Jarda Vála: Přepadneme Jihlavu!

4. ročník turistického pochodu pořádaného Muzeem Vysočiny v Jihlavě a odborem KČT Polná jako připomínka historické události z 19. února 1402

Zmíněnou událost popisuje krásnou starobylou češtinou Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680), kněz, dějepisec a horlivý vlastenec:

„Zikmund z Rokštejna vzplanul nesmírnou záští a hněvem proti Jihlavským, protože se zachovali nedobře k jeho švagru Heřmanovi a uvrhli jej totiž pro nějaké zpupnosti do obecního vězení. Tuto potupu nehodlal nikterak strpěti, nýbrž rozhodl se, že ji pomstí co nejdříve. Sdělil věc tomuto svému příbuznému, jenž neméně prahl po pomstě, i svým dalším příbuzným a mnohým urozeným sousedům. Všichni pak se usnesli jednomyslně na tom, že města dobudou a vyloupí je nějakou neobyčejnou lstí a úskokem. A již shromáždivše se o druhé neděli postní navečer vydali se na cestu do Jihlavy jdouce tak, aby dospěli ke hradbám někdy o půlnoci. To pak postavivše žebříky, v největší tichosti začali vystupovat na hradby v oné části, kde viděli klášter minoritů. Vtom však se ozvalo na předměstí volání nějaké ženy, která je spatřila. Že prý jest tu veliký počet ozbrojených lidí a zřejmě se pokoušejí o něco nepřátelského. Stráže, které hlídaly u velmi blízké brány, uslyševše toto volání, bez prodlení probudily měšťany hlasem trub. Ti se shromáždili a co nejhbitěji se chopili zbraní a odvážnější z nich hnali se přímo ke klášteru. Avšak nepřátelé vidouce, že jsou prozrazeni, nestarali se již o nic jiného než i útěk, aby se dostali zavčas do bezpečí. Mezitím někteří z měšťanů se spustili ze sousedních domů do kláštera. Ti pak napadli nenadále jeden oddíl nepřátel a snadno je všechny rozprášili. Tento nový hluk a křik druhů uvnitř kláštera slyšeli ostatní, kteří bojovali u brány a oken, bráníce měšťanům v přístupu, plenili všechno, co jim přišlo do cesty, jsouce žádostivější peněz a kořisti než dbajíce o svou spásu. Ti na smluveném znamení začali se odebírat k útěku. Tak vznikla v zahradě lítá seč, pod nebem téměř bezmračným a hvězdami vysílajícími jen slabé světlo. Tam se nepřátelé urputně bránili s posledním úsilím. Nakonec z nepřátel padlo sedm a dvanáct jich bylo zajato. Z jejich dobrovolného vyznání byl potom zjištěn průběh celého přepadení. Jakmile si zajatci byli odpykali nějakou dobu trest ve vězení, nakonec byli propuštěni, když byla splacena cena výkupného, a to 4 000 zlatých. Měšťané pak vyváznuvše z tohoto nebezpečenství, shromáždili se ve velmi velikém počtu u kostela téhož kláštera, zasvěceného ke cti Matky Boží. Tam potom Bohu, který zřejmým projevem své božské moci město nadmíru milostivě zachránil, vzdali třikrát slavnostní díky. Aby pak také v budoucnosti byla zachovávána nepřetržitá paměť na tak veliké dobrodiní, ustanovili, aby onen den, každoročně byl oslavován opětovným díkůvzdáváním a veřejnou prosbou, aby Bůh nejvyšší ráčil i nadále město střežiti a chrániti před jakoukoli nešťastnou pohromou. [...] Jihlavané si tuto událost následně připomínali více než 100 let „Kapřím dnem“ – procesím, na jehož konci byli zachránci z řad minoritských mnichů odměňováni sedmi groši a kaprem.“

* * *

I my, účastníci pochodu, jsme byli obdarování kapříkem – byť jenom perníkovým...

Ale to bylo v cíli, a tak pojďme od začátku! Na jihlavském hlavním nádraží nastupujeme s mnoha místními (ale jistě i několika přespolními) turisty a po půlhodince jízdy s nimi na zastávce Přímělkov vystupujeme. Téměř všichni vyrážejí ke zřícenině hradu Rokštejna vzhůru po silnici, zatímco my volíme cestu po zelené turistické značce, která zpočátku vede po břehu řeky Jihlavy a pak po levém břehu Brtnice:

Z odbočky ke zřícenině hrádku Přímělkov se pro mírně zasněžený, ale přesto těžko schůdný terén záhy vracíme a pokračujeme k Rokštejnu, zřícenině hradu postaveného na skalní vyvýšenině mezi zalesněnými kopci svírajícími údolí řeky Brtnice:

Původně se jmenoval Rutenštejn podle Rutha (Hruta) z rodu Hrutoviců, který jej pravděpodobně po roce 1270 založil. Poprvé je v pramenech připomínán roku 1289 listinou, na níž jedna z pečetí patřila právě Ruthovi z Rutenštejna. Za nevyjasněných okolností se hradu kolem roku 1359 zmocnil moravský markrabě Jan Jindřich, hrad se stal centrem jeho statků v okolí, hájit měl též markraběcí zájmy proti blízké Jihlavě. Kolem roku 1362 byl do té doby nevelký hrad přestavěn a rozšířen. Podle archeologického průzkumu se jednalo o tzv. dvojhrad, jedinečnou středověkou stavbu na českém území. Jádro horního hradu tvořila 17 metrů vysoká hranolová věž a palác s kaplí a velkým sálem, jehož místnost vytápěla kachlová kamna a krby. Při archeologických výzkumech byla v základu věže objevena kostra novorozence. Jedná se o „stavební oběť“, která měla zajistit bezpečnost a šťastný osud stavby. Protože marnivému markraběti skromné prostory hradu nestačily, nechal zbudovat ještě Dolní palác ve kterém zřídil velice moderní teplovzdušné vytápění, jehož topeniště stálo v suterénu. Na cihlové klenbě se po určitou dobu nahřívaly kamenné valouny a pak přes ně proudil vzduch do kanálů v podlaze s kruhovými výpustmi. V místě původního vstupu v nové východní hradbě postavil markrabě drobnou věž s bránou. V ní byla nalezena největší kolekce kostěných hracích kostek ve střední Evropě, která dokládá hrací vášeň strážných ve vrhcábech.

Po Janu Jindřichovi hrad zdědil jeho syn markrabě Jošt, který však v rámci tzv. markraběcích válek vedl majetkové spory se svými bratry Prokopem a Janem Soběslavem. Až koncem 14. století došlo ke smíru a Rokštejn převzal Prokop. Byl však zadlužen a již v roce 1399 jako jeho hlavní věřitel převzal Rokštejn Hynek z Valdštejna, nejvyšší číšník Moravského markrabství. Přistoupil k dalšímu rozšíření hradu a také skoupil řadu vesnic v okolí, čímž vytvořil majetkové zázemí této linie Valdštejnů na více než dvě století. Za husitských válek hrad patřil Zikmundovi z Valdštejna, který byl s katolickou Jihlavou v nepřátelském stavu, jihlavské vojsko proto hrad oblehlo a jeho obránci byli nuceni odejít. Hrad byl pobořen, ale v polovině 15. století byl pravděpodobně nouzově zajištěn. Valdštejnové své sídlo přenesli do Brtnice, i když ještě dočasně nadále užívali i predikát z Rukštejna. V rámci brtnického panství byl Rokštejn majetkem Valdštejnů až do pobělohorských konfiskací, poté spolu s Brtnicí až do roku 1945 patřil Collaltům.

Ve 2. polovině minulého století vznikl nápad zatopit údolí Brtničky přehradou (naštěstí nebyl realizován), a proto začal archeologický průzkum, který vedl jihlavský rodák prof. Zdeněk Měřínský (†2016 v nedaleké Panské Lhotě). Významný archeolog a historik zasvětil jako vysokoškolský pedagog Masarykovy univerzity několik generací posluchačů archeologie do základů praktické stránky oboru – po mnohaletém výzkumu hradu Rokštejna se dá říci, že je nejlépe prozkoumanou zříceninou v České republice.

U vstupu do hradu probíhá registrace účastníků pochodu. Po prohlídce zříceniny se po silničce vracíme do Přímělkova a vlakem přejíždíme do Luk nad Jihlavou, městyse, který mám neodmyslitelně spojený se spolužákem Mirkem z kutnohorské průmyslovky. S místními částmi Otín, Předboř a Svatoslav mají Luka přibližně 3 100 obyvatel.

Od nádraží jdeme po červené turistické značce k mostu přes Jihlavu a z náměstí...

... míříme do restaurace Kolnička:

Po krátkém posezení a doplnění tekutin se vracíme na červenou turistickou značku. Na okraji Petrovic se zastavujeme u kostela sv. Petra a Pavla. Jde o jednolodní stavbu s polygonálním závěrem a hranolovou věží v průčelí:

Byl založen v polovině 14. století, v letech 1608–1617 renesančně přestavěn a dále upravován na přelomu 18. a 19. století. Původně sloužil jako farní, dnes je kostelem filiálním a spadá pod římskokatolickou farnost Luka nad Jihlavou.

Míjíme několik petrovických stavení...

... a krátkou odbočkou z trasy stoupáme k vrcholu Petrovického kopce (526 m). Zde uloženou kešku jsme nenašli, a tak se jen těšíme hezkým výhledem od luxusní lavičky...

... a scházíme ke křižovatce polní cesty a silnice. Kromě křížku...