Abych se přiznal, srazy
spolužáků z gymnázia nemiluju. Kdysi jsem chodil rád. Ale když uplyne od
maturity čtyřicet nebo padesát let, měly by se nějakou vyhláškou ministerstva
školství zakázat. Proč se mám dobrovolně drásat pohledem na holky, po kterých
jsem toužil, a na kluky, kterým jsem záviděl svaly a ramena, a vidět, jak jsme
dopadli?
Asi
jste poznali, že úvodní věty nejsou z mé hlavy (přinejmenším tam nesedí to gymnázium). Je to úryvek z druhé
knihy Zdeňka Svěráka Nové povídky. Mimochodem – doporučuji! A nejen tuhle, i tu
předešlou, nazvanou prostě Povídky.
Já
mám naše třídní srazy rád, proto jsem také jedním z pořadatelů:
 |
| Franta, Jarda, Vlasta (není pořadetel) a Standa |
Srážíme se
všechny čtyři třídy – áčko, béčko, céčko a déčko, takový jsme byli silný
ročník. Celkem 123 kusů! Pravda, tolik se nás už nikdy nesejde, nejen proto, že
několik spolužáků už není mezi živými, ale z různých jiných důvodů. Ale
padesát až sedmdesát se nás u Malého Honzy dalo dohromady už třikrát! ZDŠ jsme
opustili v roce 1968 a k uskutečnění prvního srazu jsme se rozhoupali až
po pětatřiceti letech v roce 2003. Pozvali jsme i třídní učitelku Hanu
Šverákovou a diskžokeje Mirka Sklenáře.
O
pět let později, v roce 2008, jsme si pořídili hromadnou fotku, ovšem pár
spěchálků, kteří odešli brzy, tam chybí…
A
letos se sraz také vydařil:
Pěkný, dokonce i pár lidí poznám - ač jsem je drahně let neviděl.
OdpovědětVymazatM.