Po naučné stezce Bohuslava Reynka

Je to víceméně náhoda, že se vydáváme po stopách tohoto dlouho opomíjeného básníka, překladatele a grafika necelých 14 dní před 120. výročím jeho narození. Novou naučnou stezku uvedli do života havlíčkobrodští značkaři KČT již na podzimu loňského roku při příležitosti pořádání DP Havlíčkobrodská padesátka.

Stezka začíná na Rubešově náměstí v Havlíčkově Brodě, před děkanským kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Právě sem Bohuslav Reynek často chodíval na ranní mše, proto je zde umístěna úvodní informační tabule. Na ní si přečteme básníkova základní životopisná data a stejně jako na zbývajících čtyřech zastaveních si prohlédneme mapu s vyznačením trasy a fotografie z ostatních zastávek. Jako příjemný bonus je na každé tabuli báseň Bohuslava Reynka nebo jeho manželky Suzanne Renaud doprovázená ilustrační fotografií od básníkova syna Daniela Reynka.

Naučná stezka kopíruje zelenou turistickou značku, která nás vyvádí z rušného městského prostředí do lůna přírody. Nenechte se zmást názvem vodní nádrže za městem – latinské ustálené slovní spojení nomen omen v jejím případě neplatí, neboť nepříliš vábný název Žabinec ani trochu nekoresponduje s její hladinou.

  Úzká pěšina nás přivádí na louku nedaleko Grodlova mlýna. Druhé zastavení nabízí informace o vztahu Bohuslava Reynka k mlynářskému řemeslu prostřednictvím matky, která pocházela z mlýna v Třešti.

  Loukami a lesem přicházíme k úzké silničce, po níž se dáváme doprava, do Petrkova. Stoupáme mírně do kopce, míjíme opravenou kapli sv. Václava, postavenou v roce 1940 a obnovenou roku 1992, a za chvíli již stojíme u třetího zastavení naučné stezky.

Na dohled od něho, na samém okraji obce, stojí Reynkův zámeček, jednoduchá dlouhá obdélná budova spojená s hospodářským dvorem, ozvláštněná v průčelí hodinovou věžičkou a slunečními hodinami nad bočním vchodem. Zde se 31. května 1892 narodil Bohuslav Reynek a zde také nyní žijí jeho dva synové. Oba jsou důstojnými pokračovateli svých rodičů – Daniel se věnuje umělecké fotografii, Jiří je významný překladatel z francouzštiny. Žijí zde, stranou městského ruchu, avšak nikoliv sami, ale ve společnosti šestnácti koček.

Usedlost s polnostmi koupil v roce 1866 Josef Reynek, zvelebenou ji předal svému synu Bedřichovi a ten hodlal učinit totéž, až jeho jediný syn Bohuslav vystuduje. Zatím jej pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, kde Bohuslav vystudoval reálku. Na přání otce se zapsal na Vysokou školu technickou v Praze, ale záhy se vrátil do Petrkova, jednak pro churavost, ale hlavně z nechuti ke studiu technických věd. Odjel na měsíc do Bretaně, kde psal básně, maloval a kreslil. O tom, že od mládí tíhnul k umění, svědčí první dochované olejomalby z roku 1909 a první tištěné básně z roku 1912. V roce 1914 se Bohuslav seznámil s Josefem Florianem ze Staré Říše, pro něhož překládal francouzské a německé autory (namátkou pár nejznámějších jmen: Charlese Baudelaire, Victor Hugo, Jean de Lafontaine, Rainer Maria Rilke, Adalbert Stifter, Paul Verlaine), psal také vlastní poezii i prózu. Jeho dílo vycházelo v malých nákladech a bez nakladatelské reklamy buď vlastním nákladem nebo v různých sbornících.

Když se mu dostala do rukou knížečka básní mladé Francouzky Suzanne Renaud (*30. 9. 1889 v Lyonu), zaujala ho natolik, že ji nejprve požádal o povolení překladu veršů do češtiny a později i o ruku. Roku 1926 se s ní v Grenoblu oženil, o dva roky později se jim narodil syn Daniel a v roce 1929 syn Jiří. Až do roku 1936 žila rodina střídavě v létě v Petrkově a v zimě ve Francii, pak musel Bohuslav po smrti svého otce převzít správu rodinného statku. Oba synové se shodují na tom, že za místo svého dětství považují jak Petrkov, tak Grenobl. Nežli začala válka, stal se Bohuslav Reynek známým a uznávaným nejen u nás, ale především ve Francii, kde rovněž maloval a s úspěchem několikrát vystavoval své obrazy i grafické listy. Mnichovskou dohodou a postojem Francie byla Suzanne Renaud zdrcena. V roce 1943 byla petrkovská půda Reynkovým zabrána a statek obsazen Němci, od června roku 1944 až do konce války žila celá rodina u Florianů ve Staré Říši. Když se po válce vrátili, přišel rok 1948, majetek jim byl znárodněn a postupně devastován. Pravda, vystěhováni nebyli, ale aby zde mohli zůstat bydlet, přijali podmínku pracovat ve státním statku jako dělníci. Přes den Bohuslav Reynek tvrdě pracoval, staral se o dobytek, a po nocích psal básně a tvořil grafické listy. Jak sám uvedl, než začal používat suchou jehlu asi dvacet let kreslil, pak následovaly lepty a těmito technikami vytvořil více než šest set grafických listů (krajiny, piety, Pašijový cyklus, v 50. a 60. letech Job a Don Quijote). S překládáním skončil a také kontakty s bývalými přáteli a spolupracovníky byly už řídké. Suzanne Renaud tento život snášela ještě hůře, Petrkov se jí stal místem, kde přebývala nedobrovolně, nikdy se s tímto prostředím kvůli kulturní bariéře nesžila a duševně strádala. Její básnická tvorba postupně ustala a teprve pár let před smrtí měla možnost kontaktu se svými příbuznými ve Francii. Zemřela 21. ledna 1964 a básník trávil stáří v samotě. Byl to prostý a skromný člověk, plachý samotář, okolím přijímaný tak trochu jako podivín. Zemřel v Petrkově 28. září 1971, pochován je na farním hřbitově v sousedním Svatém Kříži.

Od domu Reynkových se vracíme stejnou cestou na zelenou značku, která nás přivádí do bývalých Lázní Petrkov, kde je čtvrté zastavení stezky. Léčivá voda vytékající ze staré šachty bývalého stříbrného dolu obsahovala železosirnaté a radioaktivní látky. Pověst o jejích blahodárných účincích se rychle roznesla, a tak v roce 1729 zde vznikla první lázeňská budova. V roce 1777 byla podstatně rozšířena, v roce 1890 po požáru přestavěna, ale dnes je v žalostném stavu. Rozlehlá, zhruba obdélná stavba je v jižní části patrová, v severní dvoupatrová. Ze středu nádvorního i zahradního průčelí nižší části vystupuje rizalit, v prvním případě zdůrazněný dvěma sloupy, ve druhém trojúhelníkovým štítem. V přízemí byla jídelna a taneční sál a v patře hostinské pokoje, k dispozici byly koupelny, parní lázně, tělocvična a kuželkárna. Lázně byly častým cílem nedělních vycházek brodských obyvatel. Provoz se s menšími přestávkami udržoval do druhé světové války, později zde býval již jen prostý venkovský hostinec.

  Dnes je zde pusto a smutno, což jako by předznamenávalo páté a poslední zastavení naučné stezky, ke kterému vystoupáme úvozovou cestou. Stojíme na okraji obce Svatý Kříž, před bránou na hřbitov, kde je místo posledního odpočinku Bohuslava Reynka a jeho manželky, jeho rodičů i prarodičů.

Naučná stezka zde sice končí, ale my pokračujeme přes Svatý Kříž do Havlíčkova Brodu. Ještě necelý kilometr využíváme zelenou značku a z osady Ovčín míříme po neznačených cestách, zčásti asfaltových, k okraji města. Polní cestou nás přivádí na hráz Žabince a zelená značka do centra.



Chalupa na návsi ve Svatém Kříži



 Tvorba Bohuslava Reynka je soustředěna do sbírek Žízně (1921), Rybí šupiny (1922), Smutek Země (1924), Had na sněhu (1924), Rty a zuby (1925), Setba samot (1936), Pietà (1940), Podzimní motýli (1946), Sníh na zápraží (1969), Mráz v okně (1969), Odlet vlaštovek (1972 – rozmetaná sazba v korekturách, první úplné vydání až v roce 1986). Kdo by se chtěl o básníkovi a jeho díle dozvědět více, nechť sáhne po více než sedmisetstránkové knize Bohuslav Reynek: Básnické spisy, kterou v roce 1995 vydalo zlínské nakladatelství Archa. Skutečným fajnšmekrům je určena monografie Bohuslav Reynek z nakladatelství Arbor vitae, která vznikla u příležitosti Reynkovy souborné výstavy uspořádané Galerií hlavního města Prahy na přelomu let 2011 a 2012 v Domě U Kamenného zvonu. Jeho dílo představuje chronologicky od raného expresivního projevu, přes první kresby a grafiky až ke krajinným motivům z okolí rodného Petrkova a opakujícímu se tématu Ukřižování a Piety na sklonku jeho života. Tisky jsou reprodukovány ve výjimečné kvalitě a měřítku 1:1, kromě toho je v knize zdokumentováno a představeno formou ukázek a rozsáhlé ilustrované bibliografie jedenáct básnických sbírek a na sedmdesát knih překladů z francouzštiny a němčiny.