Pochod ke 100. výročí narození herce___ _______________Miroslava Horníčka

Vzpomínku na nezapomenutelného herce uspořádal v den jeho 100. výročí narození pražský Klub milovníků výletů. Devítikilometrová trasa vede přes pražská divadla, v nichž Miroslav Horníček působil, a kolem jeho vinohradské vily

Od Werichovy vily, jejíž prohlídku jsme před startem absolvovali (a dočtete se o ní na tomto blogu zde), jdeme podél Čertovky na konec Kampy a ulicemi Říční, Všehrdova a Besední k domu č. 487/III. na Malé Straně nedaleko kostela sv. Jana Křtitele Na Prádle. V paláci někdejšího spolku Umělecká beseda zpočátku sídlilo avantgardní divadlo DaDa, jehož hlavními protagonisty byli Jiří Frejka a E. F. Burian. Po válce stal dočasným domovem Divadla satiry, které zde působilo až do roku 1948. Miroslav Horníček zde působil jako herec a režisér v kabaretních či revuálních inscenacích, pokoušel se též o pantomimu. Tady se spřátelil se Stelou Zázvorkovou (1922–2005) a Lubomírem Lipským (1923–2015). Nyní tu sídlí Divadlo Na Prádle, nazvané podle již zmíněného kostela.

Kolem domu s pamětní deskou bratří Čapků jdeme na most Legií a přicházíme k novorenesanční budově Národního divadla. Členem souboru „Zlaté kapličky“ byl Miroslav Horníček v letech 1945–1955. 

Pokračujeme po Národní třídě kolem Jazz Clubu Reduta, kde Horníček vystupoval s Ivanem Vyskočilem (*1946), pozdějším spoluzakladatelem Divadla Na Zábradlí, na text-appealech. To je pojem, který Ivan Vyskočil vymyslel a představuje svéráznou formu literárního kabaretu, jenž na diváky působí, tedy apeluje, textem, a to vypravovaným, hraným nebo zpívaným.
Na Jungmannově náměstí odbočíme do Františkánské zahrady a vyjdeme z ní železnými vraty, za nimiž hned po levé straně bylo divadlo Semafor. Horníček zde hrál (např. Člověk z půdy) od jeho otevření v roce 1959, uváděl své pořady a četl ze svých knížek. Semafor mu vděčí mimo jiné za to, že seznámil Suchého se Šlitrem. S Jiřím Suchým (*1931) se znal z Reduty a s Jiřím Šlitrem (1924–1969) spolupracoval v Laterně magice. Ta sídlila v paláci Adria na rohu Národní třídy a Jungmannova náměstí, dnes působí v budově Nové scény Národního divadla. 

Pasážemi Alfa a Světozor projdeme k Divadlu ABC v paláci U Nováků. V letech 1955–1957 zde sídlilo Divadlo satiry, které vedl Jan Werich, pokoušející se navázat na tradici někdejšího Osvobozeného divadla. Jeho zástupcem a jevištním partnerem se stal Miroslav Horníček, který tak  dokázal nemožné – nahradil Werichovi jeho někdejšího partnera Jiřího Voskovce. Horníček i Werich však nechtěli mít divadlo satiry, ale scénu, kde by bylo všechno z divadelní abecedy. Horníček tehdy Werichovi navrhl název Divadlo Abeceda, jemu se to líbilo, ale seděl u toho malíř Jiří Trnka a řekl: „V tom případě stačí Divadlo ABC.“ A tak po roce 1957 změnili název Divadlo satiry na Divadlo ABC. Z důvodů politických i zdravotních se Werich v roce 1960 vedení divadla vzdal a jeho místo zaujal Horníček. Vytvořil novou komickou dvojici s Milošem Kopeckým (1922–1996), avšak již v roce 1961 z divadla odešel.

Procházíme pasáží kolem vchodu do Divadla Rokoko. Od června do září 1945 zde sídlilo avantgardní divadlo Větrník, jehož byl Horníček členem a navázal zde celoživotní přátelství s Vlastimilem Brodským (1920–2002) a Milošem Kopeckým.
Jdeme přes Václavské náměstí a Jindřišskou ulicí k Obecnímu domu, Celetnou a Rybnou ulicí do Haštalské. Kolem kostela a u bílé budovy s freskou na fasádě odbočujeme do nenápadné uličky Řásnovka a kolem paláce ministerstva obchodu a průmyslu se dostáváme na Revoluční třídu. V rohové budově Merkur bývala kavárna Vltava, kde se od 60. let scházeli intelektuálové. Horníček zde uváděl své autorské pořady a seznámil se tu s Jiřím Suchým (*1931) a Jiřím Šlitrem (1924–1969).

Pokračujeme k Palladiu, ulicí Na Poříčí k autobusovému nádraží Florenc, Husitskou a Orebitskou ulicí kolem Žižkovského divadla Járy Cimrmana na Vinohradskou třídu. Od stanice Flora jdeme Jičínskou ulicí do Hradešínské, která se svažuje dolů. Po pár desítkách metrů přicházíme k vile č. 70, kde v přízemí bydlel Miroslav Horníček a v patře Lubomír Lipský. Dnes vila patří potomkům Lipských, v budoucnu by zde měla být osazena pamětní deska.

Hradešínská ulice snad nemá konce. Po obou stranách ji lemují krásné vily, například tu s čp. 6 si postavil známý architekt Jan Kotěra (1871–1923). Stavbu, která kombinuje režné zdivo s hrubou omítkou, vybudoval podle vlastního návrhu v letech 1908–1909. 

Vila s věžovitým rizalitem patří do období Kotěrovy racionální moderny, vyznačující se přísnou stavební logikou, tvarovým zjednodušením a omezením dekorativního detailu. Dům se skládá z prostých kubických objemů, k patrovému bloku je připojen věžovitý rizalit a nižší část ukončená terasou.

Na dohled je modlitebna Československé církve husitské, postavená v letech 1930–1935 podle projektu architekta Pavla Janáka v konstruktivistickém stylu. Třídílná stavba se skládá z vlastní modlitebny, věže a obytného domu. Vnitřkem skeletové železobetonové věže bez obvodového pláště vede točité schodiště a vrchol zdobí husitský kalich. Součástí komplexu je také kolumbárium, které vzniklo v roce 1938 přestavbou z divadelního sálu podle návrhu arch. Jiřího Jakuba a v roce. 1947 k němu bylo přistavěno druhé patro.

Míjíme sportovní halu Bohemians a v Bezručových sadech se potkáváme se skupinou turistů, která se již vrací z cíle. Z Francouzské ulice odbočujeme do Záhřebské, v níž jako součást rekonstrukce vznikla v roce 2005 moderní fontána zdobená bronzovými zoomorfními plastikami, které zároveň slouží jako chrliče. Autorem je sochař Miroslav Beščec.

Po jedněch schodech sestupujeme na Bělehradskou a na opačné straně po druhých schodech zase stoupáme nahoru. Dostáváme se pod Nuselský most a parkem Folimanka sestupujeme k Botiči. Podchodem pod tratí se dostáváme do Neklanovy ulice, kde v restauraci U Karla IV. je cíl pochodu.

Do odjezdu vlaku nám zbývá hodina, a tak opět pohrdneme městskou hromadnou dopravou. Na Václavském náměstí se pokocháme zrekonstruovanou a bohatě nasvícenou budovou Národního muzea a po 18. hodině stověžatou matičku opouštíme.