Na Mikuláše v Kutné Hoře

Krásné, skoro baboletní počasí mě vylákalo na výlet do Kutné Hory. 

Vystupuji na nádraží Kutná Hora-město, a tak není divu, že vzpomínky vedou moje první kroky k budově průmyslovky, kde jsem prožil čtyři roky studentského života.

Od školy mířím na Palackého náměstí, konkrétně do Sankturinovského domu, kde sídlí turistické informační centrum. Původně gotický dům, barokně přestavěný, byl zbudován již na konci 13. století jako opevněná věžová stavba výrobního charakteru. Patří k nejstarším ve městě.

Hotel Mědínek a vlevo od vánočního stromu Sankturinovský dům

Nostalgické vzpomínky mě vedou k našim dvěma tehdy nejoblíbenějším restauracím. V Kollárově ulici stojí po pravé straně často přestavovaný dům čp. 314/6, s gotickým jádrem a domovním znamením z roku 1919 na fasádě. V historii se tento původem Pilgramovský či Mědínkovský dům proslavil jako krčma U Mědínků, později hospoda U černého koně, ještě později jako hotel Černý kůň a kavárna Na Slovance. Dům prošel řadou přestaveb a za jeho současnou podobou  z roku 1919 stojí kutnohorský architekt Jaromír Dajbych (1883-1956). Tehdy také vznikla elegantní prosklená litinová markýza nad vchodem a na štítě reliéf vzpínajícího se koně, tišeného člověkem. Zdejší krčmu U Mědínků s oblibou navštěvoval Mikuláš Dačický z Heslova a často ji připomněl ve svých Pamětech. Do hospody U černého koně zase s oblibou chodil v posledním roce života velký barokní malíř Petr Brandl, bydlící v sousedním domě. Na dvorku tohoto hostince malíř dne 24. září 1735 zemřel. K Černému koni také s oblibou chodíval za svého kutnohorského pobytu Karel Havlíček Borovský, jenž kdysi v dobrém rozmaru hospodu překřtil na Slovanku. Oblíbený hostinec si zvolil i jako své dočasné ubytování po příjezdu do města v předvečer kutnohorského porotního soudu dne 11. prosince 1851. Ve výčepu, kam Havlíček tentokrát zavítal jen krátce, se večer shromáždila řada jeho stoupenců a protože ubytování ve městě bylo zcela obsazené, někteří se uložili na židle, stoly a biliár. V Havlíčkově pokoji se zatím za popíjení ve společnosti obhájce Josefa Friče připravovala asi do dvou hodin ráno obhajoba. Dne 13. prosince, asi kolem jedné hodiny ranní, přinesli do hostince osvobozeného Havlíčka jeho stoupenci na ramenou z hostince U havíře, kde se konala bezprostřední oslava. Ještě ráno odjel Havlíček z Kutné Hory do Německého Brodu. V tomto hotelu se také po příjezdu do města dne 18. prosince 1867 ubytoval mladý Jakub Arbes, povolaný do Kutné Hory jako redaktor právě založené Vesny, a zůstal zde několik nocí, než sehnal stálé bydlení. Hostinec se zapsal i do dějin kutnohorského divadla, neboť zde po svém založení v roce 1843 hrál divadlo kutnohorský ochotnický divadelní sbor. Dnes shledávám Černého koně v šokujícím stavu s okny zazděnými cihlami...

Na Václavském náměstí (za našich mladých let to ovšem bylo náměstí 1. máje) se nacházela druhá naše oblíbená restaurace. Jmenovala se U Anděla, dnes je tu obchod, nejspíš asijský...

Tak radši zpátky na náměstí a k Vlašskému dvoru. Bývala to centrální mincovna, v níž se razily proslulé pražské groše. 
Na prostranství před vchodem stojí bronzová socha T. G. Masaryka od Karla Dvořáka. Původní pomník zbudoval Komitét pro postavení pomníku T. G. Masaryka za podpory věrných Kutnohořanů a měl být odhalen 25. 9. 1938 prezidentem dr. Edvardem Benešem, nakonec byl odhalen až 27. 10. 1938 kutnohorským starostou Jaroslavem Bouškou. Sochu do bronzu odlila firma Zdeňka Vintra z Prahy, architektonické řešení je dílem prof. arch. Pavla Janáka. Po okupaci byl pomník v noci z 18. na 19. 6. 1940 odstraněn a uložen patrně na zahradě Hrádku nebo Kamenného domu. O dva roky později, 23. 7. 1942, byl rozřezán a roztaven. K jeho instalaci a znovuodhalení došlo 27. 10. 1948 farářem Českobratrské církve evangelické Janem Dusem. Mezi 14. a 18. lednem 1959 byl ale opět odstraněn a přemístěn do depozitáře muzea. K jeho roztavení došlo na přelomu let 1964 a 1965 místním útvarem civilní obrany. V letech 1990 až 1991 byl rekonstruován na základě sádrové kopie uložené v okresním muzeu Miloslavem Smrkovským a kovolijcem Petrem Krámkem z Prahy. Původní rozebraný podstavec byl dohledán ve skladu Technických služeb na Karlově. Navrácen a potřetí odhalen byl 27. 10. 1991 kutnohorským starostou Jaroslavem Bendou.

Z předchozího textu vyplývá, že za mých mladých let tu pomník nebyl, stejně jako pamětní deska umístěná o pár metrů dál.

Procházím mezi gotickým kostelem sv. Jakuba, jehož 82 metrů vysoká věž je momentálně ze všech stran obehnána lešením, a budovou zvanou Vysokostelská škola. Původně dřevěná škola je doložena k roku 1363 a její název je odvozen od sousedního „vysokého kostela“. Dnešní budova byla postavena v letech 1594–1595 a v následujících čtyřech letech vytvořil mistr Pavel z Prahy v severním průčelí renesanční vstupní portál s edikulou z červeného sliveneckého mramoru. Edikula je odborný název pro architektonické orámování dveří (nebo okna, oltářního obrazu nebo epitafu) sloupy, pilastry a kladím s nástavcem. 

Ve zdejším nástavci je městský znak, který drží dva andělé, a erby šepmistrů Mikuláše Vodňanského z Čazarova a Zikmunda Kozla z Rýzntálu. Šepmistr byl jeden z předních konšelů horního (tj. hornického) města, kteří se po měsíci střídali v purkmistrovském úřadu. (Asi to mělo něco do sebe, ale nedovedu si představit, jak by to fungovalo v dnešní době.)
Po zrušení utrakvistické městské školy a uklidnění poměrů po třicetileté válce se budova v roce 1676 stala sídlem arciděkanského úřadu. V letech 1692–1695 byla raně barokně upravená kameníkem G. B. Spinettim, z té doby také pocházejí dva západní volutové štíty. 
Procházím malebnou „Ruthardkou“, typickou ukázkou středověké esovitě prohnuté uličky vinoucí se podél bývalých městských hradeb. Přicházím k Českému muzeu stříbra – Hrádku, ale ještě předtím si čtu nápis nade dveřmi malé hospůdky.

Procházím podél rozsáhlého komplexu Jezuitské koleje...

... a neodpustím si výstup na terasu nad bývalou kapli Božího těla, odkud je nezapomenutelný pohled na panoráma města.

Ani se nestačím dosyta vynadívat a od chrámu sv. Barbory slyším hlahol a cinkání zvonečků – přichází průvod s Mikulášem, anděly a čerty.

Jdu se podívat do Jezuitské koleje, v chodbě v přízemí je Mikulášský jarmark a také venku na nádvoří je pár stánků a několik možností občerstvení svařeným vínem a medovinou počínaje, přes škvarkové tyčinky až po grilovanou klobásu.

Kolem pozdně gotického chrámu sv. Barbory jdu do Kvapilovy ulice podívat se, zda ještě stojí náš internát. Stojí a zvenku se na něm nic nezměnilo. Vracím se na hlavní silnici s úmyslem ulovit nedalekou kešku. Má mě přivést k bývalému Vyšatovu lomu, v němž se těžily vápnité pískovce, které byly hlavním stavebním materiálem středověké Kutné Hory.I když to nebyl kdoví jak kvalitní materiál, z nedostatku vhodnějšího kamene se používal nejen ke stavebním účelům, ale i ke zhotovování architektonických doplňků a soch. V poválečných letech sloužil tento kámen také jako přísada při výrobě minerální vlny k izolačním účelům. 

Na informační tabuli se píše, že lavicové bloky pískovce se zde lámaly až do roku 1980. Skoro se mi zdá nepochopitelné, že na začátku 70. let, když jsme bydleli v nedalekém internátě, neměli jsme o lomu ani potuchy. Asi nás tehdy zajímaly jiné věci...

Vracím se ke sv. Barboře, znovu procházím podél Jezuitské koleje, míjím židovskou synagogu a budovu soudu, na níž je pamětní deska.

Karla Havlíčka Borovského se týkají ještě dvě další moje zastávky: pískovcová socha u Vlašského dvora...

... a budova, v níž byla tiskárna jeho časopisu Slovan.

Na nádraží Kutná Hora-město je už motorový vlak přistaven, ale do odjezdu mám ještě pár minut k dobru, a tak se jdu podívat na zajímavý šrot odstavený na poslední koleji.

Vysvětlení je na bilboardu umístěném na boku. Jedná se rychlíkový motorový vůz M274.003 s nadčasovým designem a na svou dobu velmi moderním technickým řešením. Byl vyroben v roce 1934 a po vyřazení byl v 50. letech upraven na montážní a obytný vůz, což jej uchránilo před sešrotováním. Když zcela dosloužil, byl odstaven a léta chátral, vydán napospas různým živlům. Po několikaletém úsilí se jej podařilo nadšencům ze železničního spolku Kutnohorská místní dráha získat a odvrátit jeho likvidaci. Nyní pracují na jeho znovuzprovoznění, ale jak už to v těchto případech bývá, nestačí jen nadšení, ale jsou potřeba finance.