Za keškami do Železných hor
Na doporučení jednoho mého známého turisty a keškaře vydáváme se do Bojanova za absolvováním trailu DKZK, což je zkratka Do kopce z kopce. Jedná se sérii jedenácti keší s jednotným hintem „Pařízek“, rozmístěných v blízkosti lesních cest na trase dlouhé, lépe řečeno krátké šest kilometrů.
Auto necháváme na doporučeném místě v Bojanově na parkovišti firmy Technolen, která se zabývá výrobou požárních a technických hadic už od roku 1953.
Hned za mostem přes Chrudimku odbočuje zelená turistická značka kolem několika posledních domků do lesa. Asi v polovině trailu si přidáváme odbočku k nedalekému vysílači Krásný. Už kdysi jsem se u něho byl podívat autem s tátou, ale moc si to nepamatuji. Zato si moc dobře vzpomínám, jak mě při zkoušení z vysokofrekvenční techniky před celou třídou zesměšnil vyučující, kterému jsme přezdívali Krout.
Kopec Krásný leží asi půl kilometru západně od obce Krásné a dosahuje nadmořské výšky 614 m. Na jeho vršku stojí mohutný televizní vysílač Krásný. Areálu, jenž je dnes v majetku a. s. České Radiokomunikace, dominuje 182 metrů věž ukotvená šesti masivními lany.
Vysílač byl vybudován v letech 1958–1960, kdy se stal historicky prvním televizním vysílačem ve východních Čechách a jedním z deseti základních vysílačů v Československu, na kterých vysílal tehdy jediný program ČST. Rozhlasové vysílání bylo zahájeno 20. ledna 1960. Na VKV I vysílala stanice Československo I (později přejmenovaná na Hvězdu), poté se přidaly stanice Československo II (později Vltava) a Praha. V 90. letech 20. století se postupně přecházelo z VKV I (OIRT) na VKV (CCIR). Do poloviny roku 2011 vysílaly z tohoto vysílače analogové televizní stanice ČT1, ČT2, Nova a Prima, poté bylo spuštěno vysílání multiplexů. Z rozhlasových stanic vysílají z Krásného ČRo Radiožurnál, Radio Blaník, Frekvence 1, ČRo Dvojka, ČRo Vltava, ČRo Pardubice a Rádio Impuls.
V lese nedaleko vysílače jsme odlovili kešku a vracíme se na trail. Po jeho dokončení odjíždíme do Prachovic, ale ještě předtím se zastavujeme v Bojanově u kostela sv. Víta. Kostel je jednolodní z roku 1730, stojí u něho barokní zvonice se zvonem Václav z roku 1510:
Prachovice mají necelých 1500 obyvatel a jsou proslulé těžbou vápence a jeho následným zpracováním. Na východním okraji obce se nachází jeden z největších vápencových lomů v České republice, jeho rozloha je 111 ha:
Nejstarší písemné záznamy o historii obce a počátcích těžby vápence se v souvislosti se stavbou hradu Lichnice datují do roku 1398. Z obydlí skalníků, lámajících ve zdejších lomech kámen na stavbu hradu vznikla osada Prachovice. Ložisko vysoce kvalitního silurskodevonského vápence se v Železných horách vyskytuje pouze v okolí Vápenného Podola a Prachovic. Tvoří 2,5 km dlouhý a 600 m široký pruh, přičemž původní mocnost 150 m byla tektonickým pochodem zvýšena na 450 m.
Právo na lámání vápence bylo vždy předmětem sporů, například vleklý spor obce Prachovice s velkostatkářem Kinským v letech 1848 až 1862, který nakonec Kinský za 1000 zlatých odstupného vzdal ve prospěch obce. Od roku 1863 patřily všechny otevřené lomy Prachovicím. Obec lom pronajímala jednotlivcům, jejichž dělníci kámen lámali a rozváželi po okolí. Po znárodnění Králodvorské cementárny připadly lomy v Prachovicích Českým cementárnám a vápenicím, v roce 1956 začala pracovat nová cementárna a zároveň byla zahájena výstavba vápenky s cílem vyrábět vysoce kvalitní vápno pro stavebnictví a chemický průmysl. Počátkem roku 1981 došlo k ukončení provozu starého závodu, jeho konzervaci a následně postupné fyzické likvidaci. Zásadní vliv na existenci podniku měla listopadová revoluce roku 1989. Nejprve byl podnik vyčleněn z GŘ CEVA Praha a stal se nakrátko samostatným státním podnikem. Poté vznikla státní akciová společnost a na základě privatizačního projektu pak akciová společnost. Od roku 2002 cementárnu vlastnila švýcarská firma Holcim, kterou v roce 2015 převzal mexický výrobce stavebnin Cemex.
Vracíme se do Vápenného Podolu, kde jsme sice nedávno byli (příslušný článek naleznete na tomto blogu zde), ale dvě zajímavosti jsme tehdy nestihli: pamětní desku na budově bývalých lázní a především muzeum elektrofonických kytar!
Na jihovýchodním okraji Vápenného Podolu se nacházel léčivý pramen, známý od roku 1586, díky němuž zde vznikly malé Lázně sv. Václava. K jejich rozkvětu došlo, když se staly majetkem hraběcího rodu Šporků. Dle starého vyobrazení z roku 1725 tu byly tři lázeňské domy – U černého orla, U turecké hlavy a U bílého lva. Lázeňská sezóna začínala 1. května a trvala do sv. Václava. Voda se používala na léčení kožních, revmatických a nervových nemocí. Po změně majitele došlo k určitém úpadku a čilejší život se opět rozproudil okolo roku 1850, kdy sem každoročně jezdíval spisovatel a dramatik Václav Kliment Klicpera, který tu hledal úlevu a klid. Pobýval zde také spisovatel Jaroslav Vrchlický, kterého zde navštívil básník Svatopluk Čech a do pamětní lázeňské knihy napsal báseň. Nejvěrnějším návštěvníkem byl po dlouhá léta hudební skladatel, pozdější šéf opery a dirigent Národního divadla v Praze prof. Otakar Ostrčil (1879–1935), který sem jezdil od svého mládí až takřka do svého předčasného skonu.
Kníže Karel Kinský daroval v roce 1919 lázně se všemi budovami obci Vápenný Podol. Lázně byly provozovány do roku 1940. Při těžbě vápence byl totiž pramen „přestřelen“, jak v hantýrce říkali tehdejší těžaři, a tak po několika staletích sláva podolských lázní zanikla.
Procházíme kolem geologické expozice, kterou jsme si podrobně prohlédli při minulé návštěvě, a dostáváme se k nevelké a nenápadné budově, v níž sídlí První soukromé muzeum českých elektrofonických kytar a aparatur v ČR – Retro Jolana:
Patří pardubickému sběrateli a kytaristovi Břetislavu Sašovi Zachovalovi. Jak sám říká, muzeum zřídil jako vzpomínku a úctu k hudebním nástrojům a aparaturám českého bigbítu, k jeho tvůrcům, výrobcům a hlavně muzikantům a spoluhráčům, kteří už mezi námi nejsou. Slavnostní otevření se uskutečnilo 20. června 2015 za účasti kapely Blue Effect s Radimem Hladíkem.
Celkem je v muzeu na 250 kytar a baskytar značek Resonet, Futurama, Neoton, Star a Jolana. Kytara Resonet Grazioso s výrobním číslem 006 je nejstarší českou elektrickou kytarou nejen v tomto muzeu, ale i v celé republice! Naleznete zde i unikátní kytary Big Beat s vlastním zesilovačem (a reproduktorem) na baterie, aby mohl kytarista hrát kdekoliv, a také kytary „samodělky“ bizarních tvarů, jimiž se hráči chtěli odlišit…
V počátcích českého bigbítu, kdy byl elektrických kytar zoufalý nedostatek, používali jejich výrobci co bylo po ruce, takže např. kytara Alfa měla přepínače z vysavače Eta a Marina zase z psacího stroje. V muzeu jsou k vidění také dobové aparatury a zesilovače Tesla, Regent, Vermona, Delicia, mikrofony AMD, Shure a AKG, klávesy Ionika, Vermona, Delicia, Hammond, dále bicí, rádia apod.
Začátek českých elektrofonických kytar je třeba hledat v jihočeské Blatné ve firmě Resonet, z níž se po znárodnění stalo družstvo Dřevokov. Tamější konstruktéři Vladimír Vlček a Josef Růžička rozebrali americkou kytaru Fender Stratocaster, prozkoumali jak a z čeho je vyrobena a vytvořili podle ní kytaru, kterou nazvali Resonet Grazioso. Je třeba ovšem dodat, že nešlo o kopírování, ale o vizuální předlohu. Pánové přišli s výjimečným řešením snímačů a přepínačů, kromě toho kytaře přidali dvojzvratné tremolo, které hráči umožňovalo měnit ladění nahoru i dolů! Kytara Resonet pak nejenže obdržela zlatou medaili z výstavy EXPO 1958 v Bruselu, ale byla dodávána firmě Selmer London a prodávána v Anglii i jinde pod komerčním názvem Futurama. Hrály na ni i mladý George Harrison z Beatles (existuje fotografie, na které drží Futuramu v rukou) dále Eric Clapton a začínal s ní i Jimmy Page z Led Zeppelin. U nás hráli na tyto kytary například Petr Janda ze skupiny Olympic, Pete Kaplan z Mefista, Pavel Černocký ze skupiny Donald, Jiří Korn z Rebels, Pavel Sedláček, Petr Novák, Karel Kahovec a mnoho dalších ikon našeho bigbítu. Hráli na Resonety Grazioso, Jolany Grazioso, Alexandry, Tornáda, baskytaristé na Neoton Basso, Basso IV.
V roce 1959 došlo k převedení výroby z Dřevokovu Blatná do národního podniku Československé hudební nástroje Hradec Králové. Přešel tam i Josef Růžička (1928–2004) a založil vývojové středisko, kde vznikaly kytary značky Neoton. Ta úplně první pololubová neotonka se objevila ve filmu Starci na chmelu, kde na ni hraje mimo jiné i Josef Laufer. Na kytaře se objevilo jméno Jolana, které následně nahradilo název Neoton. Ve vývoji v Hradci Králové a následně v závodech Krnov a Hořovice bylo v následujících letech vyrobeno mnoho dalších legendárních modelů, jako je např. Star, Marina, Tornádo, Uragán, Alexandra, Rubín či Iris. V květnu 1974 však přišlo rozhodnutí, že k 1. 1. 1975 bude vývoj v Hradci Králové zrušen, přeměněn na opravnu pian a rozvoji se budou věnovat v Hořovicích.
Na závěr zbývá ještě objasnit, kde se vzal název Jolana. Velká záhada to není, jmenuje se tak dcera Josefa Růžičky!
Hned za mostem přes Chrudimku odbočuje zelená turistická značka kolem několika posledních domků do lesa. Asi v polovině trailu si přidáváme odbočku k nedalekému vysílači Krásný. Už kdysi jsem se u něho byl podívat autem s tátou, ale moc si to nepamatuji. Zato si moc dobře vzpomínám, jak mě při zkoušení z vysokofrekvenční techniky před celou třídou zesměšnil vyučující, kterému jsme přezdívali Krout.
Kopec Krásný leží asi půl kilometru západně od obce Krásné a dosahuje nadmořské výšky 614 m. Na jeho vršku stojí mohutný televizní vysílač Krásný. Areálu, jenž je dnes v majetku a. s. České Radiokomunikace, dominuje 182 metrů věž ukotvená šesti masivními lany.
Právo na lámání vápence bylo vždy předmětem sporů, například vleklý spor obce Prachovice s velkostatkářem Kinským v letech 1848 až 1862, který nakonec Kinský za 1000 zlatých odstupného vzdal ve prospěch obce. Od roku 1863 patřily všechny otevřené lomy Prachovicím. Obec lom pronajímala jednotlivcům, jejichž dělníci kámen lámali a rozváželi po okolí. Po znárodnění Králodvorské cementárny připadly lomy v Prachovicích Českým cementárnám a vápenicím, v roce 1956 začala pracovat nová cementárna a zároveň byla zahájena výstavba vápenky s cílem vyrábět vysoce kvalitní vápno pro stavebnictví a chemický průmysl. Počátkem roku 1981 došlo k ukončení provozu starého závodu, jeho konzervaci a následně postupné fyzické likvidaci. Zásadní vliv na existenci podniku měla listopadová revoluce roku 1989. Nejprve byl podnik vyčleněn z GŘ CEVA Praha a stal se nakrátko samostatným státním podnikem. Poté vznikla státní akciová společnost a na základě privatizačního projektu pak akciová společnost. Od roku 2002 cementárnu vlastnila švýcarská firma Holcim, kterou v roce 2015 převzal mexický výrobce stavebnin Cemex.
Na jihovýchodním okraji Vápenného Podolu se nacházel léčivý pramen, známý od roku 1586, díky němuž zde vznikly malé Lázně sv. Václava. K jejich rozkvětu došlo, když se staly majetkem hraběcího rodu Šporků. Dle starého vyobrazení z roku 1725 tu byly tři lázeňské domy – U černého orla, U turecké hlavy a U bílého lva. Lázeňská sezóna začínala 1. května a trvala do sv. Václava. Voda se používala na léčení kožních, revmatických a nervových nemocí. Po změně majitele došlo k určitém úpadku a čilejší život se opět rozproudil okolo roku 1850, kdy sem každoročně jezdíval spisovatel a dramatik Václav Kliment Klicpera, který tu hledal úlevu a klid. Pobýval zde také spisovatel Jaroslav Vrchlický, kterého zde navštívil básník Svatopluk Čech a do pamětní lázeňské knihy napsal báseň. Nejvěrnějším návštěvníkem byl po dlouhá léta hudební skladatel, pozdější šéf opery a dirigent Národního divadla v Praze prof. Otakar Ostrčil (1879–1935), který sem jezdil od svého mládí až takřka do svého předčasného skonu.
Kníže Karel Kinský daroval v roce 1919 lázně se všemi budovami obci Vápenný Podol. Lázně byly provozovány do roku 1940. Při těžbě vápence byl totiž pramen „přestřelen“, jak v hantýrce říkali tehdejší těžaři, a tak po několika staletích sláva podolských lázní zanikla.
* * *
Návštěvu soukromého Muzea elektrických kytar s najitelem domluvenou na 17. hodinu, a protož máme času dost, jdeme se podívat k bývalému lázeňskému domu, na němž je umístěna pamětní deska:
Procházíme kolem geologické expozice, kterou jsme si podrobně prohlédli při minulé návštěvě, a dostáváme se k nevelké a nenápadné budově, v níž sídlí První soukromé muzeum českých elektrofonických kytar a aparatur v ČR – Retro Jolana:
 |
| Na pódiu se pravidelně dvakrát do roka scházejí příznivci bigbítu |
V roce 1959 došlo k převedení výroby z Dřevokovu Blatná do národního podniku Československé hudební nástroje Hradec Králové. Přešel tam i Josef Růžička (1928–2004) a založil vývojové středisko, kde vznikaly kytary značky Neoton. Ta úplně první pololubová neotonka se objevila ve filmu Starci na chmelu, kde na ni hraje mimo jiné i Josef Laufer. Na kytaře se objevilo jméno Jolana, které následně nahradilo název Neoton. Ve vývoji v Hradci Králové a následně v závodech Krnov a Hořovice bylo v následujících letech vyrobeno mnoho dalších legendárních modelů, jako je např. Star, Marina, Tornádo, Uragán, Alexandra, Rubín či Iris. V květnu 1974 však přišlo rozhodnutí, že k 1. 1. 1975 bude vývoj v Hradci Králové zrušen, přeměněn na opravnu pian a rozvoji se budou věnovat v Hořovicích.
Na závěr zbývá ještě objasnit, kde se vzal název Jolana. Velká záhada to není, jmenuje se tak dcera Josefa Růžičky!
Žádné komentáře:
Okomentovat