DP Za posledním puchýřem 2018

(předchozí článek Páteční zájezd před Posledním puchýřem)
S trochou nadsázky se akci říká „Svátek turistů“

Start pochodu je v Kulturním centru Golf, kde si vyzvedávám popis trasy 25 km, ale než se na ni vydám, jdu si k pultu koupit „turka“. Venku si pak bez dlouhého váhání nejen oblékám rukavice, ale čelenku přetahuji přes uši – teplý podzim už definitivně skončil!

Po fáborkovém značení přicházím na Ostrov, kde má být kontrola a podle popisu na ní účastníky čeká nějaký úkol, po jehož splnění bude moct pokračovat v cestě. Mám na sáňkách převézt zabalený dárek pod nedaleký vánoční stromeček a navíc ještě dobrovolně zkouším trefit se polystyrénovým míčkem do jednoho ze tří otvorů v těle sněhuláka, taktéž polystyrénového. Není to úplně snadné, ale nedám si pokoje, dokud se mi to nepodaří, teprve pak pokračuji s čistým svědomím dál. 
Po visuté lávce přecházím přes Jizeru, míjím budovu okresního archivu a po železném mostu se vracím na pravý břeh Jizery. Jdu po červené značce, mám (patrně) červený nos a zastavuji se u stánku CK Hoška Tour na červené svařené víno. Tedy on je to ve skutečnosti v supermarketu koupený Glühwein, ale na druhou stranu – kdo nechce, ať jde klidně dál!
Dál, to znamená po Riegrově stezce. Řeka Jizera zde vytvořila divoký kaňon, který patří mezi nejkrásnější údolí u nás. V roce 1909 jej zpřístupnily odbory Klubu českých turistů v Semilech a Železném Brodě stezkou, která dostala jméno po nejslavnějším semilském rodákovi, F. L. Riegrovi. Od roku 1951 je Údolí Jizery chráněným územím. Vede tudy rovněž naučná stezka, která je zaměřena na geologii.

Vstupní skalní bránu se překonává po visuté železné galerii, dlouhé 77 m. Kdysi velmi úzká skalní soutěska, místy jen jeden metr široká, byla příčinou častých povodní v semilské kotlině. Kvůli stavbě a bezpečnému provozu přádelny v Semilech nechal v roce 1870 továrník Schmitt soutěsku rozšířit na dnešních 15 až 20 metrů. A protože nebylo možné do příkrého srázu vytesat bezpečnou cestu, zvolil stavitel nákladnou variantu visutou železnou galerií.
Stezka pokračuje kolem jezu, kde začíná 1300 metrů dlouhý tunel, který odvádí vodu do podspálovské hydroelektrárny. Jez je součástí díla vodní elektrárny v Podspálově. Domek jezného i pět metrů vysoký jez byly vybudovány v roce 1921. Před vtokem do náhonu jsou umístěna tři česla. Následně voda pokračuje odtokovou štolou, která byla vystřílena a vylámána ve skále v délce 1760 metrů. Množství vyrubané skály zaplnilo 420 železničních vagónů! Na štolu pak navazuje cca 440 metrů dlouhý kanál, který vede až k elektrárně v Podspálově. Podobně bylo nutné postupovat i na druhém břehu, po němž vede železniční trať 030 Liberec – Pardubice se čtyřmi tunely dlouhými dohromady přes sedm set metrů.
Cesta se pak poněkud vzdálí od řeky a krátká odbočka mě přivádí na Böhmovu vyhlídku. Je pojmenovaná po Antonínu Böhmovi, okresním hejtmanovi a prvním předsedovi semilského odboru KČT, spoluzakladateli Riegrovy stezky. Jedná se o nejkrásnější partii kaňonu s výhledem na Krkavčí skálu a řečiště plné balvanů. 
Jen o pár desítek metrů dál se nachází zastřešené odpočívadlo, zvané „pěšorest“. Od něj se sestupuje až téměř k řece. Následuje dvanáct metrů dlouhý tunel vyražený v roce 1909. Vybudovat jej trvalo šest týdnů za použití více než tisíce patron dynamitu. 

Kolem pramene Antala Staška, upraveného semilským KČT v roce 1924,...

... přicházím k podspálovské hydroelektrárně z let 1921–1926, která je dodnes v provozu. Přilehlý hotel Pod Spálovem, původně Crhova turistická chata z roku 1929, je příhodným místem k odpočinku a občerstvení. Je zde kontrola a u nedalekého mostu přes řeku Kamenici se dělí trasy, pětatřicítka pokračuje vpravo, pětadvacítka vlevo. Opodál se nachází keška, první ze série, kterou její autor nazval Železnobrodská kolonáda. Setkávám se u ní s geokačerem Ponsem a jeho manželkou, s nimiž absolvuji zbytek trasy.
Po silnici, která naštěstí není nijak frekventovaná, přicházíme na okraj Železného Brodu a po zelené značce stoupáme nad město. Přicházíme ke kapli sv. Jana Nepomuckého, postavené na místě bývalé poustevny hrabětem Karlem Josefem Des Foursem, který zde nalezl úkryt za sedmileté války. V roce 1860 byla pod kaplí zřízena hrobka rodu Des Fours-Walderode. 

Obdivujeme krásný výhled, ale záhy zjišťujeme, že jsme se poněkud odchýlili od trasy pochodu, neboť jsme se v Železném Brodě pustili po jiné zelené. Opouštíme ji tedy a pokračujeme po silnici k místu, kde zleva přitéká potůček. Po úzké stezce několika serpentinami zdoláváme prudký svah a dostáváme se na červeně značenou Zlatou stezku Českého ráje, vedoucí po Hamštejnském hřebenu. Cesta po něm je pohodlná a nemůžeme se nabažit nádherných výhledů směrem k Ještědu,...

... vlevo na Krkonoše...

... a vpravo na Český ráj s dominující zříceninou hradu Trosky.
Za sílícího větru přicházíme na Kozákov (744 m), nejvyšší vrch nejen Českého ráje, ale i Podkrkonoší. Na chvíli využijeme závětří v Riegerově chatě, vybudované Klubem českých turistů Semily a slavnostně otevřené v roce 1928, právě před 90 lety (podrobnosti o Kozákově, chatě a rozhledně naleznete na tomto blogu zde).  Nedaleko od chaty stojí dvaadvacet stanů, které si tu postavilo osmadvacet příznivců zimního táboření.

Kozákov opouštíme po červené značce, v Komárově ji měníme za žlutou, která nás vede po asfaltu až do Semil.

Následuje článek V neděli na Posledním puchýři