Za keškami u Benátek

... nad Jizerou

Při cestě od Mladé Boleslavi odbočujeme na vedlejší silnici a zastavujeme u zříceniny hradu Dražice tyčící se na skalnatém ostrohu nad pravým břehem Jizery. 

Jeho zakladatelem byl nejspíše jeden z purkrabích Pražského hradu, Řehoř z Litovic (†1279). První zpráva o hradu pochází z roku 1264 a je pravděpodobné, že k jeho založení došlo nedlouho předtím, kolem poloviny 13. století. Jak zjistil v roce 1940 podrobný archeologický průzkum, prošel hrad dvěma stavebními obdobími. Se stavbou začal patrně zmíněný Řehoř a nejprve byly postaveny pouze opěrné zdi bez střech a podsebití. Z té doby byly zjištěny v přízemí původního hradního paláce dvě místnosti sklenuté na střední sloupy bez žeber, jak bylo obvyklé u románských staveb. Hradní areál měl půdorys lichoběžníku, obehnaného ze všech stran hlubokým příkopem s hliněnými valy, vysokými na severní a západní straně až dva metry. Západní straně dominovala samostatně stojící okrouhlá věž – hláska.

Druhé stavební období spadá do doby Řehořova syna, pražského biskupa Jana IV. z Dražic (1301–1343), jemuž Dražice v době přestavby náležely. Tento představitel církevní moci v Čechách a také přední český státník poznal za svého pobytu v Avignonu francouzskou kulturu i architekturu a po návratu do Čech v roce 1329 pověřil francouzské stavitele budováním biskupských sídel v Roudnici i v Praze. Je proto pravděpodobné, že se tyto vlivy uplatnily i při přestavbě dražického hradu. Starý Řehořův palác byl zvýšen o jedno patro a k němu přistavěna čtyřboká věžovitá stavba, v jejímž druhém patře byla hradní kaple. Původní hláska byla zbořena. Přestavba hradu byla již prováděna z cihel, cihlovou podezdívkou byly zvýšeny i hradební zdi, kamene se používalo pouze výjimečně na ostění, okenní kružby, portály či klenby. Vystřídalo se několik majitelů a v roce 1424 byl hrad vypálen katolickými pány, kteří tak chtěli potrestat dražického pána Aleše Škopka z Dubé za to, že se na čáslavském sněmu přidal ke straně podobojí. Krátce poté byl sice hrad opět obnoven, avšak v roce 1448 byl údajně znovu dobyt a vypálen vojsky Jiřího z Poděbrad. 

Pokud k tomu došlo, byly škody zase opraveny a hrad zůstal i nadále sídlem vrchnosti. Majitelé se opět několikrát změnili, přičemž poslední z nich, Bedřich z Donína si v roce 1526 postavil zámek Nové Benátky, hrad Dražice pustl a již koncem 16. století nebyl obýván. Do dnešní doby se zachovaly pouze zbytky velkého paláce a okna kaple, na vnější straně široce lomená a s bohatou čtyřdílnou kružbou.

*  *  *

Sestupujeme pod hrad a proti toku Jizery se jdeme podívat k přírodní památce Stará Jizera. Jedná se o její staré rameno s výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů. To v této době ovšem nezaregistrujeme, ale je tu ukryta další keška...

Cestou zpět se u mostu přes Jizeru s údivem koukáme, jak se nedaleké město Benátky nad Jizerou stará o dobro občanů:

Vracíme se k autu a po deseti minutách jízdy přichází poslední zastávka při cestě domů. Jsme na okraji obce Luštěnice, u jejího satelitního sídliště Zelená, na samém okraji bývalého Vojenského újezdu Mladá. Před okupací sovětskou armádou zde sídlil tankový pluk vybavený tanky T-34, který zde měl i své garáže, opravny a kasárna. Po bratrské internacionální pomoci armád Varšavské smlouvy, jak se okupace dlouhých dvacet let musela nazývat, došlo k výstavbě tří panelových domů, takzvaných „Kyjeváků“. Vznikla zde i škola spojařů a kuchařů a postupně byl Sověty využit celý kasárenský areál. Jedním z nejdůležitějších útvarů v Luštěnicích byla jednotka kontroly odposlechu, která měla na starosti dodržování hovorové kázně, zvláště rádiových a telefonních sítí.
Necháváme auto na okraji lesa a po asfaltové cestě se vydáváme do jeho nitra. Právě tam se ukrýval jeden z důležitých spojových objektů bývalé Střední skupiny vojsk. Necháváme se vést GPSkou, protože cest je tu více a musíme odbočit na té správné křižovatce.
Objekt vysílací stanice Luštěnice sloužil jako detašované vysílací pracoviště štábu Střední skupiny vojsk v Milovicích, kde se nacházely především kanceláře, výpočetní středisko a ústředna. Zodolněná vysílací stanice disponovala několika typy antén, které byly rozmístěny v lesních průsecích v různých vzdálenostech od objektu. Stanice byla projektována v roce 1973 projektovým ústavem v Moskvě, stavebně dokončena a uvedena do provozu byla v roce 1976, provoz byl ukončen v roce 1991. Za zmínku stojí, že stanice sloužila i během odsunu sovětských vojsk z území Československa, kdy zajišťovala stálé spojení s Moskvou.
Po vstupu do areálu narazíme vpravo na budovu strážnice, takzvaný „Karpom“ (ruský výraz pro Karaulnoje pomeščenije, tedy budovu strážnice). Zde sloužila směna, která měla na starost ostrahu areálu. Další stavbou je garáž, která má neobvykle vysoká a široká vrata. Je možné, že sloužila pro parkování mobilních troposférických stanic R-412 namontovaných na vozidlech Ural 375.

Předposlední zastávkou před vstupem do vlastního objektu je budova trafostanice, do které ústil napájecí kabel o napětí 22 kV. Za trafostanicí je malá budova, která sloužila jako dílna pro opravy antén a napáječů.

Jádrem celého areálu byl podzemní objekt 605a. Jednalo se o typizovanou stavbu složenou z hotových prefabrikátů Granit 3 rozměrově podobných, ne-li stejných, jaké se používaly při stavbě zodolněných úkrytů letadel Úl. Rozpětí oblouku činí na patě stavby cca 12 metrů. 

Skelet budovy měl navíc v sobě vestavěné patro a různé přepážky, takže krom centrální chodby středem objektu, vzniklo i množství bočních, menších místností. V budově nechyběl vysílací sál, sociální zařízení, kanceláře, technické prostory, vodní hospodářství, nebo vzduchotechnika.

Schodiště, po němž se sestupuje od vchodu

V areálu nechyběly ani dvě 40 m hluboké artéské studně, které sloužily především pro potřeby chlazení techniky, požárním účelům, ale i jako pitný zdroj pro posádku. V blízkém okolí areálu můžeme stále najít množství okopů, zřejmě se však jednalo pouze o okopy cvičné.

*  *  *

Odkaz pro čtenáře, které by zajímaly podrobnosti: http://vojenske-prostory.cz/milovice-vysilaci-stredisko-lustenice-objekt-605a/