnuti nepoužít metro, ale jít z nádraží pěšky. U vily dostáváme od pořadatelů, přičemž jedním z nich je předseda Klubu přátel a milovníků výletů Rudolf Krause, kupón na padesátiprocentní slevu ze vstupného do Werichovi vily, tedy za 50 Kč. Tam samozřejmě hned míříme, nejprve však posedíme v kavárně v přízemí a teprve potom jdeme na vlastní prohlídku.
Objekt Werichovy vily, dříve též zvaný Dobrovského domek nebo Engelova koželužna, má více než 450letou historii a úzce souvisí s historií ostrova Kampa, od nepaměti využívaného řemeslníky, kteří ke své činnosti potřebovali vodu – mlynáři, koželuhy, zahradníky a hrnčíři. Později, po vybudování nejprve šlechtických zahrad a poté veřejného parku, začal ostrov sloužit také jako vyhledávané místo odpočinku.
První zmínka o stavbě dnešní Werichovy vily pochází z roku 1580, je ale velmi pravděpodobné že je podstatně starší. Minimálně od 2. čtvrtiny 17. století zde měl koželužnu Servác Engel, rodem z Flander, který byl za obranu Prahy proti Švédům povýšen v roce 1648 do šlechtického stavu s přídomkem z Engelsflussu. Více se o něm můžete dovědět na tomto blogu zde v souvislosti s Mníškem pod Brdy.
Část zahrady s dnešní Werichovou vilou získal šlechtický rod Nosticů v roce 1725. Nosticové zrušili koželužnu, prostor obezdili a přičlenili jako zahradu k blízkému Nostickému paláci. Bývalou koželužnu, využívanou do té doby jako zahradní domek, nechal v roce 1797 Bedřich Nostitz upravit architektem Ignácem Palliardim do dnešní klasicistní podoby. Po rekonstrukci se sem nastěhoval Josef Dobrovský (1753–1829), vychovatel dětí Františka Antonína Nostice, nejvyššího purkrabího v Čechách. Po roce 1918 se domek stal majetkem pražské obce, byl rozdělen do několika bytů a využíván k obecnímu bydlení. Žil zde Christian Ruben, zakladatel nynější Akademie výtvarných umění a také autor předlohy pro pomník maršálka Radeckého, který stál jen nedaleko odtud – na Malostranském náměstí. V letech 1929 až 1941 bydlel ve vile legendární historik umění profesor Zdeněk Wirth (1878–1961). Nejznámějším obyvatelem ovšem byl Jan Werich (1905–1980), divadelní a filmový herec, komik, klaun, autor divadelních i filmových scénářů, spisovatel, dobový glosátor – obecně člověk mnoha talentů a uměleckých projevů. Spolu s podobně založeným Jiřím Voskovcem (1905–1981) a hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem (1906–1942) patří k nejdůležitějším představitelům divadelní avantgardy v meziválečném Československu. Jejich Osvobozené divadlo s prvky dada se postupně orientovalo na politickou a zejména v druhé polovině 30. let na protifašistickou a protinacistickou satiru.
Jan Werich se do vily nastěhoval na podzim roku 1945 a je dlužno dodat, že mu nikdy nepatřila, po celých 35 let, po které v ní bydlel, platil Praze nájem. Krátce zde bydlel i Jiří Voskovec, s nímž vytvořil téměř nepřekonatelnou profesní dvojici, navíc spojenou hlubokým přátelstvím, které nepřerušilo ani rozdělení jejich životních cest po roce 1948 (a to včetně bytí v jiném světadílu). Jan Werich zemřel v říjnu 1980, jeho manželka Zdena jen několik měsíců před ním a dcera Jana v květnu roku následujícícho. V letech 1948–1968 žil v přízemí Vladimír Holan (1905–1980), jeden z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů. Napsal tu jedno ze svých největších děl – Noc s Hamletem.
Pro bydlení byla vila využívána až do roku 2002, kdy ji zasáhla velká povodeň, při které voda vystoupala až do výše první patra domu. Po základní rekonstrukci se hledalo využití – Městská část Prahy 1 jako majitel vily vyhlásila ideový záměr využít ji ke kulturním účelům. V roce 2015 na základě vítězství ve veřejné otevřené soutěži získalo Werichovu vilu do pronájmu Museum Kampa. Zájem Nadace Jana a Medy Mládkových prezentovat odkaz Wericha a Voskovce a další osobnosti spjaté s Werichovou vilou přirozeně vyplýval i z dlouhodobé snahy pečovat o českou kulturu a zprostředkovávat ji v různých podobách veřejnosti. Za zmínku stojí, že Meda Mládková se s Jiřím Voskovcem v Americe pravidelně přátelsky stýkala a zřízení instituce, která by jeho a Werichovu uměleckou činnost systematicky připomínala, vnímala jako určitou službu dávnému příteli. Patronkou projektu se stala hraběnka Mathilda Nostitz, blízká přítelkyně Medy Mládkové; obě dámy spojuje intenzivní péče o kulturní dědictví České republiky a Evropy.
Expozice ve vile, věnovaná Janu Werichovi, respektive jeho tvorbě a celoživotnímu dílu, je rozčleněna na několik částí – část věnovanou Osvobozenému divadlu, Werichově a Voskovcově činnosti v době druhé světové války a tvorbě Jana Wericha v Československu v letech 1945–1980. Své místo zde mají Werichovy poválečné filmy či tvorba pro děti, jako Fimfárum či Pan Tau, a návštěvníci se s nimi mohou seznámit v interaktivní expozici v prvním patře vily. Poslední část tvoří prostor s názvem Pracovna, náznakově ukazující každodenní Werichův život.
Od časové osy s významnými osobnostmi vily si cestou po schodech do patra prohlížíme fotografie s Werichem a Voskovcem od Václava Chocholy. Věrná rekonstrukce dvou místností Werichova bytu nabízí pohled zblízka tak, jako by Jan Werich jen někam na chvíli odešel. Expozice připomíná i Jiřího Voskovce a fenomenálního skladatele Jaroslava Ježka.
V podkroví se nachází multifunkční sál připravený hostit návštěvníky při rozličných programech, ať už se jedná o workshopy a dílny vztahující se ke stálé expozici, nebo filmová promítání, besedy, přednášky, divadelní představení, taneční programy apod.
Na závěr sestupujeme do sklepení. Expozice je situována do tří místností, původně určených ke skladování uhlí. V první místnosti návštěvníci mohou sledovat vývoj ostrova Kampy prostřednictvím historických map a seznámí se s bohatou historií Werichovy vily, další místnosti tvoří tzv. „hliniště“, věnované fenoménu Golema.
Děti se zde mohou na chvíli proměnit v rabiho Löwa a pomocí své fantazie si z modelovací hmoty vytvořit vlastního Golema.
První zmínka o stavbě dnešní Werichovy vily pochází z roku 1580, je ale velmi pravděpodobné že je podstatně starší. Minimálně od 2. čtvrtiny 17. století zde měl koželužnu Servác Engel, rodem z Flander, který byl za obranu Prahy proti Švédům povýšen v roce 1648 do šlechtického stavu s přídomkem z Engelsflussu. Více se o něm můžete dovědět na tomto blogu zde v souvislosti s Mníškem pod Brdy.
Část zahrady s dnešní Werichovou vilou získal šlechtický rod Nosticů v roce 1725. Nosticové zrušili koželužnu, prostor obezdili a přičlenili jako zahradu k blízkému Nostickému paláci. Bývalou koželužnu, využívanou do té doby jako zahradní domek, nechal v roce 1797 Bedřich Nostitz upravit architektem Ignácem Palliardim do dnešní klasicistní podoby. Po rekonstrukci se sem nastěhoval Josef Dobrovský (1753–1829), vychovatel dětí Františka Antonína Nostice, nejvyššího purkrabího v Čechách. Po roce 1918 se domek stal majetkem pražské obce, byl rozdělen do několika bytů a využíván k obecnímu bydlení. Žil zde Christian Ruben, zakladatel nynější Akademie výtvarných umění a také autor předlohy pro pomník maršálka Radeckého, který stál jen nedaleko odtud – na Malostranském náměstí. V letech 1929 až 1941 bydlel ve vile legendární historik umění profesor Zdeněk Wirth (1878–1961). Nejznámějším obyvatelem ovšem byl Jan Werich (1905–1980), divadelní a filmový herec, komik, klaun, autor divadelních i filmových scénářů, spisovatel, dobový glosátor – obecně člověk mnoha talentů a uměleckých projevů. Spolu s podobně založeným Jiřím Voskovcem (1905–1981) a hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem (1906–1942) patří k nejdůležitějším představitelům divadelní avantgardy v meziválečném Československu. Jejich Osvobozené divadlo s prvky dada se postupně orientovalo na politickou a zejména v druhé polovině 30. let na protifašistickou a protinacistickou satiru.
Jan Werich se do vily nastěhoval na podzim roku 1945 a je dlužno dodat, že mu nikdy nepatřila, po celých 35 let, po které v ní bydlel, platil Praze nájem. Krátce zde bydlel i Jiří Voskovec, s nímž vytvořil téměř nepřekonatelnou profesní dvojici, navíc spojenou hlubokým přátelstvím, které nepřerušilo ani rozdělení jejich životních cest po roce 1948 (a to včetně bytí v jiném světadílu). Jan Werich zemřel v říjnu 1980, jeho manželka Zdena jen několik měsíců před ním a dcera Jana v květnu roku následujícícho. V letech 1948–1968 žil v přízemí Vladimír Holan (1905–1980), jeden z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů. Napsal tu jedno ze svých největších děl – Noc s Hamletem.
Pro bydlení byla vila využívána až do roku 2002, kdy ji zasáhla velká povodeň, při které voda vystoupala až do výše první patra domu. Po základní rekonstrukci se hledalo využití – Městská část Prahy 1 jako majitel vily vyhlásila ideový záměr využít ji ke kulturním účelům. V roce 2015 na základě vítězství ve veřejné otevřené soutěži získalo Werichovu vilu do pronájmu Museum Kampa. Zájem Nadace Jana a Medy Mládkových prezentovat odkaz Wericha a Voskovce a další osobnosti spjaté s Werichovou vilou přirozeně vyplýval i z dlouhodobé snahy pečovat o českou kulturu a zprostředkovávat ji v různých podobách veřejnosti. Za zmínku stojí, že Meda Mládková se s Jiřím Voskovcem v Americe pravidelně přátelsky stýkala a zřízení instituce, která by jeho a Werichovu uměleckou činnost systematicky připomínala, vnímala jako určitou službu dávnému příteli. Patronkou projektu se stala hraběnka Mathilda Nostitz, blízká přítelkyně Medy Mládkové; obě dámy spojuje intenzivní péče o kulturní dědictví České republiky a Evropy.
Následující článek Pochod ke 100. výročí narození Miroslava Horníčka
Žádné komentáře:
Okomentovat