Příběh sedmnáctiletého studenta, který spolu s matkou a mladší sestrou emigroval v roce 1987 ze socialistického Československa
Autor Jiří Boudník s vtipem a nadhledem zpracoval tříleté dobrodružství jazykem sedmnáctiletého kluka střetávajícího se s jinou realitou, než doposud znal, a propůjčuje tak textu knihy místy až dobrodružné rysy. Důvtipně konstruuje přehlednou a podrobnou mapu svého útěku, na které ovšem dokumentuje i atmosféru různých prostředí, ve kterých se pohyboval.
Student plzeňské průmyslovky Jirka odešel jen s vlastní matkou a mladší sestrou, desetiletou Stáničkou, která o záměru emigrovat nevěděla, aby nedošlo k vyzrazení plánu, a tak s sebou na bratrovu radu vzala do nového světa za železnou oponou jen své dvě nejoblíbenější panenky. Jaká byla úskalí rakouského shromažďovacího „lágru“ v Traiskirchenu? Jakým způsobem se rodina musela vyrovnávat s pokusy o zneužívání jejich situace uprchlíků, někdy i dříve uprchlými krajany? Kdo pomohl? Jak vypadala práce na černo v době čekání na přistěhovalecké vízum do USA? (Jirka prodával v táboře vajíčka, demontoval na vrakovišti auta i pekl pizzy.) A jaké zázemí čekalo emigranta při pokusu vybudovat si v nové, snad ve všech principech diametrálně odlišné zemi, svou další existenci? Odysea končí americkým happy endem – zvacím dopisem, kterým je Jiří Boudník přijat ke studiu architektury na prestižní škole Cooper Union v New Yorku v červnu 1991.
Zajímavý podtón dodává knize také epilog, v němž se autor vyrovnává i s rodinnými peripetiemi v poválečném Československu, zejména příběhem dědečka, působícího na přelomu 40. a 50. let ve Sboru národní bezpečnosti. S upřímností vlastní jeho způsobu vyprávění dochází k závěru, že ani přes některá konání svých předků, která lze vnímat kontroverzně, by na svém rozhodnutí emigrovat nic neměnil. Dozvíme se také příběh seznámení autorových rodičů i další okolnosti, kdy poznamenaný kádrový profil znamenal nemožnost uplatnit se ve společnosti ocejchované vládnoucí ideologií komunismu. To vše nakonec uzrálo v rozhodnutí opustit nesvobodný svět. Do rodné Plzně se Jiří Boudník i jeho blízcí mohli vrátit až po sametové revoluci.
Zajímavý podtón dodává knize také epilog, v němž se autor vyrovnává i s rodinnými peripetiemi v poválečném Československu, zejména příběhem dědečka, působícího na přelomu 40. a 50. let ve Sboru národní bezpečnosti. S upřímností vlastní jeho způsobu vyprávění dochází k závěru, že ani přes některá konání svých předků, která lze vnímat kontroverzně, by na svém rozhodnutí emigrovat nic neměnil. Dozvíme se také příběh seznámení autorových rodičů i další okolnosti, kdy poznamenaný kádrový profil znamenal nemožnost uplatnit se ve společnosti ocejchované vládnoucí ideologií komunismu. To vše nakonec uzrálo v rozhodnutí opustit nesvobodný svět. Do rodné Plzně se Jiří Boudník i jeho blízcí mohli vrátit až po sametové revoluci.
* * *
Jiří Boudník (*1970 v Plzni) emigroval v sedmnácti letech s matkou a sestrou do USA. Vystudoval architekturu na univerzitě Cooper Union v New Yorku. Poté pracoval jako projekční inženýr a architekt v New Yorku. Dne 11. září 2001 pracoval jako projekční inženýr na stavbě budovy Federálního soudu u Brooklynského mostu. Ihned po útocích se začal podílet na záchranářských a odklízecích pracích v prostoru Ground Zero. Svými 3D modely trosek Světového obchodního centra významně přispěl k záchraně mnoha lidských životů a usnadnil odstraňování následků teroristického útoku. Této jeho záslužné činnosti věnovala americká televizní společnost ABC News dokumentární pořad. Své zkušenosti z Ground Zero vtělil do své knižní prvotiny Věže – příběh 11. září. V současnosti žije a pracuje na trase Plzeň – New York.
Žádné komentáře:
Okomentovat