pátek 25. října 2013

Šlechtický rod ze Salmu

Nad vchodem do bývalého špitálu ve Světlé nad Sázavou jsou dva erby šlechtických majitelů panství – Trčků z Lípy a Salmů. Ve skutečnosti se onen druhý rod nazýval Salm-Reifferscheidt a jeho erb je mnohem složitější.

Německý hraběcí rod ze Salmu odvozoval svůj původ od prapředka Siehfrieda hraběte v Moselgau a Lucembursku, žijícího na konci 10. století. Rod se dělí na dvě linie: Hornosalmskou (Ober Salm) a Dolnosalmskou (Nieder Salm), které se lišily barvami svých erbů, v nichž měly mluvící znamení, dva lososy, jimž se německy říká Salm. Hrabata z Horního Salmu měla ve znaku stříbrné lososy v červeném poli, Dolnosalmská větev měla barvy opačné. Časem své znaky zaplnily množstvím polí, představujících panství rodu povýšeného v 18. století do knížecího stavu.
Erby  po úpravě pracovníky Technických a bytových služeb Světlá n. S., p. o.
Hornosalmská větev se již ve středověku rozdělila na několik záhy vymřelých větví. Přibližně od roku 1600 sídlila na Moravě, kde vlastnila do počátku 18. století například Tovačov a Kojetín. Členové této větve byli významnými důstojníky v císařské armádě. Vlastnili dále Opatovice, Malenovice a hrad Svojanov. Roku 1784 vymřeli po meči.
Dolnosalmská větev, která se od roku 1455 psala ze Salm-Reifferscheidtu.V roce 1628 byl rodu potvrzen starý  hraběcí stav a členové rodu používali titul „Altgraf“ neboli starohrabě. Erich Adolf Salm-Reifferscheidt (1619–1678/1679) měl syna Franze Wilhelma (1170–1734), který sňatkem s hraběnkou Marií Agátou Slavatovou z Chlumu a Košumberka (1674–1718) získal některé statky v Čechách. Jeho synové rod rozdělili na linie Salm-Reifferscheidt-Krautheim und Dyck, Salm-Reifferscheidt-Hainspach a Salm-Reifferscheidt-Raitz. Pro české země byly významné dvě posledně jmenované linie.
Erb Salm-Reifferscheidtů od Jiřího Loudy
Zakladatelem linie hainspašské byl starohrabě Leopold Anton (1699–1760), dědic statku Hainspach (Lipová) ve Šluknovském výběžku. Po něm následoval syn Franz Wenzl (1747–1832) a v další generaci Franz Vincent (1774–1842). Jeho manželka Johanna, rozená hraběnka Pachtová (1780–1857) byla nadaná malířka; jejím oblíbeným tématem byly květiny, ale malovala i krajiny a zátiší. V další generaci pokračovali na Lipové synovci Franze Vincenta, Franz Josef (1819–1891), Alois Josef (1820–1889) a Jan Josef (1822–1885). Franz Josef, dědic Lipové a Světlé n. S., sloužil  nejprve v císařské armádě, později se věnoval politice a byl poslancem českého sněmu. Správu světelského panství převzal v roce 1846, majitelem se stal o rok později, po smrti svého otce Jana. Když správce jeho světelského panství Karel Seidler napsal Kroniku města Světlé od roku 1207.–1886., v dedikaci napsal:
„Jeho Excellenci, osvícenému pánu, panu Františkovi starohraběti ze Salm-Reifferscheidtů, Jeho c. k. apoštolského Veličenstva skutečnému tajnému radovi a komořímu, nejvyššímu dědičnému komorníku nad stříbrem království Českého, majiteli velkokříže železné koruny, rytíři řádu Leopoldova, suverénního řádu Johanitů, rytíři Božího hrobu, komandéři řádu Francouzské čestné legie, doživotnímu členu panské sněmovny, majiteli panství Hainšpachu, Světlé a Habru atd. atd. atd. v nejhlubší úctě věnuje spisovatel.“
Obdobnou kariérou jako Franz Josef prošel jeho mladší bratr Alois Josef. Ani jeden z bratrů však neměl potomstvo, a tak statek Lipová zdědila jejich sestra Johanna (1827–1892), provdaná za hraběte Josefa Oswalda Thun-Hohensteina (1817–1883), který převzal jméno rodu a vytvořil tak linii Salm-Reifferscheidt-Thun-Hohenstein, která držela Lipovou až do konce druhé světové války.
Zakladatelem linie Salm-Reifferscheidt-Raitz byl starohrabě Anton (1728–1769) který částečně sňatkem  s hraběnkou Rafaelou von Roggendorf (1726–1807), částečně koupí, získal jihomoravské statky Rájec nad Svitavou (Raitz) a Blansko. V mládí získal velmi dobré vzdělání a byl vybrán Marií Terezií za vychovatele jejích dětí včetně pozdějšího císaře Josefa II. Později byl poctěn řadou vyznamenání včetně Řádu zlatého rouna. Celkem měl deset dětí, ale většina z nich zemřela v dětském věku. Dospělého věku se dožil Franz Xaver (1749–1822), který si zvolil církevní kariéru a nástupnické právo předal svému bratru Karlu Josefovi. Ten byl v roce 1816 jmenován kardinálem, obklopil se významnými vědci a umělci, které podporoval, a sám podnikla různé fyzikální pokusy a měření. Na svém sídle vybudoval velkolepé umělecké sbírky. Věnoval se i podnikání a  založil v biskupství železárny. Později se dostal do finanční krize a byl nucen rozprodávat své umělecké sbírky. V držení moravských statků pokračoval bratr Karel Josef (1750–1838), který byl povýšen do primogeniturně děděného knížecího stavu. Věnoval se alchymii a magii, ale měl zájem i o nové technologie, výrobu porcelánu,metalurgii, lékařství a mnoho dalších vědních oborů.
Jeho syn starohrabě Franz Hugo (1776–1836) vyrůstal pod otcovým vlivem a zemřel dva roky před ním. Věnoval se, podobně jako jeho otec a strýc, studiu přírodních věd, zvláště chemie, mineralogie a hutnictví. Podnikl studijní cestu do Anglie, kde studoval moderní průmyslové metody, zejména v textilnictví, a tyto metody zaváděl ve svých moravských podnicích. Založil železárny v Blansku, které se proslavily výrobou umělecké a stavební litiny, včetně konstrukcí lázeňských kolonád a velkých zámeckých skleníků. Založil obrovskou mineralogickou sbírku a stál u zrodu Františkova (dnešního Zemského) muzea v Brně, kterému věnoval četné sbírky. Byl také osobním přítele Josefa Dobrovského a v blanenských železárnách mu nechal odlít pomník, který dnes stojí v Brně.
Jeho mladší syn Robert Antonín (1804–1875) se věnoval politice a působil na rakouském ministerstvu vnitra. Byl znalec maďarské literatura a překládal ji do němčiny.
Dědicem moravských statků byl starší syn Franze Huga Hugo Karel Eduard (1803–1888), prezident moravského zemského sněmu a konzervativní politik jeho tři synové založili další větve rodu Nejstarší Hugo Karel (1832–1890) byl dědicem Rájce a Blanska a knížecího titulu. Posledním majitelem těchto statků byl níže Hugo Mikuláš (1893–1946). Po roce 1989 vznesli příslušníci rodu Salmů restituční nároky, které dodnes nebyly jednoznačně dořešeny, a tak zámek v Rájci zůstává zatím ve vlastnictví státu

Žádné komentáře:

Okomentovat