Silvestr na Chrudimce 2017

Název turistického hvězdicového pochodu trochu mate – nekoná se totiž posledního, ale předposledního dne roku

Vystupuji na zastávce Pokřikov a jdu po silnici do stejnojmenné obce. Co je to za Pokřikov, když na mě nikdo nepokřikuje? Třeba je to tím, že je poměrně brzo, v okolních domech se kouří jen z jednoho komínu. Šlapu po silnici směrem na Oldříš a zastavuji se u žulového památníku stojícího pod mohutným stromem na levém okraji silnice.

Na desce pomníku odhaleného 4. května 1930 je nápis:
„Zde v troskách letounu Ba 33-2 zahynul 6. IX. 1929 v 15.37 hod. kapitán polní pilot letec Alfred Soukup – letecký pluk 1 – nedokončiv vítězně započatý závod státy Malé dohody a Polskem.“

Alfréd Soukup byl jedním z našich nejlepších vojenských letců v období počátků československé armády. Narodil se 20. října 1899 v Lužci nad Vltavou (okres Mělník), pilotní výcvik prodělal ve vojenském leteckém učilišti v Prostějově a v Chebu. Nalétal desítky hodin na různých typech letadel. Po krátké službě na Slovensku se dostal na konci roku 1928 k vojenské letce do Prahy a v dubnu následujícího roku byl povýšen do hodnosti kapitána. Jeho představení se mohli spolehnout, že v každém zápolení bude stoprocentně plnit zadané úkoly, třeba i v nebezpečných situacích. Z tohoto důvodu se stal v roce 1929 naším soutěžním pilotem ve III. ročníku leteckého závodu zeměmi Malé dohody a Polskem, který pořádal Rumunský královský aeroklub. Bylo přihlášeno 24 strojů, soutěž trvala dva dny a měla pět etap. Alfréd Soukup se stal vítězem první, druhé a čtvrté etapy. Dne 6. září se po 15. hodině dostal se svým letadlem BA 33-2 u obce Oldříš do větrné smršti. Podle úředně zapsané výpovědi svědků, kteří byli vyslechnuti komisí ustavenou posádkovým velitelstvím ve Vysokém Mýtě, je zřejmé, že „... letadlo se zřítilo z výšky asi 500 až 600 metrů k zemi, rozbilo se, a když uvedení svědci přispěchali na místo neštěstí, nalezli v troskách letounu mrtvolu kpt. Soukupa.“ 
V roce 1930 byl poblíž místa tohoto neštěstí odhalen pomník. Podrobnosti mohou zájemci nalézt v knize Marcely Nekvindové Poslední let kapitána Soukupa (Oldříš, 1929).

Přicházím do obce Krouna a stoupám k farnímu katolickému kostelu sv. Michaela archanděla. Jeho zajímavostí je, že byl orientován k jihu. Dřevěný kostel krytý šindelem byl stržen a v letech 1768–1773 byl k původní věži z 15. století přistavěn kostel nový, barokní. Věž byla v roce 1844 ze statických důvodů snížena.

Obklopen původní barokní zdí s márnicí a třemi vstupními branami, spolu se hřbitovem, farou a starou školou tvoří na návrší nad obcí původní historické jádro obce. 

Přecházím hlavní silnici č. 34, která Krounu protíná od západu na východ, a zastavuji se před druhým zdejším kostelem, tentokrát evangelickým. Zdejší evangelický sbor byl prvním reformovaným sborem v Čechách, ustanoveným po vyhlášení Tolerančního patentu (13. října 1781) císařem Josefem II. Stalo se tak ještě před koncem roku 1781.

Filip hrabě Kinský, majitel rychmburského panství, jemuž patřila Krouna s okolím a Skutečsko, byl myšlence protestantského hnutí příznivě nakloněn. Proto pozval na své panství prvního reformovaného kazatele Františka Kovácze, jenž se stal kazatelem krounského sboru a zakrátko také superintendentem (nejvyšším představitelem) celé České reformované církve. Protože pro svá shromáždění a poslech kázání neměl sbor kostel, ani modlitebnu, byl v Krouně postaven koncem roku 1784 dřevěný toleranční kostel, samozřejmě bez věže. Základní kámen ke stavbě současného zděného kostela byl položen 27. července 1874. Bylo to v době, kdy zde byl farářem Gustav Opočenský, otec spisovatele, novináře a textaře Gustava Rogera Opočenského (1881–1941), blízkého přítele Jaroslava Haška. Plán stavby v pseudogotickém slohu vypracoval architekt František Schmoranz ze Slatiňan. Protože podloží staveniště bylo značně podmáčené, musely být základy hodně hluboké. Spotřeboval se do nich veškerý materiál ze staré modlitebny a ze špýcharu pocházejícího z roku 1828, který byl již zrušen a věřící ho proto odkoupili. Pro nedostatek finančních prostředků byla zástavba na dva roky pozastavena, takže k jejímu dokončení došlo až v roce 1878. 

Kostel, který je dominantní stavbou širokého okolí, je 36 metrů dlouhý, 20 metrů široký a 18 metrů vysoký, osmihranná věž má výšku 52 metrů. Interiér kostela je prostý, Stůl Páně a kazatelna jsou dřevěné, vyřezávané třebechovickým mistrem Josefem Podstatou. Ozdobou chrámu jsou umělecky provedené dvoumanuálové koncertní varhany od varhanáře Josefa Predigera z Albrechtsdorfu. V letech 1984–1987 probíhala generální oprava kostela, kdy byla pořízena nová fasáda, opraven krov a věž a provedeno oplechování měděnou krytinou.

Protější budova fary byla na základech přízemní budovy přestavěna v roce 1909 podle návrhu vídeňského architekta Zlatohlávka. Je jednopatrová, s prostorným bytem pro kazatele, pracovnou, archivem a sálem, který slouží v zimním období jako modlitebna. 
Z Krouny šlapu dál po silnici, která míří do Svratouchu a Svratky. V lese ji křižuje zeleně značená Vlastivědná stezka Krajem Chrudimky a kdybych se po ní dal doprava, přivedla by mě rovnou k pramenu Chrudimky. Ale já se chci zastavit u studánky, kterou kolem roku 1932 vybudovali stavitelé této silnice, proto pohrdnu i zkratkou, která vede rovně lesem, a poctivě absolvuji velké koleno, které tu silnice kvůli stoupání vytváří. Za ohybem se po levé straně nachází zmíněná studánka spolu s vodníkem a tabulkou s textem:

„Vzhledem ke značnému stoupání, které působilo koňským potahům naloženým zejména dřevem z okolních lesů, ale i dalším zbožím, např. plechu od železničních stanic klempířům do Svratoucha, nebo snad i železnou rudou z nedalekých, později zaniknuvších "Bezedných jam" k dalšímu zpracování, bylo nutno původní vedení cesty (západně asi 150 m) změnit.“

Odbočuji vpravo na neznačenou lesní cestu, která mě přivádí na okraj lesa k přírodní památce U Tučkovy hájenky, nevelkému chráněnému území pojmenovanému podle nedaleké budovy bývalé hájovny. Chráněny jsou pramenné louky, z nichž vytékají zdrojnice říčky Krounky.
Napojuji se na zelenou turistickou značku a po pár stech metrech přicházím k pramenu Chrudimky. Už je tu pořádně rušno, pořadatelé nabízejí čaj, horkou medovinu a špekáčky, které si turisté opékají na dvou rozdělaných ohních. Setkávají se tu desítky a desítky přátel a známých, někteří se fotí u pramene nebo navzájem, podebatují a popřejí si do nového roku zdraví, štěstí a množství našlapaných kilometrů. Mnozí také přispívají do pokladniček pořadatelů na Novoroční čtyřlístek a z takto získaných finančních prostředků bude vybudována turistická trasa pro vozíčkáře. Pořadatelé rozdali 1680 pamětních lístků – a to ještě ne každý si pro něj došel, takže loňská rekordní účast byla letos překonána!
Ani já se neodříkám medoviny, špekáčku a Novoročního čtyřlístku, dlouho se však nezdržuji  a vydávám se na cestu do Hlinska.

Nejprve k samotě Paseky, pak po silnici do Kameniček a po krátkém posezení v hospůdce U Dvou jelit po zelené značce do obce Hamry. Mimochodem – já být majitelem hospody, tak jí takovýto název nikdy nedám. Co kdyby si hosté mysleli, že jsme to my s manželkou?

Zelená značka odbočuje v Hamrech vpravo, ale já pokračuji po modré až do Hlinska. Do odjezdu vlaku zbývá asi hodina, a tak si v klidu procházím Betlém, památkovou rezervaci lidové architektury na pravém břehu Chrudimky, a pak se „čirou náhodou“ setkávám s havlíčkobrodskými turisty v restauraci U Sv. Huberta.
Později jsem si doma na internetu přečetl zprávu:
„Děkuji všem našim hostům, kteří nás v roce 2017 navštívili a zaměstnancům, kteří se podíleli na oživení restaurace a přeji krásný nový rok 2018. Chtěl bych tímto oznámit, že po neshodě s majiteli restaurace dnešním dnem 30. 12. 2017 ukončuji provoz a restauraci předávám novému nájemci. Ještě jednou děkuji a přeji krásný nadcházející rok. Navrátil David“