Autem po severozápadním pobřeží – žádné levády, jen vyhlídky a dvě městečka
Z Porto Moniz odjíždíme autem do městečka Santa, kde navštěvujeme kostel de Santa Maria Madalena plný květinové výzdoby:
Nedaleko se nachází bysta Irmã Wilson, vlastním jménem Mary Jane Wilson (1840–1916), která je známá také jako Sestra Marie od sv. Františka (portugalsky Irmã Maria de Sao Francisco). Jedná se o Angličanku narozenou v Indii, která se v roce 1881 přestěhovala na Madeiru a o tři roky později spoluzaložila Kongregaci františkánských sester Panny Marie Vítězné. V roce 1907 ošetřovala pacienty během epidemie neštovic a dostala vyznamenání Věž a meč, v roce 2013 byla prohlášena za ctihodnou. Pokračujeme v cestě po regionální silnici ER 101, z níž několikrát odbočujeme. Poprvé k vyhlídce da Ponta da Ladeira a podruhé na další vyhlídku Calhau das Achadas, kde se také zastavujeme na kafko: V osadě Achadas da Cruz se jdeme se podívat ke kostelu das Achadas da Cruz, který nám ženy upravující interiér takřka před nosem zavřeli: Po pár kilometrech následuje třetí odbočka, a sice do vesničky Cabo ke kapli de Nossa Senhora da Boa Morte,... ... od níž sestupujeme na vyhlídku: Jmenuje se Miradouro da Boa Morte a kromě krásné vyhlídky na obě strany je zde lavička vypadající jako houpačka:
Abychom se také trochu protáhli, děláme si krátký okruh přes Miradouro do Pico Vermelho... ... a vracíme se k autu zaparkovanému u kaple: Vyhlídek není nikdy dost, a tak popojíždíme do osady Pedregal, auto parkujeme na konci ulice Caminho do Pedregal a sestupujeme k Miradouro da Garganta Funda (Hluboké hrdlo). Jedná se o jeden z nejvyšších vodopádů Madeiry (má úctyhodných 140 metrů), ale momentálně je bohužel téměř bez vody.... Poslední vyhlídka se nachází asi půl druhého kilometru za vsí Ponta do Fargo. Projíždíme krátkým tunelem a zastavujeme na malém parkovišti v sousedství majáku. Farol je pod správou portugalského námořnictva a je stále funkční. Vybudován byl v roce 1922, stojí na útesu 392 metrů nad mořem, jeho věž má výšku 14 metrů a vidět je do vzdálenosti 26 námořních mil. Petrolejové lampy nahradila elektrická výbojka v roce 1952, elektřinu dodával agregát s generátorem, elektrické vedení se sem dostalo až v roce 1989. V roce 1999 byl madeirskou vládou prohlášen za kulturní památku. Částečně je přístupný veřejnosti díky malému Muzeu majáků. Výběžek pod majákem je nejzápadnějším bodem Madeiry... ... a také nejzápadnějším bodem (N 32°48.83875', W 17°15.83663'), který jsem v životě navštívil. Před návratem do Porto Moniz navštěvujeme dvě malá městečka na jihozápadním pobřeží. To první se jmenuje Paul do Mar, což samozřejmě není výzva Pavle, do moře! Jeho původ souvisí s geografickou polohou, jelikož „paul“ označuje protáhlou zónu, na které se městečko rozkládá. V minulosti bylo rybářskou vesničkou a mnoho zdejších obyvatel se i nadále rybolovem živí, jiní zemědělstvím, zejména pěstováním banánů. Pomalu se však začíná otevírat turistům a většinu obyvatel tak už pracuje ve službách cestovního ruchu.
Parkujeme na okraji ulice a jdeme na krátkou procházku. Hned po pravé ruce upoutá naši pozornost asi čtyřmetrová bronzová socha nahého námořníka od Antónia, Vânii a Nuno Mendanhy, otočená k Atlantiku. Říká se jí O Homem do Mar, Muž z moře, instalována byla dne 21. srpna 2004 a stala se symbolem městečka:
Už o pár metrů dál se před námi otevírá krásný výhled na pobřežní skály a vodopád, který z nich padá k moři. Lepší výhled i fotky jsou však z mola: Vracíme se k autu, vjíždíme na hlavní silnici nad městečkem a hned tu máme Túnel Jardim do Mar / Paul do Mar dlouhý 2 511 metrů. Končí na kruhovém objezdu na okraji městečka s romantickým názvem Jardim do Mar neboli v Zahradě oceánu.
Auto necháváme na parkovišti a přes náměstíčko se dostáváme ke Quinta da Nossa Senhora da Piedade, historické usedlosti založené v 16. století. Je klasifikována jako Památka městského významu a vyniká svou architekturou a významem pro historii regionu, dokonce sloužila jako farní sídlo během oprav kostela. Usedlost, kde dříve žila spisovatelka Luzia, prošla během staletí různými majiteli a rekonstrukcemi, ale v současné době je v zanedbaném stavu:
K moři klesáme uličkou vyzdobenou nahoře ... ... a míjíme zahradu s banánovníky: Městečko, obklopené z jedné strany mořem a z druhé horami, si stále uchovává klid starých dobrých časů, který lze snadno vidět v typických úzkých uličkách a nízkých domech s různými tvary komínů a poštovních schránek: Míjíme také místní hřbitov... ... a zříceninu farmářského mlýnu Piedale, Engenho do sítio da Piedade. Na začítku pobřežní promenády se zastavujeme na kafíčku, pak ji procházíme až na konec... ... ale z koupání nic nebude – zákaz vstupu, velké vlny a chladno... Vracíme se a labyrintem úzkých uliček stoupáme ke kostelu de Nossa Senhora do Rosário, bohužel je zavřený: Na stěně nízké budovy za kostelem, z něhož je vidět jen vykukující věž, obdivujeme obraz z modrobílých azulejos: Usedáme do auta a odjíždíme „domů“, tedy do Porto Moniz. Nejenže máme před sebou ještě jednu vyhlídku,... ... ale ani o koupání se nenecháváme připravit! V Porto Moniz jdeme tentokrát do Nových bazénů, Piscinas Novas, kde se platí jeden a půl eura vstupné, ale je tu zázemí v podobě restaurace, převlékáren, sprchy a toalet. Ještě předtím se ale od náhodného kolemjdoucího necháváme na památku vyfotit:
Žádné komentáře:
Okomentovat