Havlíčkova Borová a okolí

První prodloužený květnový víkend využíváme k výletu autem s několika krátkými pěšími vycházkami

První zastávkou je Havlíčkova Borová, která svůj přídomek dostala v roce 1949 po svém rodákovi Karlu Havlíčkovi Borovském (1821 – 1856). Malebný městys se rozprostírá na svahu táhlého kuželovitého návrší, na jehož vrcholu stojí kostelík, který Karel Havlíček zmiňuje v Tyrolských elegiích:

                              Ten borovský kostelíček stojí na vršku, 

                              skrze lesy smutně na mne hleděl: „Jsi to, můj hošku?“ 

                              Pode mnou jest tvá kolíbka, já tě viděl křtít, 

                              starému vikáři ministrovat, pilně se učit.

Auto necháváme na náměstí, jen pár metrů od pomníku, odhaleného 25. srpna 1901. Socha Karla Havlíčka v charakteristickém vzdorném postoji je kopií díla kutnohorského rodáka Josefa Strachovského (1850–1913), které stojí v Kutné Hoře před Vlašským dvorem již od roku 1883 a získalo si takovou slávu, že bylo hojně kopírováno, mnohdy bez vědomí autora. Autorizované kopie si objednaly například pražský Žižkov a americké Chicago. Pro Vysoké nad Jizerou provedl Strachovský v roce 1890 některé úpravy s cílem ochránit dílo před horskou povětrností.

Z náměstí je to již malý kousek cesty k domu čp. 163. Dům s kupeckým krámem zde roku 1817 vystavěl Matěj Havlíček, založil si živnost a v roce 1818 se oženil s Josefou Dvořákovou z Horní Cerekve. Dne 31. října 1821 tady spatřil světlo světa jejich druhorozený syn Karel. 

Do štítu rodného domku je zasazen bronzový reliéf, který byl slavnostně odhalen v roce 1862 při příležitosti prvních Havlíčkovských oslav. 

Od roku 1931 funguje v Havlíčkově rodném domě muzeum, v roce 1971 byl objekt prohlášen národní kulturní památkou a od 17. listopadu 1998 je ve vlastnictví obce. Do zadní části domku byla přestěhována Místní knihovna, je zde informační centrum a dvě přední místnosti byly ponechány pro potřeby muzea. Současná stálá expozice připomíná nejen život a dílo slavného rodáka, ale od roku 2004 také druhého rodáka S/Ldr Josefa Stránského (1917–1944) a další příslušníky 311. peruti RAF z Vysočiny, kteří padli v bojích ve druhé světové válce.

Dlážděnou cestou stoupáme ke kostelíku. Míjíme starou Havlíčkovu školu, před níž stojí půvabná Boží muka datovaná letopočtem 1765, a pokračujeme kolem opravené barokní fary z roku 1726, do které chodil malý Karel Havlíček za svým učitelem farářem Janem Brůžkem.

Pozdně gotický kostel sv. Víta stojící na kopci, jehož vrchol se vypíná do výšky 637 metrů, je zdaleka viditelnou dominantou této části Českomoravské vrchoviny. 

Nynějšímu kostelu pravděpodobně předcházela románská, či románsko-gotická stavba. Nejspíše v 17. století byla ke kostelíku přistavěna čtyřboká věž, ve které jsou umístěny dva zvony. U vchodu do sakristie je ve zdi vsazen malý epitaf věnovaný sourozencům Karla Havlíčka, kteří zemřeli v útlém věku.

Vracíme se na náměstí a zelenou turistickou značkou se necháváme vést po úzké asfaltce klikatící se mezi poli do Železných Horek. 

Pohled zpátky na Havlíčkovu Borovou

Osada patří k Havlíčkově Borové, velká část domů je využívána k rekreaci. V minulosti byla stejně jako Borová hornickou osadou. Název Železné Horky je novějšího data, někdy z přelomu 18. a 19. století, jako odraz paměti na dlouholetou funkci místního zkujňovacího hamru na železo. Do té doby lokalita nesla prostý název Horka. Prvním dokladem existence zdejšího šlechtického sídla a snad i další zástavby neznámého rozsahu je predikát Jiřího z Keclova, jinak z Horek, který zde asi v letech 1397–1405 postavil tvrz. Ve výčtu svého majetku ji v roce 1545 uvádí Kryštof Čechočovský na Horkách, který podle Augustina Sedláčka (Hrady XII) měl po roce 1549 „obnovit tvrz a psát se proto seděním na Nových Horkách“ a jeho syn Jindřich statek a tvrz pustou Horky roku 1569 prodat Zachariášovi z Hradce.

Z původní stavby pochází pouze masivní zdivo přízemí o tloušťce kolem 180 cm, provedené z lomového kamene a lze se domnívat, že jde o pozůstatek zdejšího prvotního šlechtického sídla někdy ze 14. století. Svým půdorysem patří zdejší tvrz k nejrozměrnějším zástupcům a lze u ní předpokládat ještě nejméně dvě patra zděná a velmi časté nejvyšší patro roubené či hrázděné. Vrcholová plošina skalnatého pahorku byla nejméně ze tří čtvrtin obklopena 3 až 5 metrů hlubokým příkopem a asi dva metry vysokým valem, jihozápadní svah byl patrně chráněn soustavou rybníčků. K přestavbě původní tvrze na sýpku došlo někdy během 17. nebo 18. století, první zmínka o tvrzi již jako o sýpce je z roku 1808. Tehdy vznikl vstup v přízemí, dnešní první patro se zdivem 70 až 75 cm silným a okénka s kamennými ostěními a prosekávanými mřížemi. Stavba také dostala dodnes ve zbytcích dochovanou omítku.

Vracíme se zpočátku stejnou cestou, ale u zaniklého rybníčku odbočujeme vpravo a polní cestou pokračujeme do Havlíčkovy Borové.

Autem pak popojíždíme jen pár kilometrů do vsi s poněkud neobvyklým názvem Oudoleň. Původ pojmenování Oudoleně a sousedního Jitkova líčí pověst, podle níž Jitka a Údolen (též Odolen), sirotci po pánu z Dolan, získali jako odměnu část pokladu loupeživého rytíře Mikeše, sídlícího na nedobytném Sokolohradu nad hlubokým údolím Doubravy. Oba využili nabytého bohatství a založili si nové dvory Údoleň a Jitkov, které se staly základem dnešních obcí Oudoleň a Jitkov. 

Na tom, že název Oudoleň pochází z tvaru Odoleň, což znamená Odolenův (např. Dvůr), něco bude, avšak v minulosti byl název obce spojován se slovem údolí a podle toho změněn nejprve na Audoleň a pak Oudoleň. V údolí potoka se skutečně rozprostírá, a tak není ani divu, že se před sto lety projevila snaha „brusičů jazyka“ prosadit rádoby spisovný tvar Údolín či dokonce Údolí.

Ve svém znaku má v zeleném štítě pod zlatým zkráceným klínem s vycházejícím červeným sluncem zlatý štítek se zkříženými černými ostrvemi, erb pánů z Ronova, prvních písemně doložených majitelů zdejšího kraje. Slunce v heraldice značí rozkvět a šťastnou budoucnost, klín symbolizuje místo, kde se obec nachází – v údolí. 
Nejhezčím stavením v obci je selský statek čp. 20, který byl zapsán do rejstříku památek dne 3. 5. 1958 jako venkovská usedlost. Jedná se o komplex obytných a hospodářských budov z konce 18. a začátku 19. století. 

Na obytné budově protáhlé dispozice se dochovalo klasicistní průčelí s fasádou členěnou bosovanými pilastry, mezi okny je po jednom, na pravém a levém nároží jsou vždy dvojice. Nad vjezdem je veliký vikýř s dvojicí okének a vždy dvěma bosovanými lisénami po stranách. Nad okénky je římsa oddělující je od štítu s polovalbou a štukovou výzdobou. Kolem kruhového výhledového okénka je rotující slunce, pod nímž stojí dva dvouocasí korunovaní lvi obrácení k sobě. Pod nimi je mřížkovaný kopec, na jehož svazích jsou dvojice hádků, z nichž bližší vrcholu svírá květinový motiv.
Jen pár kilometrů dál leží Slavětín, řadu let místní část Oudoleně, nyní samostatná obec. V roce 2010 jí byl udělen znak s jelenem, vládcem zdejších lesů. Třímetrovou sochu jelena si také zastupitelé obce objednali u Michala Olšiaka, známého svými betonovými plastikami rozsetými kolem Žďáru nad Sázavou. Byla odhalena v červenci 2012 za vsí na okraji lesa a stala se oblíbenou zastávkou nejen pro obyvatele obce, ale i pro turisty.

Poslední zastávku před návratem domů si děláme v Bílku. U obce se rozkládá rozsáhlý vojenský prostor, v němž byl velký muniční sklad. Jeho výstavba byla zahájena už v roce 1932, po jejím dokončení o pět let později však byly tyto nové prostory řadu měsíců využívány pouze jako zásobárny hospodářských produktů. Prvorepubliková armáda zaplnila sklady zbraněmi a municí teprve v první polovině roku 1938, kdy začínalo být stále jasnější, že konfrontace mezi Československem a nacistickým Německem je nevyhnutelná. Hned v březnu 1939 však „muničák“ začali využívat Němci. Dne 5. května 1945 se bývalí vojáci Československé armády spolu s místními občany a partyzány z brigády Mistr Jan Hus pokusili o odzbrojení místní posádky a převzetí skladu. Vedli je npor. Karel Pohanka (*1909), který byl do roku 1939 velitelem skladu (otec učitele základní školy v Komenského ulici a pozdějšího ředitele ZŠ v Lánecké ulici Vladimíra Pohanky), por. Antonín Mazanec a rtm. Jan Bartoň. Při příjezdu německých vojsk jim šli vstříc, aby vyjednávali. Namísto toho byli však zbiti, převezeni do Německého Brodu a po výslechu, v podvečerních hodinách dne 6. května odvezeni do Hurtova háje nedaleko obce Věž. Zde si museli sami holýma rukama a lopatami vyhrabat hrob a Němci je popravili. (Zájemce o podrobnosti odkazuji na článek Františka Drašnera Důstojnická čest, uveřejněný v červnu 1995 ve Světelském zpravodaji.)

Areál v Bílku je dnes využívaný soukromými subjekty k nevojenským účelům. Nás sem přilákala zpráva, že se zde do dnešních dnů dochovalo šest více či méně zachovalých pěchotních bunkrů, které jsou typické spíše pro pohraniční oblasti naší republiky a ve vnitrozemí se kromě okolí Prahy vyskytují jen velice výjimečně.

Bunkry byly vybudovány před mobilizací 1938 a měly pomáhat při obraně muničních skladů, nebyly však vojensky nikdy využity. Nejlépe dostupný je bunkr, který se nachází hned na kraji lesa asi třicet metrů vpravo od červené turistické značky, která přichází z Bílku a vede do Sobíňova.