Spisovatel, překladatel, cestovatel, novinář – a bohém!
Narodil se 24. listopadu 1881 v Hořicích v Podkrkonoší jako již šestý syn železničního inženýra Jana Kuděje a jeho ženy Boženy. Dostal jméno Zdeněk Marian a Matěj si začal říkat již v mládí, když se dozvěděl, že jeho spolužák z příbramského gymnázia Antonín Ludvík Vyskočil (1881–1969), spisovatel zamilovaných románů převážně pro ženy, si zvolil vzletný pseudonym Quido Maria. Kuděj se tomu srdečně zasmál a s nádechem ironie pravil: „Když Tonda je dnes Quido Maria, tak já budu místo Marian Matěj!“ Jednalo se o jméno jeho dědečka a Kuděj si je podržel po celý život.
Studia na gymnáziu v Praze a Příbrami ukončil předčasně, začal pracovat jako lékárnický praktikant v Pacově a později v Sadské a pak prodělal život opravdu „pestrý jako americká vlajka“, jak říkal. Rozhodl se odejít „na zkušenou“ do Německa, v Hamburku navštívil na předměstí Altona hernu a vyhrál lodní lístek do New Yorku. Zamýšlených čtrnáct dnů se protáhlo na šest let, živil se nejrůznějšími příležitostnými pracemi, jako dělník, laborant, umývač nádobí, farmář, plavčík, kovboj, zlatokop a podobně, značnou část USA a Kanady prošel a projel jako tramp. V roce 1909 se vrátil do vlasti a také tady vystřídal řadu zaměstnání. Když pracoval jako zednický přidavač na pražském Žižkově, často vyprávěl spolupracovníkům různé historky z pobytu v Americe. Všichni ho přemlouvali, aby své zážitky napsal do novin. Kuděj uposlechl, sepsal povídku Zmařený oběd a sám polír ji poslal do svých oblíbených Národních listů, které ji otiskly. Pozvali ho dokonce do redakce k vyzvednutí honoráře, který činil dvacet čtyři korun, zatímco u zedníků měl pouze osm korun za celý den. Tak začala jeho spisovatelská kariéra.
Jeho povídky se začaly objevovat v novinách a časopisech Zlatá Praha, Právo lidu, Národní obzor, Samostatnost, Lidové noviny, Světozor, Národní noviny, Venkov, Český svět a v dalších. Záhy se zařadil mezi předválečné pražské bohémy Jaroslava Haška, Emila Artura Longena, Frantu Sauera apod. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska, v Kyjevě byl carskou policií zatčen a po půlroční vyšetřovací vazbě vypovězen ze země. V roce 1913 úspěšně debutoval souborem amerických črt Bídné dny, v příštím roce následovaly „vězeňské“ prózy z Ruska Hostem u báťušky cara, a pak v rychlém sledu další povídkové sbírky, později spojené v knize Mezi dvěma oceány. Základem byl vždy autentický záznam prožitých příhod ať již jeho vlastních nebo jeho přátel a známých.
S Jaroslavem Haškem podnikal cesty po Čechách, první v létě 1913 na Berounsko, Křivoklátsko a Plzeňsko, kterou později popsal v humoristickém románu Ve dvou se to lépe táhne. Druhé putování uskutečnili na jaře 1914 do krásného a romantického Posázaví. Cestu, kterou započali v Praze, absolvovali parníkem, vlakem, pěšky a na povozech. Přes kamenný Přívoz, Čerčany, Sázavu, Kácov, Zruč nad Sázavou a Ledeč nad Sázavou se tak poprvé dostali do našeho kraje, kde se jim zalíbilo a později se sem oba vrátili. I z tohoto putování Kuděj vytěžil látku pro svůj román, který nazval Ve dvou se to lépe táhne – ve třech hůře.
Po válce krátce pracoval jako tajemník Klubu českých turistů, ale jeho tulácká povaha mu nedovolila setrvat dlouho na jednom místě. V pražské hospodě se domluvil s malířem Jaroslavem Panuškou, že společně odjedou do Posázaví. Zatímco se Kuděj vrátil do Prahy, Panuška přivedl 25. srpna 1921 na Lipnici Jaroslava Haška. Když za ním v červnu 1922 Kuděj přijel, zrodila se v hostinci U Invaldů myšlenka popsat své cesty po Čechách. Dohodli se, že střídavě bude psát každý jednu kapitolu, pokuď paměť stačí. Tak se zrodila již zmíněná kniha Ve dvou se to lépe táhne, vydaná v roce 1924 s dedikací: „Třem svým i Haškových věrným přátelům, panu otci Josefu Kolářovi z Kochánova, báťuškovi Jaroslavu Panuškovi a sudímu Josefu Ševcovi z Příbramě v upomínku na všechny radostné i smutné chvíle společně zažité věnuje Matěj.“
V lednu 1923 zemřel na Lipnici Jaroslav Hašek a Kuděj jako jeden z mála kamarádů přijel z Prahy na jeho pohřeb. Vyprovodil tak na Tři krále svého druha ze společných toulek na místní hřbitov.
Panuška začal se stavbou velkého dřevěného srubu v Kochánově, Kuděj žil nějaký čas v Ledči, potom v Radostovicích. Domek, v němž bydlel, můžete vidět na tomto blogu zde. Josef Smolík (*1931) vzpomínal:
„Když se vracel zpět domů, do Radostovic, zastavil se v hospůdce U Puflerů, aby sdělil své dojmy všem přítomným, maje na hlavě zeleného kulicha a silné brýle, na sobě pumpky, dlouhý kabát, hůl a na zádech ruksak. Moc v něm nenosil, leda houby v sezóně, bačkory, šněrovací boty a naší koze Líze trávu. Bydleli jsme v domku čp. 5 nazývaném Karasovna, on měl nahoře dvě malé světnice, v jedné měl postel, stůl a dvě židle, v druhé skladoval dříví, kde ho také štípal, když si chtěl zatopit.“
Během německé okupace a v poválečných letech pobýval Kuděj v Ledči nad Sázavou u paní Anny Krupičkové ve Svatojiřské ulici (dnešní Havlíčkova) čp. 161, v Dolním Městě u majitele pily Františka Tvrdého, v Polné u muzejníka Bedřicha Neubauera na Zápeklí nebo u Vanžurů na Karlově náměstí. Častým hostem býval také u rodiny Děkanovských ve Světlé nad Sázavou v Kolovratově ulici čp. 116. V roce 1952 se odstěhoval do Litomyšle a bydlel u své přítelkyně Anny Soukupové. Dne 8. srpna 1955 podlehl zápalu plic a 11. srpna byl pochován.
Zdeněk Matěj Kuděj měl velký vypravěčský talent, kterým si získal značný okruh čtenářů. Jeho dílo obsahuje na čtyřicet knih (mnoho dalších přeložil z ruštiny a angličtiny) a řadu článků v novinách a časopisech. Z našeho nejbližšího okolí pocházejí jeho posmrtně vydané drobné prózy Safijánská zima, Zlý Dědek z Vysočiny (naleznete na tomto blogu zde) a nedokončená Mariánská huť, kterou uspořádal František Hampl (1901–1977).
Studia na gymnáziu v Praze a Příbrami ukončil předčasně, začal pracovat jako lékárnický praktikant v Pacově a později v Sadské a pak prodělal život opravdu „pestrý jako americká vlajka“, jak říkal. Rozhodl se odejít „na zkušenou“ do Německa, v Hamburku navštívil na předměstí Altona hernu a vyhrál lodní lístek do New Yorku. Zamýšlených čtrnáct dnů se protáhlo na šest let, živil se nejrůznějšími příležitostnými pracemi, jako dělník, laborant, umývač nádobí, farmář, plavčík, kovboj, zlatokop a podobně, značnou část USA a Kanady prošel a projel jako tramp. V roce 1909 se vrátil do vlasti a také tady vystřídal řadu zaměstnání. Když pracoval jako zednický přidavač na pražském Žižkově, často vyprávěl spolupracovníkům různé historky z pobytu v Americe. Všichni ho přemlouvali, aby své zážitky napsal do novin. Kuděj uposlechl, sepsal povídku Zmařený oběd a sám polír ji poslal do svých oblíbených Národních listů, které ji otiskly. Pozvali ho dokonce do redakce k vyzvednutí honoráře, který činil dvacet čtyři korun, zatímco u zedníků měl pouze osm korun za celý den. Tak začala jeho spisovatelská kariéra.
Jeho povídky se začaly objevovat v novinách a časopisech Zlatá Praha, Právo lidu, Národní obzor, Samostatnost, Lidové noviny, Světozor, Národní noviny, Venkov, Český svět a v dalších. Záhy se zařadil mezi předválečné pražské bohémy Jaroslava Haška, Emila Artura Longena, Frantu Sauera apod. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska, v Kyjevě byl carskou policií zatčen a po půlroční vyšetřovací vazbě vypovězen ze země. V roce 1913 úspěšně debutoval souborem amerických črt Bídné dny, v příštím roce následovaly „vězeňské“ prózy z Ruska Hostem u báťušky cara, a pak v rychlém sledu další povídkové sbírky, později spojené v knize Mezi dvěma oceány. Základem byl vždy autentický záznam prožitých příhod ať již jeho vlastních nebo jeho přátel a známých.
S Jaroslavem Haškem podnikal cesty po Čechách, první v létě 1913 na Berounsko, Křivoklátsko a Plzeňsko, kterou později popsal v humoristickém románu Ve dvou se to lépe táhne. Druhé putování uskutečnili na jaře 1914 do krásného a romantického Posázaví. Cestu, kterou započali v Praze, absolvovali parníkem, vlakem, pěšky a na povozech. Přes kamenný Přívoz, Čerčany, Sázavu, Kácov, Zruč nad Sázavou a Ledeč nad Sázavou se tak poprvé dostali do našeho kraje, kde se jim zalíbilo a později se sem oba vrátili. I z tohoto putování Kuděj vytěžil látku pro svůj román, který nazval Ve dvou se to lépe táhne – ve třech hůře.
Po válce krátce pracoval jako tajemník Klubu českých turistů, ale jeho tulácká povaha mu nedovolila setrvat dlouho na jednom místě. V pražské hospodě se domluvil s malířem Jaroslavem Panuškou, že společně odjedou do Posázaví. Zatímco se Kuděj vrátil do Prahy, Panuška přivedl 25. srpna 1921 na Lipnici Jaroslava Haška. Když za ním v červnu 1922 Kuděj přijel, zrodila se v hostinci U Invaldů myšlenka popsat své cesty po Čechách. Dohodli se, že střídavě bude psát každý jednu kapitolu, pokuď paměť stačí. Tak se zrodila již zmíněná kniha Ve dvou se to lépe táhne, vydaná v roce 1924 s dedikací: „Třem svým i Haškových věrným přátelům, panu otci Josefu Kolářovi z Kochánova, báťuškovi Jaroslavu Panuškovi a sudímu Josefu Ševcovi z Příbramě v upomínku na všechny radostné i smutné chvíle společně zažité věnuje Matěj.“
V lednu 1923 zemřel na Lipnici Jaroslav Hašek a Kuděj jako jeden z mála kamarádů přijel z Prahy na jeho pohřeb. Vyprovodil tak na Tři krále svého druha ze společných toulek na místní hřbitov.
„Když se vracel zpět domů, do Radostovic, zastavil se v hospůdce U Puflerů, aby sdělil své dojmy všem přítomným, maje na hlavě zeleného kulicha a silné brýle, na sobě pumpky, dlouhý kabát, hůl a na zádech ruksak. Moc v něm nenosil, leda houby v sezóně, bačkory, šněrovací boty a naší koze Líze trávu. Bydleli jsme v domku čp. 5 nazývaném Karasovna, on měl nahoře dvě malé světnice, v jedné měl postel, stůl a dvě židle, v druhé skladoval dříví, kde ho také štípal, když si chtěl zatopit.“
 |
| Zlý Dědek z Vysočiny, ilustrace Miroslava Váši ze stejnojmenné knihy |
Zdeněk Matěj Kuděj měl velký vypravěčský talent, kterým si získal značný okruh čtenářů. Jeho dílo obsahuje na čtyřicet knih (mnoho dalších přeložil z ruštiny a angličtiny) a řadu článků v novinách a časopisech. Z našeho nejbližšího okolí pocházejí jeho posmrtně vydané drobné prózy Safijánská zima, Zlý Dědek z Vysočiny (naleznete na tomto blogu zde) a nedokončená Mariánská huť, kterou uspořádal František Hampl (1901–1977).
Žádné komentáře:
Okomentovat