Na huti

Zámecký sklářský den, který se konal v sobotu 13. června (a naleznete jej na tomto blogu zde), mě inspiroval ke vzpomínce, jak to chodilo na huti

Je ráno po páté hodině. Chlapi ve světlezelených košilích, na kterých jsou vidět bílé mapy od potu, začínají novou šichtu. Chystají na verštatu sklářské píšťaly. Odkrývají otvory pece, které září oranžovým světlem. První náběry na píšťaly a kerbly tvarované svalákem kmitají hutí jako ohromné světlušky. Zlaté náústky píšťal se protáčejí v nadutých koutcích úst a dech huťáků oživuje roztavený kmen, dává mu duši a tvar. Na čele foukačů vyrážejí první kapky potu a tamprovna se pomalu plní sklem.

Na huti v Josefodole

Sklářská huť je archaický organismus, který funguje na stejných principech už pár stovek let. V posledních desetiletích sice buková polena na vyhřívání pecí nahradil plyn, chemické a technologické kroky se samozřejmě také zdokonalily, ale základní řemeslné postupy zůstaly stejné.

Na  verštatu, vyvýšeném prkenném pódiu obklopujícím pec, pracuje u každého otvoru parta v čele s předákem, několika řadovými foukači a jedním, dvěma zadáky. Předák je zkušený mazák, naopak zadák je nevyučený, učeň nebo brigádník. Jeho poněkud podřadné postavení je opticky patrné tím, že zavírá formu pod nohama huťáka (pokud to ten nemá zařízené na sešlápnutí) a poté ji zchladí v kádi s vodou. Případně také odnáší hotové výrobky do pásové chladící pece, pokud to nedělá odnašečka. Veledůležitým úkolem zadáka také bývalo zásobování věčně vyprahlých chlapů pivem sedmičkou (později osmičkou) z kantýny. 

Foukání každého skleněného předmětu začíná nabráním skla na píšťalu. To dělá řadový foukač. Při nabírání skloviny má v ústech dřevěný kolík ochranné destičky. Špalík skloviny uválí na kovové destičce do mírně kónického tvaru a když trochu zchladne, nabere na něj další sklovinu a nafoukne základní baňku. To je kerbl, který sklář tvaruje svalákem, jakousi dřevěnou naběračkou, a udává mu předběžný tvar budoucího výrobku, například sílu dna, stěn, výšku... Pak zpravidla přebírá štafetu předák. Rozkročí se na okraji verštatu nad zadákem, který sedí na štokrleti o metr níže a drží rozevřenou dvoudílnou formu, zpravidla vytvořenou formářem z bukového dřeva. Předák vsune baňku do pomalu zavírané formy a píšťalou fouká a točí, až viskózní sklovina vyplní tvar formy. Od formy se kouří a páří, dým z vypalovaného dřeva štípe do očí. To musí zadák vydržet. Když proces foukání sklář dokončí, dupne koženým sandálem (neříká se jim pantofle, ale huťafle) o verštat, což je signál pro zadáka, aby otevřel formu. Tělo vázy, mísy, džbánu atd. je už zchlazené a nedefromuje se. Kopnu na konci píšťaly přejede sklář mokrým želízkem, vznikne záprask, a lehkým klepnutím na píšťalu vyýrobek urazí. Jde-li o džbán, přepíchne jej na přílepník, což je jakási zaslepená píšťala, a na kozlíku pak přilepí ucho. Kozlík neboli pangl je sklářská lavice, která má na obou koncích vodorovně položená kovová ramena přesahující na jedné straně šířku lavice. Na ně si sedící sklář položí píšťalu, kterou válí dlaní jedné ruky směrem od sebe a k sobě, zatímco druhou tvaruje výrobek.

Nakonec se v trumlu, malé pícce s kruhovým otvorem a plynovým hořákem, rozžhaví okraj džbánu, který se povrchovým napětím zaoblí, a sklář pinzetou zformuje hubičku. Odnašeč(ka) pak na vidličce odnese co nejrychleji výrobek do chladící pece, aby nepraskl. Mezitím zadák namočí bukovou formu v díži s vodou a foukači znovu nabírají a svalují – až do konce šichty, do fajruntu.

Hůůůů, řičí chlapi, když hutí prochází exkurze, zejména převažují-li v ní mladé ženy. Je to folklor huťáků, drsných chlapů... Jinou jejich oblíbenou zábavou je výroba bouchacích kapek. Žhavou sklovinu nechají odkápnout do kýblu s vodou. Okamžitým zchlazením vrchní vrstvy zůstaně tvar kapky zachován, ale ve skle vznikne obrovské povrchové napětí, které jako by chtělo zaujmout povrch koule. Pak stačí neopatrná manipulace s kapkou a následuje exploze, při níž se sklo promění v prach. Klasický vtip spočívá v tom, že se kapka hodí před procházející exkurzi...

I pracovní přestávka má svůj kolorit. Dělá se šmelina. Dárečky, věci, které frčí, jako těžítka, prasátka, ryby, čerti, půllitry s naturalistickými penisy, nejlépe barevnými...

*  *  *

Zastavme se ještě u sklářského nářadí a pomůcek. Terminologie sklářského nářadí (i některých druhů prací) užívaných v českém sklářství má jazykový původ většinou v německém prostředí. Po druhé světové válce byla snaha zavést české novotvary (jednak v souvislosti s bojem proti germanismům, jednak ve snaze dokázat, že sklářství v české kotlině bylo původem výhradně české). Uměle vytvořená slova se však ve většině případů mezi skláři neujala. Počeštělé, původně německé názvy patří po staletí ke sklářské hantýrce a byl nesmysl chtít je nahrazovat komplikovanými a nesrozumitelnými novotvary.
Hefťák (nálepník) – zvláštní druh píšťaly, většinou staré, která již neslouží k foukání aužívá se jí pouze k tomu, aby se na její konec „naheftovalo“ (nalepilo) dno vyráběného kusu.
Burgulec (svalák) – dřevěná pomůcka sloužící skláři k tvarování skla nabraného na píšťalu. Je to válcovitý dřevěný špalík, který je na koncích miskovitě vydlabaný, a z boku má dřevěné držadlo. Slouží k tvarování baňky dříve, než se vloží do formy. Při hutní výrobě se jím sválejí těžítka apod. Během práce se burgulec, stejně jako jiné dřevěné pomůcky, odkládá do vody, aby se ochladil po styku se žhavým sklem.
Nůžka (sklářské nůžky) – kovový nástroj podobný skutečným nůžkám. Nůžka kulatá má na vnitřních hranách proti sobě velké výřezy ve tvaru písmene V s ostrými hranami, kterými se odstřihuje sklo nabrané na píšťalu. Nůžka rovná (nastřihávací) má pracovní část rovnou stejně jako krejčovské nůžky a slouží k nastřihávání okrajů.
Šoršal (roztočka) – nářadí podobné velké pinzetě s dlouhými špičkami, obvykle kruhového průřezu. Užívá se tam, kde je gřeba při práci vytáhnout sklo do užšího válcovitého tvaru.

Paclšar (vrubovník) – nástroj podobný šoršalu, který má obě ramena tvořená dvěma rovnoběžnými kovovými lištami, které umožňují vytvarovat z obou stran „pacle“ nálepy obvykle čočkovitého tvaru, kterými se spojuje vršek číše se štýlkem).

Zářezka – nářadí podobné paclšaru, které má ramena tvořená jen jednou lištou. Užívá se k zařezávání obvodu větších kusů na píšťale v místě, kde se má kus odklepnout.

Kaprák (pinzeta plochá) – slouží k hutní technice dekorování skla. Je buď plochý (rovný) nebo profilovaný. Podobá se velké pinzetě, která má na koncích navařené destičky, mezi něž se svírá sklo.

Kulma (kulmovačka) – jednoduché kleštičky s dlouhými úzkými čelistmi, jejichž pomocí se vytažený kus skla zakrucuje (obvykle se používá při lepení ucha džbánu).

Sekáček – železný nástroj s ostrou hranou, pomocí níž se odsekává kopna při výrobě heftovaných kusů.

Klapačka – dvě ploché destičky spojené na jedné straně drátky, aby  se daly rozevírat a zavírat. pomocí klapačky se roztáčejí dýnka číší a tvarují se rozmanité čočkovité útvary na píšťale. V hraně klapačky se dělají výřezy, do kterých zapadne štýlek, aby bylo mono dýnkem v klapačce lépe točit.

Cvokajz – malá kovová pinzeta se špičkami rovnými nebo zahnutými, které se užívá při aplikaci různých hutních dekorů, např. při tvarování hubičky džbánu.

Šajpálka – plochá destička s držadlem, jíž sklář rovná dno hotového výrobku, aby nebylo vyduté ven a hotový kus se nehoupal.