Opavsko

Touha podívat se do města, v němž jsem strávil část základní vojenské služby, ale především nutnost dokončit po mnoha letech plnění oblastního turistického odznaku Opavsko a Oderské vrchy, způsobila, že jsme si od neděle 29. dubna do úterý 1. května zajistili ubytování a naplánovali poznávání Opavy a okolí.

Za Moravským Berounem odbočujeme směrem na Budišov nad Budišovkou a zastavujeme na okraji Horních Guntramovic. Cílem našeho výšlapu je Červená hora (749 m n. m.), nejvyšší kopec celého Opavska, na jehož vrcholu je meteorologická stanice. Jdeme po modré značce, ale na okraji lesa se necháme obloudit sympatickou lesní cestou, zatímco značka vede vpravo po prašné polní cestě (ale to jsme zjistili až po delší době). Občas nacházíme na stromech dřevěné šipky s nápisem ČHMÚ, což je zkratka Českého hydrometeorologického ústavu, takže se nemusíme obávat, že zabloudíme. A skutečně – po čase stojíme před meteorologickou stanicí. Malebná dřevěná stavba s truhlíky květin za okny jenom umocňuje romantiku tohoto místa a kdyby na okolním pozemku nebyla typická žaluziová budka a různé meteorologické přístroje, člověk by myslel, že jde o horskou chatu. Byla postavena v roce 1952, původně měřila balistický vítr pro potřeby střelnice v nově vzniklém vojenském prostoru Libavá. Už o dva roky později ale byla předána Hydrometeorologickému ústavu Praha a začleněna do civilní profesionální sítě. Měří a pozorují se zde teploty, vlhkost, tlak vzduchu, směr a rychlost větru, dohlednost, srážky, sněhová pokrývka, sluneční svit, výpar, oblačnost, stav a průběh počasí a další meteorologické jevy.

Pokračujeme po značené odbočce kolem červenobílé věže telekomunikačního vysílače k modré značce a po ní k legendami opředené Zlaté lípě. Její lidové označení pochází z doby sedmileté války 1756-1763, kdy se 28. června 1758 u Guntramovic střetla pruská armáda pod vedením plukovníka Mosela s rakouským vojskem vedeným generálem Ernstem Gideonem Laudonem a generálmajorem Siskowitzem. Zničením pruské zásobovací kolony, která vezla proviant a žold pruským oblehatelům Olomouce od Opavy, uchránila rakouská armáda toto město před vydrancováním a zničením, neboť pruské vojsko bylo donuceno od dalšího obléhání upustit a od Olomouce odtáhnout. Současná lípa je údajně odnoží lípy, která byla svědkem oněch válečných událostí. Stáří stromu se odhaduje na 240 let, obvod kmene činí 356 cm a výška stromu je 13 metrů.

Přes Budišov nad Budišovkou pokračujeme do obce Dvorce a úzkou lesní silničkou jedeme až na místo, kde červená značka odbočuje doleva. Tam zanecháváme auto a jdeme – kupodivu stále mírně z kopce – ke zřícenině hradu Vildštejna. Rozlehlý hrad nepřežil 15. století a protože stával na odlehlém místě v lesích, nebyly jeho trosky rozebrány, takže je možné usuzovat, že pod vrstvami nánosu jsou zachovány velké části zdiva, dosud čekající na archeologický průzkum.

Krátce se zastavujeme na hrázi Kružberské přehrady, postavené v letech 1948 až 1955 na řece Moravici, která se proslavila televizním seriálem Velké sedlo. Zajímavostí je, že poblíž přehrady stávala vila, v níž strávila část svého dětství Joy Adamsová, opavská rodačka a autorka známého Příběhu lvice Elsy. 
Odjíždíme do Jánských Koupelí. Bývalé lázně, které v dobách své největší slávy navštěvovalo každoročně až deset tisíc hostů, jsou dnes zdevastované a téměř zapomenuté. Až do druhé světové války byly v majetku Razumovských, potomků ukrajinských kozáků, jejichž předkové odešli z Ruska v polovině 18. století. Když se Opavsko stalo součástí Velkoněmecké říše, Němci kvůli ruskému původu majitelů uvalili na jejich statky nucenou správu, bylo zde zřízeno výcvikové středisko pro Hitlerjugend a později tábor pro zajaté spojenecké důstojníky. Po roce 1945 byly lázně na základě Benešových dekretů znárodněny. Osmnáct budov areálu převzala v roce 1949 Ústřední rada odborů jako jedno z největších rekreačních zařízení ROH v Československu. Po roce 1989 byla Zotavovna ROH Mír převedena na společnost OREA, která ji k rekreačním účelům využívala do roku 1993, od té doby jsou všechny objekty z důvodu nedostatku financí uzavřeny a chátrají. Co je to platné, že téměř všechny objekty byly v roce 2006 zapsány do Ústředního seznamu kulturních památek ČR a v současné době je areál rovněž zapsán v seznamu nejohroženějších památek České republiky?

Bývalý pramen Marie

Bývalý pramen Pavla

Hudební pavilon

Na okraji obce Litultovice odbočujeme vpravo do místní části Choltice, kde stojí památkově chráněný celodřevěný větrný mlýn německého typu. Byl postaven Augustinem Foltýnem roku 1833 v nedaleké obce Sádek, v roce 1878 byl rozebrán a prodán Františkovi Romfeldovi, po částech převezen do Choltic a zde znovu postaven. Mlynář Konrád Romfeld v něm ještě za okupace mlel lidem z obce a okolí mouku a později až do roku 1954 šrot. V dalších letech se stal, jak je u nás zvykem, cílem vandalů a zachránila ho až v roce 1969 rekonstrukce iniciovaná tehdejším MNV v Litultovicích. Snad už ani nepřekvapí paradox naší doby, že v roce 1994 si původní majitel mlýn odkoupil zpět a pak ho předal svému synu Radomírovi. Objekt je nyní oplocený a zpřístupňován na požádání. Návštěvníci mají pak jedinečnou možnost prohlédnout si kompletně zachovalý interiér a vybavení se sbírkou nejrůznějšího mlynářského nářadí a hospodářských potřeb. Vstupné je dobrovolné a používá se na každoroční údržbu mlýna.

Po prohlídce mlýna zjišťujeme, že na ubytování máme ještě dost času, a tak projíždíme Opavou a míříme na sever k polské hranici, do dvacet kilometrů vzdálené obce Sudice. Ještě předtím se však zastavujeme v Hněvošicích, které nás upoutaly již zdálky viditelnou dominantou v podobě moderního kostela Krista Dobrého pastýře, vybudovaného z podnětu zbožných obyvatel obce podle projektu ing. arch. Jana Kováře z Opavy. Základní kámen posvětil v dubnu 1995 v Olomouci papež Jan Pavel II. u příležitosti svatořečení Jana Sarkandra a Zdislavy z Lemberka. Kostel byl vybudován za velmi krátkou dobu, konkrétně za jeden rok, jeden měsíc a 15 dní, zvenku připomíná rybu – symbol křesťanství, shora vypadá jako převrácená loď – symbol církve. Celková délka kostela činí 42 m, loď má v nejširším místě 27 m, klenba v nejvyšším bodě dosahuje 16,5 m, výška věže až po temeno kříže je 48 metrů.

Jdeme se také podívat k nedalekému baroknímu roubenému kostelu sv. Petra a Pavla a po chvilce mlsání v malé místní cukrárně pokračujeme autem pár kilometrů do obce Sudice. Její chloubou je velký pseudogotický trojlodní chrám sv. Jana Křtitele, zmenšená a poněkud pozměněná kopie dómu v Kolíně nad Rýnem postavená z červených cihel a kamene v letech 1904-1906. Jedeme ještě kousek směrem k hraničnímu přechodu do Polska. V místě, kde se do Česka 15. dubna 1945 probojovali vojáci z 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR, byl v roce 1960 zbudován Památník československých tankistů s tankem T 34, jehož odhalení provedl armádní generál Ludvík Svoboda. Ten pak v roce 1965 přijal společně s generálporučíkem Vladimírem Jankem čestné občanství obce Sudice. V témže roce bylo v Sudicích umístěno letadlo Šturmovik, aby připomínalo, že obec osvobozovali také českoslovenští letci, ale v roce 1999 bylo vyměněno za letadlo Delfín.

Vracíme se do Opavy a po ubytování v samém centru města se můžeme věnovat jeho prohlídce.

Opava je průmyslovým, zemědělským a kulturním centrem Slezska, od roku 1991je také městem s vlastní univerzitou. Po staletí byla přirozeným centrem Opavského knížectví a poté až do roku 1928 hlavním městem rakouského a českého Slezska. Odehrály se tu historicky významné události a město se pyšní množstvím památek.

Pravidelné obdélné Dolní náměstí , v jehož severním rohu máme dočasný domov, tvořilo pravděpodobně nejstarší jádro města, kudy procházela hlavní obchodní trasa. Je obklopeno třemi frontami starobylých šlechtických a měšťanských domů, z nichž převážná část pochází z 15. a 16. století. Za druhé světové války bylo Dolní náměstí silně poškozeno a řada domů na jižní straně byla nahrazena novou zástavbou. V roce 2004 prodělala plocha náměstí celkovou rekonstrukci.

Na místě malého gotického kostela postavili jezuité v letech 1676-1681 podle Nicholase Braschy impozantní stavbu ve stylu Il Gesu v Římě – kostel sv. Vojtěcha. Před kostelem stojí barokní mariánský (morový) sloup a opodál kovový Mravenečník.

V nedaleké uličce se nachází starobylý dům čp. 53, zvaný Boží koutek. Vznikl spojením dvou starších domů, z nichž severní byl pozdně gotický a jižní renesanční s velkým mázhausem. Když jsem byl v Opavě na vojně, kluci sem chodili do hospody na pivo, já se sem dostal až večer po dálkovém pochodu Bezručova Moravice v roce 2005. Dnes je restaurace uzavřena a ze strany je vchod do herny.

Horní náměstí bylo od středověku společenským, hospodářským a správně politickým centrem Opavy. Jeho dominantou je budova Hlásky, západní část uzavírá budova Slezského divadla a konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie (Na vysvětlenou tohoto výrazu: jestliže má biskup dva sídelní kostely, označuje se druhý jako konkatedrála. V České republice existuje římskokatolická konkatedrála pouze v ostravsko-opavské diecézi – právě v Opavě.) Většina staveb byla za druhé světové války zničena a nahrazena novostavbami obytných domů, restaurací a obchodů. Poslední rekonstrukcí prošlo náměstí v letech 1999-2000.

Hláska



Konkatedrála Nanebevzetí P. Marie

V závěru náměstí máme po levé ruce hotel, který dnes už zase nese název Koruna. Už v 17. století zde stával hostinec Zur goldenen Krone, jehož prvním doloženým majitelem byl od roku 1616 Mathias Reichel, obchodník, radní a později také purkmistr města. Ve zdech vyhlášeného hostince přespal 16. listopadu 1781 rakouský císař Josef II. a později jej údajně navštívil i následník trůnu František Ferdinand d´Este. Provoz hotelu byl ukončen koncem léta 1977 a za velkého zájmu občanů odstřelen. Na jeho místě byl v letech 1984-1985 vystavěn hotel Kamyšin, nazvaný tehdy podle družebního města na Volze. Byl postaven na zalomeném půdoryse, což mělo připomínat původní městské hradby, a jeho červené opláštění mělo korespondovat s okolními stavbami, jako je konkatedrála a budova spořitelny.

Po pravé ruce vidíme obchodní dům Breda postavený v letech 1927-1928 dle projektu vídeňského architekta Leopolda Bauera, šikmo vlevo přes ulici je budova postavená v roce 1914 jako sídlo posádkového velitelství a vojenské kasino. Ještě za mého vojančení to byl PDA neboli Posádkový dům armády, v letech 2001-2003 byla budova rekonstruována a nyní se v ní nachází rektorát a Matematický ústav Slezské univerzity v Opavě.

Vracíme se na Horní náměstí a pokračujeme Ostrožnou ulicí, která byla ve středověku jednou z nejdůležitějších komunikací a dodnes je nejrušnější ulicí Opavy. Dochovala se v ní řada starých řemeslnických domů ze 16., 17. a 18. století, v přestavbách upravovaných v 19. a 20. století. Svou živnost zde provozovali řemeslníci, obchodníci, bankéři, advokáti, lékaři, úředníci i stavitelé. Na levé straně se nachází Památník Petra Bezruče vybudovaný na místě válkou zničeného básníkova rodného domu. Památník je pracovištěm Slezského zemského muzea, je v něm umístěna expozice o životě a díle básníka a je využíván k výstavám.



V sadech Svobody stoupáme na Ptačí vrch, který je pozůstatkem městského opevnění z let 1666-1673. Pahorek byl v průběhu 19. století o třetinu snížen a pod jeho vrcholem byl v roce 1897 vybudován hudební pavilon. 20. června 2006 byly v jeho blízkosti odhaleny plastiky ptáků akademického sochaře Kurta Gebauera, rodáka z nedalekého Hradce nad Moravicí a dnes profesora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vede ateliér sochařství. Ptáci jsou tři, bez deseti centimetrů dva metry vysocí, mají bronzový povrch navozující dojem zlatého peří a otáčejí hlavami, ve kterých svítí oči. Staly se jedním ze symbolů Opavy a snad každý návštěvník města je navštíví. Město za ně zaplatilo tři miliony sto tisíc korun.



Ptáci od Kurta Gebauera, v pozadí minoritský klášter s kostelem sv. Ducha

V pondělí ráno míříme nejprve do „íčka“ pro rozumy, a pak se vydáváme plnit podmínky OTO Opavsko. Nebudu zabíhat do podrobností a zmíním jen některé body naší cesty, například zříceninu hradu Vartnov na zalesněném skalním kuželu nad údolím říčky Čižiny v těsném sousedství osady Pocheň a zatopený lom Šifr nedaleko Svobodných Heřmanic. Těžba pokrývačské břidlice zde byla zahájena roku 1842, jejím pozůstatkem je 450 m dlouhý, 100 m široký a cca 36 m hluboký lom hojně využívaný potápěči. Někteří mají na břehu pomníček…

Zasněžený hřeben Jeseníků

Zřícenina hradu Vartnov

Časově náročná je zastávka v arboretu Nový Dvůr, člověk by zde mohl trávit několik dní a stále by měl co objevovat. Nejprve navštěvujeme skleníkovou expozici tropických a subtropických rostlin, která obsahuje bezmála 280 druhů rostlin ze 70 čeledí americké, africké, australské a asijské flóry. Jsou zde stromoví velikáni i keře, palmy, bambusy, kapradiny, epifytní druhy bromélií a orchidejí, ale také kaktusy a sukulenty.

Dendrologická expozice se rozkládá na ploše 23 ha, je rozčleněna do dílčích geografických celků pod názvem Dřeviny pěti světadílů a poskytuje tak jedinečnou příležitost seznámit se s bohatým sortimentem dřevin Severní Ameriky, Japonska, Číny, Koreje a Sibiře. V současné době je zde evidováno bezmála 7000 druhů a kultivarů domácích i cizokrajných rostlin. Arboretum je známo bohatými sbírkami vybraných rodů dřevin, zvláště pak javorů, kalin, pustorylů, bříz či vilínů, ale také širokým sortimentem zahradních kultivarů. Velmi bohatý sortiment konifer je zastoupen cypřišky, zeravy, jalovci, smrky, borovicemi, jedlovci (tsugami) aj. Největší oblibě se těší bohatá kolekce pěnišníků neboli rododendronů, jsou zde i zástupci obřích sekvojí, legendární cedry a další zajímavé exempláře. V expozici arboreta se nachází rovněž rašeliniště, vřesoviště, písečné duny či skupina časně kvetoucích dřevin.

Sjíždíme zatáčkami do Vítkova a navštěvujeme „íčko“. Necháme si poradit, kde máme při zpáteční cestě opustit auto a vydat se na Vikštejn. Navštěvujeme kostel Nanebevzetí Panny Marie a na hřbitově hrob Jana Zajíce s náhrobkem od akademického sochaře Olbrama Zoubka.

Jan Zajíc (*3. 7. 1950) byl studentem SPŠ železniční v Šumperku a spáchal sebevraždu po vzoru Jana Placha. 25. února 1969, v den 21. výročí komunistického puče se v průchodu na Václavském náměstí v Praze upálil na protest proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy.

Z Vítkova se vracíme stejnou cestou směrem na Opavu a na konci stoupání odbočujeme doleva na menší parkoviště, které jsme předtím přehlédli. Po zelené značce se ubíráme ke zřícenině hradu Vikštejn. Hrad vznikl asi v polovině 13. století, za opavského nejvyššího sudího Jana Planknara z Kynšperka došlo k jeho důkladné přestavbě, která trvala celá desítiletí a dala mu konečný vzhled. Při vpádu Dánů v roce 1626 se Vikštejn, hájený nepočetnou posádkou, vzdal bez boje a jeho majitelé, bratři Vilém Alexandr a Jiří Adam Oderští, přešli po nezdařeném útěku do dánských služeb. Ve druhé polovině července 1627 přitáhlo na Opavsko císařské vojsko, kterému velel Don Baltazar Marradas, a dánská posádka se mu vzdala. O dva roky později byli Oderští pohnáni před vyšetřující komisi za své chování při dánském vpádu a o vikštejnské panství přišli. Majitelé panství se pak rychle střídali, až je v roce 1657 po velkém úsilí získal zpět Vilém Alexandr Oderský z Lidéřova, hrad opravil tak, aby byl obyvatelný a bydlel v něm do své smrti v roce 1671. Jeho potomci hrad prodali, další majitelé již na něm nesídlili, takže chátral a změnil se ve zříceninu. Ta svou mohutností dodnes ukazuje na velikost a výstavnost hradu, udivující jsou zejména velké a dobře zachované sklepy.

Při návratu do Opavy zastavuji před areálem Dukelských kasáren. Tady jsem strávil část svého mládí, konkrétně od listopadu 1972 do března 1973, v poddůstojnické škole vojenského útvaru 6292, jehož číslo si dodneška pamatuji. Někdejší Masarykovy dělostřelecké kasárny byly postaveny jako Rudolfovy v roce 1889, dnes je zde velitelství vojenské policie.

V neděli ráno jdeme hledat rodný dům Joy Adamsonové. Mladší generaci už asi pojmy Joy Adamsonová a Příběh lvice Elsy mnoho neříkají, ale v 60. a 70. letech minulého století tomu bylo jinak. Přesto jen málokdo věděl, že světově proslulá ochránkyně přírody, malířka, spisovatelka a cestovatelka pochází z Opavy. Narodila se 20. října 1910 jako Frederika Viktoria Gessnerová a její rodný dům čp. 48 stojí v ulici Na Rybníčku. V roce 1985 na něj členové Českého svazu ochránců přírody umístili pamětní desku. Jméno Joy Adamsonové nese také nedaleké náměstí. Její otec byl zemským stavebním radou a vychovával ji jako syna, včetně oblékání do klukovských šatů a oslovování „Fritzi“. Po rozchodu rodičů zůstala v péči matky, s níž se jako dvanáctiletá odstěhovala do Vídně, kde dostudovala gymnázium, absolvovala kurzy na malířské akademii, složila státní zkoušku k výuce hry na klavír a také čtyři roky studovala medicínu. V roce 1935 se provdala za Viktora von Klarwill, vídeňského bankovního úředníka židovského původu, a o dva roky později s ním odjela do Afriky, kde chtěl její manžel najít útočiště před Hitlerem. Během plavby se blíže seznámila se švýcarským botanikem Peterem Ballym a rozhodla se, že se rozvede. Po rychlém návratu do Evropy a rozvodovém řízení odjela v březnu 1938 do Keni za Ballym. Ten ji zasvětil do krás africké přírody i malování rostlin. Sám byl uznávaným botanickým malířem, avšak Joy, jak jí říkal, jej překonala. Její pečlivé kresby splňovaly nejen náročné technické požadavky, ale současně byly uměleckým dílem. Dalším mezníkem v jejím životě se o Vánocích roku 1942 stalo seznámení se strážcem národního parku Mt. Kenya Georgem Adamsonem (1906-1989). O dva roky později se stal jejím třetím životním partnerem, společně usilovali o záchranu africké přírody a iniciovali zakládání dalších národních parků na území Keni a dnešní Tanzanie. Klíčová událost v jejich životě nastala v roce 1956, kdy se ujali osiřelých lvíčat a vychovali je. Dvě později odvezli do zoologické zahrady a třetí, které pojmenovali Elsa, se stalo členem jejich rodiny. Lvice postupně dospěla, dokázala se vrátit do divočiny, najít si druha a stát se matkou tří mláďat.

Kniha, kterou Joy o životě s Elsou v roce 1960 napsala, se rázem stala knižním bestsellerem, byla přeložena do více než třiceti jazyků a také zfilmována. Česky vyšla pod názvem Příběh lvice Elsy poprvé v roce 1969 a pak ještě čtyřikrát. Následující život zasvětila Joy dalším projektům souvisejícím s ochranou přírody. Zatímco George se věnoval výhradně lvům, Joy se zaměřila na gepardy a leopardy a své poznatky zpracovala do dalších knih. Celkem – včetně těch botanických – jich bylo sedmnáct a po světě se prodalo pět milionů výtisků. Výtěžek z prodeje knih Joy věnovala na založení několika národních parků, které jsou dnes rezervacemi pro záchranu zvěře a příjmy z jejich návštěv tvoří páteř keňské ekonomiky. Věnovala se také popularizaci boje proti pytlákům a černému obchodu s africkou zvěří. Nakonec se rozvedla i s Georgem, ale spolupracovali ještě deset let, až do 3. 1. 1980, kdy život téměř sedmdesátileté Joy ukončil nůž v ruce domorodého vraha. Z činu byl obviněn její nezletilý sluha Paul Nakware Ekai, kterého krátce předtím propustila pro drobnou krádež. Násilnou smrtí skončil o necelých deset let později i její manžel, který zahynul při přestřelce se somálskými pytláky.

Jdeme se podívat na sousední Bezručovo náměstí, jehož dnešní podoba byla dotvořena až před druhou světovou válkou. Dominuje mu budova zemského poštovního ředitelství postavená v roce 1907, v níž dnes sídlí Filozoficko-přírodovědecká fakulta Slezské univerzity v Opavě. V parčíku před budovou se nachází bysta Petra Bezruče od Jaroslavy Lukešové z roku 1962. Sochu sedícího Petra Bezruče vidíme následně ve Dvořákových sadech.

Pondělní výlet začínáme vhozením klíčů od bytu do poštovní schránky v chodbě a odesláním SMS zprávy o našem odjezdu. Jedeme do obce Raduň ležící pouhé tři kilometry od Opavy. Zdejší původní zemanská tvrz prošla během staletí řadou proměn a dnes má podobu malebného zámku, jehož silueta se odráží na hladině jednoho ze čtyř rybníků v rozlehlém parku.

Když poslední majitel zámku hrabě Alexandr Blücher opustil v roce 1949 republiku, v zámku bylo umístěno zemědělské učiliště Státních statků Praha a část zaujímaly obecní byty. V roce 1962 byl zámecký objekt předán odboru školství ONV v Opavě a v následujícím roce adaptován pro potřeby místní základní a mateřské školy. Související práce byly naštěstí vedeny relativně šetrně a až na výjimky neměly destruktivní charakter. Od roku 1974 držel zámek místní národní výbor; i nadále tu fungoval školní provoz, navíc tu byly zřízeny obecní kanceláře, knihovna, zdravotní středisko a kulturní sál s kinem. V průběhu generální opravy nedalekého státního zámku v Hradci nad Moravicí, zahájené v roce 1977, vyvstala nezbytnost demontáže a náhradního uložení pevného zámeckého zařízení a veškerého sbírkového fondu. K těmto účelům byl vytipován zámek v Raduni a v roce 1979 předán tehdejšímu Okresnímu středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Opavě. Bylo sem převezeno na deset tisíc předmětů uměleckohistorického mobiliáře a předmětů kulturní povahy, téměř dvacet tisíc svazků knihovny, dále kamna, krby, podlahy, obklady, mříže, okna, rozebrané lustry apod.

Současně byly opraveny a restaurovány místnosti bývalého knížecího apartmá a instalován soubor zámeckých salónů. Panské patro seznamuje návštěvníky prostřednictvím atraktivně zařízených společenských a soukromých pokojů se životem aristokratické rodiny od počátku 19. do poloviny 20. století, přízemí je věnováno potřebám zámeckých dětí a domácího služebnictva. Vzhledem k tomu, že z kmenového raduňského fondu se dochovalo pouhých šestnáct kusů (!), jsou interiéry zařízeny s pomocí akvizičního fondu, konstituovaného během dvacetileté cílené sbírkotvorné činnosti, orientované přednostně k artefaktům souvisejícím s konkrétní minulostí zámku a jeho bývalými majiteli. Svou důležitost si však i nadále uchovávají výpůjčky z umělecko-historického fondu státního zámku Hradec nad Moravicí, který tak raduňskému zámku kolegiálně vypomáhá.

14. července 1984 byl zámek v Raduni – jako první objekt v ČR, který takto doslova „vstal z mrtvých“ – zpřístupněn veřejnosti.

Také údržba a regenerace zámeckého parku byla po léta zanedbávána. Na hlavních travnatých plochách parku byly pěstovány brambory, řepka a obilí, později byly osety lučními směskami. Park zaplavily náletové stromy a křoviny, historický systém stezek a pěšinek byl zcela narušen. V posledním čtvrtstoletí bylo provedeno ozdravění stromové a křovinné vegetace, travnaté plochy byly kultivovány a v současné době je dokončována rozsáhlá revitalizace toku Raduňky.

Další zastávkou jsou Jakubčovice. Auto necháváme na okraji obce a polní cestou směřujeme k nedaleké rozhledně. Ještě předtím se však zastavujeme u technické a vojenské památky zemní šance. Procházíme výrazným systémem příkopů, valů, vstupů a nájezdů pro děla z doby prusko-rakouských válek o Slezsko a necháváme se poučit naučnou tabulí.

Jen o pár metrů dál stojí na kótě 522 m n. m. dřevěná rozhledna. Její celková výška je patnáct a půl metru, na vyhlídkovou plošinu, která se nachází o tři metry níže, se stoupá po 60 schodech. Stavba byla zahájena v říjnu 2004 a 29. dubna následujícího roku byla v rámci oslav 60. výročí osvobození Jakubčovic od nacistické okupace slavnostně předána do užívání.

Od západu se zatahuje, ale protože času máme ještě relativně dost, rozhodujeme se k návštěvě Hradce nad Moravicí. Na vysokém ostrohu vyrostl na místě slovanského hradiště v 11. století hrad, který Přemysl Otakar II. přebudoval na reprezentativní sídlo s důmyslným opevněním. Až do roku 1945 se ve správě hradeckého panství vystřídalo šest generací pruského knížecího rodu Lichnowských z Voštic a Werdenbergu, kteří zámek přebudovali v reprezentativní šlechtické sídlo a mocenské centrum celého regionu. Hlavní zámecká budova, tzv. Bílý zámek, si uchovala majestátní klasicistní podobu. Až ve druhé polovině 19. století se Hradec dočkal rozsáhlé romantizující přístavby tzv. Červeného zámku. Přibyla rovněž monumentální Bílá věž s hradební zdí, dodávající celému areálu monumentální proporce. Součástí zámku, ve kterém svého času pobýval i Ludwig van Beethoven, je 130 ha velký přírodně krajinářský park, který dodnes představuje opravdovou oázu pro duši i tělo poutníka. Hradecký zámek je právem označován za jeden z nejkrásnějších zámků ve střední Evropě, o čemž se každoročně přesvědčí tisíce návštěvníků. V roce 2008 zvítězil v anketě O nejpohádkovější hrad nebo zámek, vyhlašované Národním památkovým ústavem.